Budu mít někdy děti?
V minulém článku o invalidním důchodu jsem se zmiňovala o adopci a slíbila jsem, že se tomuto tématu budu věnovat v samostatném článku. Ráda bych tedy své "adoptivní myšlenky" více rozvedla pro lepší pochopení souvislostí. :)
Jako malá i jako puberťačka jsem si, asi jako skoro každá holka, plánovala, že jednoho dne budu mít rodinu. Manžela a jedno, nebo dvě děti. Ideálně holčičky. Můj partner měl stejnou představu - chtěl stejný počet dětí a také si hrozně přál minimálně jednu holčičku. Dokonce jsme měli vymyšlená i jména - holčička měla být Anička, chlapeček Matyáš. V případě dvou holčiček jsem hodně uvažovala třeba o Amálce a doufala si, že partnerovi se to jméno zalíbí. Pro druhého případného kluka místo holčičky jsme jméno neměli. A ač je to kruté, doufali jsme, že ho potřebovat ani nebudem. Plán to byl hezký, jenže...
Jak jsem začínala víc a víc dospívat a blížit se do toho věku, kdy bych teoreticky už mohla tu rodinu zakládat a mít první dítě, došlo mi, že si to vlastně neumím vůbec představit. Že mé plány zůstávaly opravdu jen pouhými plány. Dokonce, když začínalo takto jít trochu do tuhého (i když s partnerem jsme děti ještě nevyhlíželi z existenčních důvodů), uvědomila jsem si, že se strašně bojím porodu. Ale nepřekonatelně. Také mi diagnostikovali tokofobii, která se prý za normálních okolností řeší třeba tím, že je nařízený císařský řez. Jenže já se bojím i toho. Vlastně se ani tak nebojím možná porodu jako takového, ale strašně se bojím bolesti. Úplně šíleně!
Nesnáším bolest a dokážu už jen z té představy docela dobře panikařit. Když jsem měla třeba do krve škrábnutou ruku od našich potkanů a přítel mi to chtěl namazat Francovkou, byla jsem schopná se z toho strachu, že to bude pálit, dostat až do takového stavu, že se mi oči zalily slzami. Samozřejmě, že ta panika byla mnohem horší, než jak to doopravdy štípalo.
Když si k tomu přičtete, že těhotenství nemusí být zrovna příjemná záležitost - a já jako autistka jsem na své pohodlí extra háklivá a trochu se bojím, že bych zešílela, až bych si třeba nemohla pohodlně lehnout na břicho, nebo že porod mohou doprovázet nejrůznější komplikace, do toho obecně můj autistický a sociální stres, a k tomu si představte, že někdo jako já se dívá na pořad Malé lásky, tak je asi víc než jasné, že porod prostě ne a nejede přes to vlak!
Partner to naprosto pochopil a usoudil, že mě nechce něčemu takovému vystavovat, a že by navrhoval třeba adopci. To mě nadchlo a začali jsme spolu zjišťovat informace o adopci. Plánovali jsme, že bychom si mohli vzít nějaké miminko ideálně, klidně i romské. A aspoň bychom měli jistotu, že to bude ta naše vysněná holčička. :))
Když jsme se dozvěděli, jak probíhá jakýsi "přípravný kurz", který je před každou adopcí povinný, zděsila jsem se. Působilo to, jako že to bude tak strašně sociálně náročné pro mě, že to třeba ani nezvládnu. Ale pořád jsem měla naději. Jenže pak přišly dvě věci. Tou první bylo, že jsem si uvědomila, že stále jen plánuji celý život, že než to přijde, bude to v pohodě. Já budu v pohodě. A zvládnu to. Jenže ono to tak nefunguje. Uplynulo spoustu let a já jsem ve své podstatě stále to dítě, které by si nejraději hrálo s autíčkama. Druhá věc byla ale mnohem podstatnější...
V rodině se narodilo miminko. Bylo to jen pár měsíců před tím, než jsem si podala žádost o invalidní důchod. Docela často jsme si děťátko půjčovali na nějakou tu procházku do parku a jednou se pochopitelně stalo, že tahle "naše" malá holčička nespinkala celou dobu, ale naopak spustila pořádný křik. Já, protože jsem díky mladší sestře o trochu zběhlejší a nebojím se toho tolik, tak jsem jí vzala do náruče, abych se pokusila ji uklidnit. Udělala bych pro toho malého tvorečka cokoliv, ale zároveň, kdyby nebyla ve věku, kdy ještě neudrží sama hlavičku, asi bych ten řev (a ještě u mého ucha přímo) nezvládla a prostě jí strčila příteli, ať si s ní dělá, co chce, ale já že na to nemám. Nicméně, dítě není věc a přítel měl strach, že jí nedokáže správně uchopit, takže jsem se o to ani nepokoušela a dělala všechno pro to, abych to škvrně utěšila. Na mém uchu konec konců v tu chvíli nezáleželo.
Po těchto procházkách a této nepříjemné zkušenosti jsem však musela přiznat to, že jsem strašně moc ráda, že tu holčičku můžeme pokaždé zase vrátit a já mohu přijít domů a odpočinout si, mít klid a moct se věnovat svým věcem či partnerovi. Vím, že bych dítěti neublížila, ale také vím, že bych zároveň strašně trpěla a v důsledku toho bych byla aspoň protivná určitě, což také není moc fajn. Závěr byl tedy jasný - dítě, minimálně to menší, nejsem prostě schopná ani adoptovat. Vůbec nejsem schopná mít takové dítě den co den doma, den co den se o něj starat, v noci k němu vstávat apod. Chtěla bych, ale nemám na to. A nemůžu to ani zkoušet, protože co pak, když to nepůjde? Akorát by trpělo. Buď v dětském domově, nebo proto, že by jeho máma byla na prášky. Přítel to tak necítil, ale chápal, že pro mě je to vysoce náročné a on by mi nemohl pomoct. Kdysi dávno jsme připouštěli možnost, že já bych chodila do práce a on byl na mateřský, ale brzy jsme zjistili, že taková situace je u nás nereálná.
Partner nakonec přišel s posledním možným návrhem, a to, že bychom si mohli nějaké dítě jen "půjčovat" na víkendy z dětského domova. Říká se tomu hostitelská péče a prý to funguje tak, že si třeba 1x za 14 dní vezmete domů nějaké dítě ve věku asi 7 let a více z dětského domova. Časem si ho můžete brát i častěji, nebo s ním po škole někam jít i během týdne. Taková hostitelská péče většinou končí pěstounstvím, ale není to podmínkou.
Tahle možnost mě velmi nadchla a strašně se mi ulevilo. Teprve v tu chvíli jsem zjistila, jak jsem podvědomě ve stresu z toho, že bych měla mít dítě. Zatím nikdo neví, co bude dál, jak se naše životy budou vyvíjet. Chtěla bych mít vlastní děti, ale na druhou stranu proč? Dětí je strašně moc. A přitom jich je stejně tak strašně moc opuštěných. Proč tedy na svět vodit další dítě, které by pravděpodobně mělo PAS po mně a hrozilo by, že to nezvládnu, když místo toho mohu pomoci dítěti, které nikoho nemá, a které na tom světě už je?
Jsem hrozně ráda, že mám partnera, který byť děti chce, tak pro něj nejsou podmínkou spokojeného vztahu, a který sdílí stejný názor - je mu úplně jedno, zda dítě bude jeho nebo bude cizí. I kdybychom měli vlastní, stejně by prý chtěl nějaké adoptovat nebo mít v pěstounské péči. Z tohohle hlediska tedy mohu být celkem v klidu. Otázka je tedy jen jedna: Budu mít někdy děti...? A na to zná odpověď možná tak jen sám osud... :)