Budoucnost blogu - bude končit?

Ti z vás, kteří navštěvují můj blog pravidelně, si nemohli nevšimnout, že se tu už docela dlouho nic moc neděje a možná to dávají za "vinu" právě mému coming outu, po kterém přišly už jen texty zpochybňující mé manželství. Rozhodla jsem se proto napsat tento článek, abych zabránila různým spekulacím od toho, že se s manželem rok po svatbě rozvádím, až po to, že blog skončil a bude se rušit.

Začnu tím manželstvím...

Se svým manželem jsem už víc jak 11 let a víc jak rok jsme manželé. Celé ty roky ho upřímně miluju, je pro mě tím nejbáječnějším mužem na světě, a když jsem si ho brala, bylo to právě z téhle čisté a upřímné lásky. Rozhodně ho tedy nehodlám opouštět či se s ním rozvádět, a už vůbec ho nehodlám tahat za nos. Můj manžel samozřejmě celou dobu ví, jak některé věci mám, jak je vnímám apod. a je s tím v pohodě. Naopak nás určité věci posunuly zase o kus dál, posílily náš vztah a navedly nás na novou cestu, kde se cítíme spokojeně. Takže ne, blog nekončí proto, že bych po svém veřejném coming outu řešila problémy v manželství... :))

Otázka tedy je, zda vůbec blog končí. Na to vám mohu odpovědět zcela jednoduše - ne, nekončí. A teď to rozvedu. :)

Jsem člověk, který má rád v životě změny. U ničeho moc dlouho nevydržím a rozhodně jsem neměla v plánu se blogem nějak živit nebo ho vůbec vést nějak ve velkém. Kdybych takový plán měla, založila bych si k tomu Instagram a nenechávala svůj blog jen tak volně viset někde ve vzduchu na internetu. :))

První blog jsem si založila už v roce 2008, a když mi diagnostikovali Aspergerův syndrom, otevřel se mi v životě nový svět, o kterým jsem chtěla začít psát víc a podělit se o něj, protože jsem vnímala, že je to potřeba. A za tu dobu jsem zveřejnila poměrně dost článků o svém osobním životě, které se stále dostávají k novým a novým lidem hledajícím různé informace a zkušenosti právě v této oblasti. Vždy to pro mě ale byl jen koníček, protože ráda píšu a přispívám současně k lepšímu světu. Nic víc, nic míň.

Jenomže posledních několik měsíců se mi do psaní o Aspergeru moc nechce. Připadám si na Aspergera už moc stará... :D Ne, že by věk nějak hrál roli v mé diagnóze nebo v tom, co je potřeba, ale zkrátka mám asi pocit, že jsem toho napsala o svém světě už docela dost, že jsem napsala, co bylo z mého pohledu potřeba, a spousta situací se mi v životě i hodně opakuje, a tak se mi už nechce o nich tolik psát, aby si články nezačaly být příliš podobné.

Jasně, že se pořád setkávám s různými situacemi. Například minulý týden, když manžel přinesl z práce nesnědené jablko a v tichosti ho přidal k ostatnímu ovoci, tak já si hned všimla, že tam jedno jablko přibylo. Ne proto, že bych měla takový přehled o našem ovoci, nebo že bych měla dokonce ta jablka spočítaná (to mám jen dírky v lisovači na česnek :D), ale proto, že ta mísa prostě vypadala vizuálně najednou jinak a podvědomě jsem vnímala, že té "jablečné barvy" je tam nějak víc. :D Nebo dneska, když jsme si kupovali snídani u mekáče, čekali na výdej a manžel si pohotově všiml, že nám to nezabalili s sebou, jak jsme chtěli, tak mi automaticky vzal účtenku z ruky a šel to vyzvednout místo mě, protože prostě už ví, že to není situace pro mě. Nejlepší na tom je, že když podotknu, jak už mi po těch letech tak skvěle rozumí, tak mi na to řekne, že mu to ani tak nepřipadá, a že to bere už úplně automaticky. Což mi přijde hrozně krásný. :) No, ale vidíte, že to jsou situace, které napíšu do jednoho odstavce a není důvod psát o takovémto každodenním životě další články. :))

Vím, že mám někde uložený ještě dokument s nápady na nějaké články, které jsem chtěla napsat a nenapsala, takže určitě tu někdy ještě přibydou, ale momentálně se mi do toho zkrátka nechce, protože využívám svůj čas jinak a zase v jiné oblasti, která mi v životě dává smysl. :) A třeba se v ní konečně najdu natolik, že v ní zůstanu, a třeba mě to nakonec dovede i k nějaké práci, kterou budu moct dělat i já. Kdo ví. :)

Abych ale byla upřímná, jsem trochu i unavená z toho, jak se na jednu stranu o Aspergeru tak moc mluví, a na druhou stranu se o něm reálně až tak moc neví. Myslím si, že spousta lidí je už otrávená tím určitým bojem za autisty a nejsou připraveni přijímat další informace o tomto světě. Aspoň to je můj pocit. Čímž neříkám, že se nemá bojovat proti dezinformacím apod., ale můj smysl života to asi není. Jednak se necítím být na to tím správným člověkem, a jednak bych se asi přeci jen chtěla v životě věnovat víc jiným věcem, než aktivnímu boji za lidi s PAS. I to je důvod, proč píšu články hodně o sobě, o svém životě a nedávám sem tolik nějaké obecně platné informace na vědecké rovině. :)

Blog tedy určitě nechci rušit, protože na něj stále přicházejí noví lidé a někteří se sem i vracejí, ale momentálně svůj čas věnuju jiným věcem a zase jiné oblasti života, která mě baví, je pro mě důležitá, a která souvisí právě s tím coming outem a s láskou - a tu považuju v životě za nejdůležitější a nejkrásnější. :)

Prozatím děkuju všem svým čtenářům. Doufám, že vám můj blog dává to, co potřebujete, a že třeba i díky vám se jednou lidé s PAS budou setkávat s větším pochopením. :)