Autistka uprostřed davu na rockovém koncertě

Lidé s poruchou autistického spektra bývají zafixováni jako ti, co nesnesou davy lidí a hluk. Nevím, zda to tak mají všichni, ale já i moje sestra ano. Z duše nesnáším jakékoliv tlačenice a chaos. U zvuků je to dost různé. Jak už jsem zmiňovala v jiném článku, kino mi nějak moc nevadí (je teda pravda, že chodím spíš na komedie, kde těch nepříjemných zvuků není tolik), nevadí mi ani nějaká hlasitější hudba, ale záleží, o jakou hudbu jde, a kde hraje. V autě mi například nevadí, ale doma spíš ano. Stejně tak televize, když je puštěná moc nahlas.

V sobotu jsem byla na koncertě Kabátů. Jako malá jsem je občas slyšela v autě, když je poslouchal táta, ale moc mě nenadchli. Bylo to pro mě takové moc uřvané a jako aspík jsem jim ani moc nerozuměla. :) Jelikož jsem je ale díky němu trochu znala a už v roce 2004 chvíli koukala přes plot na jejich koncert, když jeli turné Dole v dole, tak když v roce 2006 vydali nové album Corrida, byla jsem zvědavá a album si sehnala. V roce 2007 jsem už byla na turné tohoto alba v Ústí n.L. Od té doby je poslouchám, je to moje nejoblíbenější kapela, a nevynechala jsem žádný koncert. Pokud tedy nepočítám jednotlivé koncerty v rámci turné, nebo takové ty menší, festivalové. Jinak jsem ale nevynechala žádný větší koncert, a od prvního Vypichu odpočítávám roky, kdy zase bude další. Když jsem si spočítala, že v roce 2019 budou slavit 30 let, už jsem vyhlížela jejich oznámení a lístky. :) (Bohužel Vypich letos nebyl, ale i tak to bylo fajn.)

Možná vás teď trochu překvapuje, že někdo s AS poslouchá Kabáty a chodí na jejich koncerty, kde jsou desítky tisíc fanoušků (letos v Edenu to bylo 30 tisíc, což byla prakticky "pouze" polovina toho, co bývá na Vypichu). Jsou ale lidé, které to nepřekvapí, a kteří vám řeknou, že to, že aspíci mají rádi rockové koncerty i přesto, že nemají rádi hluk, není zas tak neobvyklé. V tomto článku bych vám proto ráda popsala, jak celou takovou událost vnímám já. A podotýkám, že na koncerty chodí i moje sestra, která má těžší formu Aspergerovýho syndromu než já. Není to tedy o tom, že jsem "jen" lehký aspík. :)

Než jsme vůbec vyrazili na koncert, musela jsem k takové příležitosti probudit zase svou rockerskou duši. Bez toho by to nešlo. Když koncert, tak pořádnej! Takže upravit vlasy, namalovat kouřové stíny, řasenka, choker, rychle nalakovat nehty na černo, vybrat co nejlepší oblečení, vyplnit aspoň ty 4 dirky v uších, co mi ještě zbyly, obout černé Conversky a kouknout do zrcadla. Jo, takhle by to šlo, to se mi líbí. Můžeme vyrazit... :)

Když jsme nastoupili do autobusu, který už od Krče byl narvaný, zcela očividně právě fanouškami Kabátů, a na každé zastávce přistupovali další s fanouškovskými tričky, nebylo to nic moc příjemného, ale to hlavně proto, že jsme museli celou cestu stát. Já i partner máme problémy se zády, takže nás děsil v tomto ohledu už jen samotný koncert, natož ještě čekání na něj a stání v autobuse. Na Bohdalci jsme už zůstali stát v koloně a kolem byli policisté. Za normálních okolností bych byla spíš otrávená, že to tak trvá, že zase kvůli něčemu takhle kolabuje doprava. V tuhle chvíli jsem se cítila ale spíše naopak. Spousta lidí, dopravní zácpa, policisté... Vše tu bylo jen z jednoho důvodu. A já byla jeho součástí! Byla jsem součástí toho "pozdvižení", toho natěšení, které panovalo všude kolem mě. Byla jsem jednou z nich a nesmírně jsem si to užívala. Stejně jako vždycky.

Na zastávce jsme se sešli s maminkou a sestřičkou, zastavili se u stánku s merchandisingem a plynule vstoupili do haly. Vystáli jsme frontu na záchod, ale do koncertu stále zbývala asi hodina a půl. Šly jsme tedy po chvíli na záchod raději ještě jednou, tentokrát raději na pánský, kde bylo volno. Nebyly jsme ovšem jediné, abyste si nemysleli... :D Na takových akcích je to celkem běžné a nikdo to neřeší. :D

Potom jsme šli konečně zaujmout nějaké to místo na plochu. Měli jsme stání u podia, takže další chvíle, kdy bych za normálních okolností raději utíkala pryč. Ten dav lidí a mačkanici si asi dovede představit každý, i ten, kdo na žádném takovém kocertě nikdy nebyl. Naštěstí taková mačkanice je opravdu až spíše před samotným začátkem koncertu, takže jsem měla ještě prostor si sednout na zem, abych trochu ulevila zádům. Lidé se na mě otáčeli a usmívali se. Já byla spokojená - seděla jsem. Po chvíli si vedle mě sedl i nějaký muž, který se se mnou dal do řeči. V tom hluku jsem měla problém mu vůbec porozumět, takže jsem byla nucená s ním mluvit déle, než by bylo nutné, což mi zrovna moc nevyhovovalo. Působil na mě moc dotěrně. A obecně, byť je to trochu paradox, tak nemám moc v lásce fanoušky Kabátů. Aspoň ne ty, co jsou na stejném místě jako já - v blízkosti podia. Co mi totiž na těchto akcích fakt nevyhovuje, že se kolem vás pořád někdo tlačí s pivem (maminku jednou polili), a že se tam lidé opíjejí. To potom způsobuje, že jsou totiž ještě bezohlednější, tancujou během koncertu tak, že div nedostanete pěstí, všichni se chovají z mého pohledu jako banda vymatlaných idiotů (pardon) a muži jsou akorát dotěrní. Fakt mi to není příjemné. A tak jsem jen tak tiše seděla na zemi, dívala se na všechny ty nohy kolem sebe i v dálce (zezdola je toho tolik vidět!) a říkala si, že jsou/jsme všichni vlastně stejně strašně vtipný. Všichni se vlastně chováme jen jako takové vtipné opice. Stojíme a pružíme nohama. V duchu jsem se musela smát.

Stát na místě hodinu, nebo i déle, a čekat na dlouho očekávaný koncert, je pro mě snad to nejhorší. Pozoruju lidi kolem sebe, a ten dav mě trochu rozrušuje. Nemohu se nikam schovat. Je to vysilující. Předkapely mi také moc nevyhovují. Je to hluk, kvůli kterému jsem nepřišla. A já bych v tom všem potřebovala více klidu. Šetřit se. Šetřit svou mentální aktivitu a uši na to, kvůli čemu tam jsem. Tisíce lidí okolo a bedny na plné pecky mi to však moc neumožňují, a tak odpočítávám minuty a ten čas mi přijde nekonečný. Nadšení ze mě částečně opadne.

Když konečně nadejde ten čas a na podiu se objeví moje oblíbená kapela, nadšení se začne vracet. Slyším první tóny písničky a "jsem doma". To je ono! To je to, proč jsem tady! Opět se stávám součástí davu, i když jediné, co vidím, jsou záda někoho, kdo stojí přede mnou, do kterých současně vrážím svým nosem. Měřím totiž jen 152 cm, což na takovém koncertě není to pravé ořechové. Zakláním hlavu, abych mohla lépe dýchat a viděla aspoň všechny ty zvednuté ruce přede mnou. To způsobí to, že na konci koncertu sotva hýbu hlavou, jak strašně mě bolí krk. Až do konce koncertu jsem šťastná. Užívám si naplno tu atmosféru. Jsem její součástí. Jsem v davu lidí, kteří milují to, co já. Dunění hudby mojí oblíbený kapely, která otřásá zemí i vzduchem, mě zbavuje všech starostí, všeho stresu. Neexistuje nic než hudba. Nechávám ji proudit do svých uší a nechávám se jí zcela pohltit. Konečně se zase můžu pořádně vyřvat. Dostat ze sebe všechno a nebýt přitom slyšena. Chce se mi štěstím brečet. Ta atmosféra a přítomnost tak skvělých muzikantů je pro mě naprosto odzbrojující. Písničku Colorado zpívám pro babičku, protože vím, že ji měla ráda. Písnička Western Boogie mi připomíná její náhlou smrt, byť tematicky to nedává moc smysl. Asi je to některými těmi slovy v refrénu. Je to moje nejvíc nejoblíbenější písnička od první chvíle, co jsem jí slyšela.

Koncert je skoro u konce a já vím, jaké dvě písničky ještě přijdou. Jsou to písničky, které jsou naprostým vyvrcholením toho všeho. Kdy celý stadion skáče s rukama nad hlavou. Přesně to odpovídá tomu, že "v tom nejlepším se má přestat". Všichni jsme nabití novou energií, necháváme v sobě vstřebávat ten skvělý zážitek a mně je smutno, že už je konec. Stále jsem součástí toho davového šílenství a stejně, jako vždycky, slyším z různých koutů při odchodu skupiny lidí, kteří nahlas zpívají "Žízeň! Ajajajajaj!" To ještě více umocňuje tu energii, kterou jsme všichni nastřádali. Ještě více mě to spojuje s tím davem, který si odnáší stejný zážitek jako já. Když se s někým z nich potom potkáme u mekáče na Budějovické, vnímám nás jako takovou "rodinu". Jako lidi, co mají něco společného bez ohledu na to, jací jsme a jaké životy normálně žijeme.

Večer vyčerpaná a rozbolavělá ulehám do postele plná zážitků a částečného smutku, že už je to zase za námi. Hučí mi v uších, ale jen minimálně. Už jsem na to zvyklá (nebo spíš už toho moc neslyším za ty roky, kdy jsem chodila na rockové koncerty i do klubů :D). Místo hučení slyším hlasy. Nejsou to žádné úryvky z koncertu. Ani nevím, zda ty hlasy něco říkají. Nerozumím jim, jsem příliš vyčerpaná. Jen vím, že je někde na pozadí slyším.

Druhý den se cítím jako bych dva dny oči nezamhouřila. Jsem zralá na to, usnout ve stoje. Oči mě pálí, jak když jsem dva dny strávila v bazénu. Třetí den, tedy dnes, jsem stále ještě nedopečená a nemám na nic sílu. Chci ticho a nic nedělat.

Tak takhle nějak to vnímám já jako aspík. I když nemám ráda davy lidí a jsem citlivější na hluk, rockové koncerty, kde se můžu vyřádit, naprosto miluju. Miluju tu atmosféru kolem toho, i když nemám ráda ty některé nalité, sprosté a primitivní fanoušky, kteří na Kabáty chodí. Nejsem ani sprostá, ani žádný piják. Pivo jsem nikdy nepila, nevím, jak chutná, a ani ho pít nemůžu díky celiakii. Přesto ale koncerty a písničky Kabátů naprosto miluju. Jejich koncerty jsou nedílnou součástí mého života a popravdě vůbec nevím, co budu dělat, až jednoho dne přestanou hrát. Až po nich už moc nezbyde...

Takový koncert je pro mě pokaždé neskutečným uvolněním, které se nedá vynahradit ničím jiným. Proto na ně chodím, proto tu náročnost toho i jako aspík zvládnu a užiju si to. Dřív jsem chodila navíc i do těch klubů na koncerty svých známých a tam to je ještě trochu jiná hlasitost. Dnes už si vystačím jen s Kabáty, případně výjimečně s nějakou jinou kapelou jako je třeba Lucie. I přes ten zážitek a nadšení však můžete vidět, že jako aspík se z toho oklepávám o něco hůř. Že ten sociální i smyslový nápor je vcelku dost velký a ani po dvou dnech nejsem schopná se z toho vzpamatovat. Stále bych jen spala a spala... Ale stálo to za to! :)