Autismus jako součást evoluce

Nedávno mě napadla zajímavá myšlenka. Nevím, zda na ní může něco být, nebo ne, ale řeknu vám ji. :)

Říkala jsem si, jestli autismus nemůže být jen součástí evoluce. Jestli to ve skutečnosti není nějaká vyvinutější forma života. Říkala jsem si totiž, že zvířata v přírodě se zajímají především o sebe samotná. Aby měla co jíst, pít, aby se mohla rozmnožovat a nevymřela. My lidé jsme někde úplně jinde. Máme spoustu moderních vynálezů, je nás strašně moc, a nejen, že jsme se v podstatě vymanili z přírody a naše největší starost v životě není to, abychom si sehnali potravu dřív, než umřeme hlady, ale současně jsme vystaveni spoustě dalším věcem, které nejsou přirozené, a kterých je hodně. Rádia, televize, počítače, mobily, smog, zvuky kladiva, zbíječky, umělé osvětlení... K tomu všemu se po nás chce, aby nám nezáleželo jen na sobě. Společnost od nás stále něco očekává. Očekává se, že se nějak budeme chovat, cítit, komunikovat, vyžaduje nějaké "slušné chování", vyžaduje, abychom se navzájem poslouchali, řešili problémy jiných, byli vůči ostatním citliví... tlačí se na nás v mnoha směrech.

Když se nad tím zamyslíte hlouběji, nejsou to všechno právě ty věci, které autisti nezvládají tak dobře, s kterými mají problém? Je toho na ně vlastně strašně moc. Všechny ty naše vynálezy vnímat, být neustále k dispozici, ten tlak, co je správné, a co ne, jak se máte chovat... Někteří autisté působí strašně sobecky. Mluví jen o sobě, neumějí dát najevo zájem o druhé, jejich pohodlí a klid je pro ně na prvním místě, i když ve skutečnosti jsou to citliví lidé. Ale možná mají jen co dělat sami se sebou, díky tomu všemu každodennímu tlaku okolo nich, tomu chaosu.

A přesně proto mě napadla teorie, že je to jen další fáze evoluce. Že jsme dosáhli jako lidstvo nějaké hranice, kterou ve skutečnosti nejsme již schopni zvládat, a tak přibývá autistů, kteří nejsou nic jiného, než počátkem toho, že jednoho dne budeme všichni autisti. Budeme tak nějak potřebovat prostě pauzu. Budeme se potřebovat vymanit ze světa technologií a začneme se všichni zajímat víc o sebe samotné, tak jako tomu je právě v té přírodě. Někdo by mohl namítnout, že lidé sobečtí přeci už jsou, ale já mám na mysli trochu jinou sobeckost. Mám na mysli sobeckost, kdy nebudeme zlí, nebudeme ubližovat druhým, ale budeme si každý žít opravdu jen ten svůj život a pravidla slušného vychování vymizí nebo se posunou někam jinam.

Jak říkám, nevím, zda na tom je něco pravda, nebo ne, a asi to zatím neví nikdo. Ale myšlenka je to, aspoň pro mě, velmi zajímavá. To, co se teď považuje za "nemoc", může totiž za několik let být třeba právě to "normální". :)