Asperger u dívek a žen

"Mám Aspergerův syndrom..." - "Co to je? To je něco s autismem, ne?" - "Dá se to tak říct. Je to jedna z poruch autistického spektra." - ... 

"Autista? Ty?"

"Ty jsi autistka, jo? To bych do tebe vůbec neřekl/a..."

"Vůbec to na tobě není poznat, že bys měla něco jako autismus."

"Vždyť nejsi vůbec agresivní, autisti jsou takoví ti malí uřvaný rváči spíš, ne?"

"A jak se to jako projevuje? Vždyť jsi úplně normální..."

Není neobvyklé, že se dívky/ženy s Aspergerovým syndromem setkávají s podobnými reakcemi. Netýká se to samozřejmě výhradně žen, ale u nich je to asi častější a i diagnóza může být složitější. Je také potřeba rozlišovat mezi Aspergerovým syndromem a autismem. Oboje jsou tzv. poruchy autistického spektra (možná i proto někteří aspíci o sobě přesto mluví jako o autistech), ale když někomu řeknete, že máte Aspergerův syndrom, bude asi méně v obraze, než když mu řeknete, že máte autismus. Jenže to zároveň není úplně přesné, a když řeknete, že máte poruchu autistického spektra, tak vás většinou budou automaticky zas považovat za autistu... :))

Jak už jsem řekla mnohokrát, autismus/Aspergerův syndrom je velice pestrý a nelze nikdy nic vztáhnout na všechny. Každý jsme jiný. Nechytejte mě tedy prosím za slovo ani teď v tomto článku. :)

Obecně, opravdu jen obecně, lze říci, že Asperger u kluků je vidět. Opravdu mohou být navenek více odlišní, mohou být i více agresivní. V podstatě by se dalo říci, že to právě oni vytvářejí ten obrázek autismu - ten, který si představuje široká veřejnost bez bližších informací. Jenomže u holek (opět obecně) to může být úplně jinak. Holky mají větší tendenci se přizpůsobovat okolí, chtějí více zapadnout, a tak více fungují tím stylem, že pozorují. Pozorují, jak se okolí chová, co říká, jak gestikuluje, jakou má mimiku, jak se obléká apod.

Dalo by se to přirovnat malému dítěti, které se učí tím, že napodobuje rodiče či své sourozence nebo vrstevníky. Holka s Aspergerem to ale prakticky může dělat celý život. Pozoruje situace, prostředí, lidi a jejich chování v daném prostředí či situaci, a může být schopná to perfektně kopírovat. Díky tomu snadno splyne s davem a působí normálně, i když má tu stejnou poruchu autistického spektra jako třeba její brácha.

Teď bych byla ovšem nerada, kdyby to vyznělo, jako že se dokáží přizpůsobit ve všem a nepotřebují proto žádné úlevy. Tak to totiž není. Dokáží se přizpůsobit, ale jen do té míry, do jaké jim to jejich autistické problémy dovolí, a navíc se to týká jen sociální oblasti. Holka, která má tedy zároveň sociální fobii, nebude pravděpodobně nikdy tolik výřečná jako holka, která tuto fobii ke svému AS mít nebude. Stejně tak, pokud její Asperger bude zahrnovat mimo jiné například to, že bude citlivá na hluk, nepřestane na něj být citlivá jen proto, že to uvidí u ostatních, a stejně tak nezačne lidem lépe rozumět, pokud má problém rozpoznávat slova v mluvené řeči. :) Existují zkrátka hranice.

Co tímto článkem chci ovšem říct je to, že holky se obecně často setkávají s nepochopením právě díky jejich skvělému "převlékání". Málokdo jim potom věří, že vůbec nějakou takovou poruchu mají, nebo nechápou, proč potřebují nějaké úlevy, nebo proč se v některých chvílích přeci jen chovají nějak "divně", když jsou přitom tak normální. :)

Není to tak, že jejich Asperger by byl "slabší". Je prostě jen jiný, protože mohou lépe zvládat sociální situace. Když si však vezmeme obecně příklad z přírody pro lepší pochopení, kluk je ten samec. Samci jsou zvyklí obvykle žít sami, nebo jen se samičkami. Jejich hlavní úlohou je obrana a přežití. Už to samotné v podstatě zahrnuje určitou dávku agrese. Oproti tomu holky - samičky jsou spíše ty, které mají za úkol držet pohromadě. Ať už s ostatními, nebo udržet pohromadě mláďata. Jejich úlohou je takové seskupování. A tak, když se vrátím zpět k nám lidem, je pochopitelné, že kluk může být hlavně ten bojovník, ten "malý agresor", zatímco holka bude tvrdě pracovat na svých všemožných maskách, aby zapadla do skupiny. Bude chtít mít kamarádky, cítit se dobře, bude chtít klučičí pozornost a zkrátka to všechno, co je běžné. Nebude chtít, aby se na ni ukazovalo prstem.

I ta holka může být ovšem vyčerpaná a přetížená jako ten kluk. Když to teď ale vezmu opět obecně pro lepší pochopení (neberte to tedy jako pravidlo), tak zatímco smyslově přetížený kluk se začne rovnou vztekat a válet se po zemi, autistická holka spíše zatne zuby, bude se chtít dostat co nejdřív domů, a tam se teprve její přetížení projeví. Buď také určitou agresí, nervozitou apod., nebo tím, že prostě okamžitě usne. Okolí tedy nejspíš nic nepozná, ale výsledek bude nakonec stejný. Kluk bude ještě více vyčerpaný z prodělaného záchvatu vzteku, holka z toho, že to v sobě dusila.

Znovu ale připomínám, že to neplatí vždy a u všech. Já bych třeba řekla, že v sobě mám hodně prvky "autistické holky", ale zároveň jsem samotářka a společnost moc nevyhledávám. Je mi dobře samotné a nedělám za každou cenu něco jen proto, že je to běžné. Stejně tak některé tyto holčičí rysy můžete najít i u kluka s AS.

Nyní bych ráda uvedla pár úryvků z jednoho článku, na nějž jsem tu už jednou dávala odkaz (najdete ho i v tomto článku na konci), i se svými komentáři:

"Dívky s Aspergerovým syndromem jsou chytřejší a kreativnější než chlapci a lépe zvládají sociálně matoucí situace. V prvním případě máte dítě s AS, které si hraje s legem a skupina dětí si hraje opodál. A to osamělé dítě si říká: nerozumím tomu, nezajímá mě to. Preferuji samotu. Jsem sám, ale nejsem osamělý. Když přijdou blíž, udeřím je a oni zase odejdou, což je v pohodě. V druhém případě je dítě s AS, které vidí skupinu dětí, jak si hrají. Jde k nim a začne je organizovat: ty udělej tohle, a ty to nedělej takto nebo to řeknu učiteli. Začnou situaci kontrolovat. Jedna skupina jsou stydliví, introvertní a stažení. V druhé skupině jsou vtíraví, intenzivní a otravní. .... Existuje ještě jedna skupina, která není v diagnostických kritériích. Jsou to dívky. A dívky na to jdou takto: wow, nechápu to, ale kdo je tady populární? Aha, Rachel. Jak mluví? Budu mluvit jako ona. Budu se hýbat jako Rachel. Co je populární? Růžová. Budu nosit růžovou. Hrají si s Barie. Pořídím si stovku Barbie. To, co ona dělá, je že pozoruje, analyzuje a imituje. [...] Má masku, fasádu, která je velmi úspěšná, ale je falešná. Je vytvořená rozumově nikoliv intuitivně."

Na začátku puberty jsem začala zjišťovat, že některé holky začínají být oblíbenější než jiné. Byly většinou upravenější, štíhlejší, měly dražší věci, byly extrovertní a pro kluky přitažlivé a sexy. Svět se začínal točit kolem nich, a tak jsem začala chtít být aspoň trochu jako ony. Chtěla jsem nosit to, co ony, chovat se jako ony, dělat to, co ony, mít stejně pěkné fotky jako ony. Nebyl to u mě žádný extrém a myslím, že jsem zároveň vždy zůstávala svá, ale určitě mě to ovlivňovalo a hodně jsem je analyzovala. Paradox na tom byl, že jsem je vlastně ani neměla ráda, nesouhlasila třeba s jejich názory, nesouhlasila s jejich povrchností, ale byly tam a byly oblíbené. Podobně, když se dostanu do situace, kdy se hodí vyjádřit určitý soucit či lítost, udělám to. Ne, že by mi to bylo ve skutečnosti úplně jedno, to ne. Ale spíš bych řekla, že sama od sebe se neumím takto vyjadřovat, dávat najevo pocity. Jsou to tedy spíše něco jako naučené fráze.

"Jedna z věcí v kterých jsou Aspergeři šikovní je unikání do svých představ a alternativních světů, kde jsou váženi a chápáni. Další možností, když jste na periferii hry, kde postrádáte přátele, nejste nikam zváni, nikdo se k vám nehlásí, je sledování seriálů. Voyoueristickým způsobem pak můžete analyzovat sociální situace, pozastavovat je, sledovat je znovu. Poté se můžete stát jednou z hlavních postav. A v dívčině projevu jsou slyšet naučené fráze včetně přízvuků. Mnoho dívek s Aspergerem má perfektní hudební sluch a někdy i skvěle zpívají. Často se u nich rozvíjí talent na jazyky. V cizích jazycích mluví bez rodného přízvuku. [...] Dívky s Aspergerem se tedy učí rozumět tomu co si jiní myslí a co cítí z fikce a televize. Nebo má 100 Barbie a má je všechny perfektně srovnané podle účesů. Nehraje si na to, že se Barbie vdává, ale na to, že jedna panenka je učitelka, další jsou děti v kolektivu. A ve své osamělé hře dekóduje a analyzuje sociální události toho dne a nebo si nacvičuje co řekne nebo udělá v sociálním kontextu zítra."

Co se týče těch Barbie, opravdu jsem si v životě nehrála na to, že se panenka Barbie vdává a místo toho si skutečně hrála na školu. To byla moje nejoblíbenější hra a dalo by se říci, že je dodnes, i když dnes už bez panenek. :) Byla to také téměř jediná věc, kterou jsem s panenkami a plyšáky dělala. Jinak jsem si mnohem raději hrála s autíčky nebo skutečně byla ve svém alternativním světě se svými alternativními kamarády. Samozřejmě jsem v té skupině byla nejoblíbenější, nejkrásnější, nejtalentovanější, nejchytřejší, zkrátka nej. Postavy z filmů, které se mi něčím líbily, bych určitě dokázala dobře napodobovat, kdybych byla extrovertnější a neměla sociální fobii. U všech mám totiž přesnou představu, jak se chovají, jakou používají mimiku, gesta, jak mluví, a velice rychle to pochytím. Není pro mě problém vžít se do role a vědět přesně, co dělat, je pro mě problém to uskutečnit.

"Když udělá společenskou chybu chlapec, rozčílí se, je protivný, nepříjemný a je odeslán k řediteli. Kdežto dívka se častěji začne omlouvat. A protože se omlouvá, často jí odpustíme a na incident zapomeneme, ale důležité je si uvědomit, že nerozuměla situaci, ale dokázala se z ní vykroutit. Nebo má strategii, že lidi těší. Maminka jí například zorganizuje narozeninovou oslavu a pozve neznámé lidi a dívka souhlasí, ale když se pozorně zadíváte do jejích očí, je vyděšená. Je neuvěřitelně odvážná, že se tomu dokáže postavit."

Je pravda, že se někdy dostanu do konfliktu se svým Aspergerem, ale snažím se to překonat pro někoho jiného. Nebo někdy i pro sebe, abych neměla kvůli své odlišnosti problémy a nedostávala se do nepříjemných situací. Tak jako tak je to ale obvykle pro mě vyčerpávající.

"Další strategií děvčat je, že jsou jako chameleóni a tvoří si personu, aby vyhovovala dané situaci. A především u dívek se vyskytuje situace kdy je jedna dívka, která chodí do školy a druhá, která existuje doma. Ve škole je dokonalá. Učitelé ji milují, protože žaluje na ostatní děti a jinak učitelům pomáhá. Když přijde domů, veškeré potlačené emoce vyplují.Bude to zvládat na veřejnosti, ale zhroutí se okamžitě, když přijde domů (Jekyll a Hyde). Má tu schopnost to předstírat. Tudíž diagnosticky, když ji máte v kanceláři, ona moc dobře ví, jak to má vypadat. Ale když pozorujete řeč těla, všimnete si, že je to celé stylizované, vyumělkované, nepřirozené. Gesta jsou živá a dobře viditelná, ale pokaždé stejná. Jsou falešná. Jsou naučená. Úspěšně naučená, aby zamaskovala problém."

Ano, je pravda, že když jsem měla možnost být doma, bylo to vždycky fajn. Mohla jsem být sama sebou, ve svém světě. Kdykoliv jsem byla s lidmi, bylo to něco jiného. Ne, že bych to nebyla vůbec já, a že by mě to třeba nikdy ani nebavilo, ale byla jsem v tu chvíli asi někdo trochu jiný. Někdo, kdo víc zapadal mezi své vrstevníky. Doma jsem si mohla tvořit rozvrhy a "hrát si na školu". Mohla jsem se zajímat o cokoliv a dělat cokoliv. A buď to následně využít pro nějakou svou "originalitu", pokud mi to přišlo zajímavé, nebo to nechat zamčené v sobě, pokud mi přišlo, že by mi ostatní nerozuměli.

"Některé dívky se stávají úspěšnými spisovatelkami, od dětství bedlivě sledují chování, mimiku, řeč jiných. Umí skvěle napodobovat jiné. Často mají rády dramatické kroužky, protože dobře chápou hraní rolí a napodobování jiných. Jejich skutečné já musí být skryté, protože to pravé já by se nelíbilo.Jenže vytvořená persona se musí dále udržovat."

To je možná také důvod, proč jak mně, tak mé sestře vyhovuje například přestup na jinou školu, vstoupení do nového prostředí mezi nové lidi. Je to pro nás možnost vytvořit si lepší "masku", zajistit si lepší místo v kolektivu. Zkrátka být někdo lepší a napravit to, co nám v posledním kolektivu na sobě nevyhovovalo. Osobně mám však tu zkušenost, že to nikdy netrvá dlouho a dřív nebo později tahle "maska" zeslábne.

"Ve věkové skupině 5 - 12 let - hra s panenkami trvá déle - příklad dívky, která si s nimi hrála do 14ti let, protože jí to pomáhalo analyzovat sociální situace - často si hrají s "chlapeckými" hračkami - chová se, vypadá a hraje si jako kluk - více si rozumí s chlapci (do puberty) - "nevím jak dělat holčičí věci" - na prvním stupni se snaží přizpůsobit sociálnímu kontextu."

Já osobně to měla asi spíš naopak. Do puberty jsem si rozuměla více s holkama, i když jsem si nehrála tolik s panenkami, a od puberty zase více s klukama, protože neřešili neustále šminky, oblečení apod. U kluků jsem asi víc mohla být sama sebou, u holek bylo potřeba nějak "obstát", aby mě moc nehodnotily.

"Na druhém stupni jsou buď dokonalé nebo naopak rebelky."

Když jsem byla na prvním stupni, byla jsem vzorná žákyně. Měla jsem dobré známky, byla jsem vždy připravená na hodinu, věci jsem měla perfektně vyrovnané na lavici a nedělala žádné problémy. Chovala jsem se přesně tak, jak se ode mě očekávalo. Na začátku druhého stupně jsem začala trochu napodobovat vrstevnice, abych obstála i v pozdějším věku a nebyla vyčleněná. Ke konci druhého stupně mě potom tohle napodobování přestalo bavit, moc mi stejně nešlo, a chtěla jsem mít víc vlastní styl, který mě bude i více vystihovat. Chtěla jsem být zajímavější určitou "originalitou", a tak jsem plynule přešla do stylu, který ležel někde mezi rockem a emo. Přesto jsem zůstala více méně vzornou žákyní a teprve na začátku střední školy začaly jít mé známky trochu z kopce. Ke konci jsem to ale opět vytáhla a celkově se i trochu ustálila. :)

Možná to na vás teď působí, jako že holky autistky jsou vlastně jenom hrozné herečky. Že jsou falešné. Nechci mluvit za ostatní, ale když budu mluvit sama za sebe, tak já to tak nevnímám. Do nějaké míry možná ano, ale neřekla bych, že nějak výrazně víc než třeba i neurotypici. Myslím, že ani neurotypik není vždy sám sebou úplně, že i on se občas chová tak, aby prostě jen zapadl, nebo jak se očekává v nějaké situaci. Určitě ale nějaké masky občas nosíme. Zároveň aspoň sama za sebe musím říct, že pro mě jsou takové chvíle vlastně někdy natolik přirozené (nebo možná samozřejmé by bylo výstižnější), že mi to ani nepřijde, a že to ani jinak nedokážu. Je to, jako když se něco naučíte už jako dítě, a to vás provází pak třeba celý život. Je to pro vás normální a nelze asi vždy určit hranici, kdy jste to ještě vy, a kdy je to jen něco naučeného. Já to vnímám stejně. Nedokážu asi ani sama přesně určit, kdy je to maska, a kdy jsem to já. Celý život jsem zvyklá analyzovat a nějak se hlídat a hodnotit, a tak mi to možná teď už ani tak nepřijde. Připadá mi to jako moje součást. Netuším, do jaké míry, a zda vůbec, jsem autistická herečka, a do jaké míry je to mé skutečné já. Řekla bych, že obojí jsem já a záleží to i na náladě.

Podobně je to ale s tou sociální fobií. Málokdo by řekl, že ji mám, protože se vlastně s lidmi dokážu bavit vcelku normálně a spoustu věcí překonat. Přesto je však součástí mé diagnózy, a jak už jsem možná jednou říkala a sem to zrovna krásně sedí - mám "socíčky" z toho, že by někdo mohl poznat, že mám "socíčky", a tak dělám vše pro to, aby to nebylo poznat. :) Otázkou je, zda se vlastně v takovou chvíli doopravdy maskuju a snažím se udělat nějaký dojem, nějak zapadnout, nebo zda je to prostá snaha překonávat nějaké vlastní nepohodlí. :)

A to je pro dnešek asi všechno. Závěrem bych tedy řekla jen to hlavní z toho - pokud je nějaká holka na spektru a nevypadá na to, neznamená to, že tam není. To byl hlavní účel tohoto článku. :)

Pokud by vás zajímalo něco víc o tom, jak se projevuje Aspergerův syndrom u dívek a žen, můžete se podívat přímo na článek, ze kterého jsem dnes čerpala.