Dávají aspíci najevo své pocity?

Nedávno se mě přítel ptal, jestli si myslím, že aspíci dávají najevo všechny své pocity, obzvlášť když dokáží být kolikrát tolik upřímní. Jestli nějaké pocity prostě nemají, nebo je jen skrývají, a proč. Musím říct, že to byla hodně zajímavá otázka, na kterou se teď pokusím nějak odpovědět.

Myslím, že je hodně důležité rozlišovat dvě zásadní věci, a to upřímnost a samotné vyjadřování pocitů. U lidí s Aspergerem to totiž nemusí být vůbec totéž.

Na základě toho, co se říká, i na základě toho, jak znám další lidi s PAS v mém okolí, bych řekla, že aspíci jsou hodně upřímní. Ale neřekla bych, že to vždycky znamená to, že vám řeknou sami od sebe, co si o vás přesně myslí, nebo že jim zrovna hlavou běží, že v těch legínech nemáte zrovna moc pěkný zadek. Někteří ano, někteří si z vás třeba udělají srandu, která je právě docela častá si myslím. Jindy si zkrátka jen neuvědomí, že "to se neříká/nehodí". Pokud se jich ale přímo zeptáte, pravděpodobně vám lhát nebudou.

Abyste si to dokázali trochu lépe představit, tak například:

Moje maminka se jednou snažila taktně naznačit, že dotyčný příliš rozumu nepobral, moje sestra se do toho vmísila s jasným názorem, že je to prostě debil.

Nač dělat okličky, když je to tak jasné, že? :D

Po tom, co jsem dospěla a zároveň se začala "léčit" s celiakií (nerada tohle slovo používám, protože celiakie není zrovna něco léčitelného) a přibrala pár kilo, se mě táta po delší době, co jsme se neviděli, zeptal s údivem, jestli jsem těhotná.

To je opravdu něco, co nechce slyšet žádná holka - že tak přibrala, až vypadá těhotně... :D Podotýkám, že táta sice nemá diagnózu, ale jeho chování a myšlení je natolik autistické, že by nám všem spadla čelist, až by někdo řekl, že žádnou poruchu autistického spektra nemá. :D Bylo jasné, že ho ani nenapadlo, že by to mohlo vyznít blbě. Prostě byl překvapený, tak to dal najevo. Po svém. A to je to, co autisté někdy právě dělají. Jsou "nevhodně" upřímní a dávají věci najevo po svém (s tou upřímností to v tomto případě nebylo tak horké, jelikož jsem se ve skutečnosti dostala jen na normální zdravou váhu :D).

Dodnes si pamatuju, že když jsem byla malá, byly mi tak 4 roky, řekla bych, tak si maminka koupila nové plavky a zkoušela si je ve vaně. Když jsem ji v nich viděla, řekla jsem jí, že vypadá jako lachtan.

Obě si ten moment pamatujeme dodnes. :D Nešlo vůbec o to, že by jí ty plavky neslušely, nebo že bych si snad myslela, že v nich vypadá jako velryba, jak by si někdo mohl třeba také domýšlet. :D Šlo jen o to, že ty plavky byly tmavé, možná dokonce přímo černé, a když se namočily, tak vytvořily efekt právě vynořeného lachtana z vody. A tak jsem jí to řekla - že vypadá jako lachtan. :D

To byly tedy nějaké příklady té upřímnosti, která se samozřejmě může projevovat různě a znovu zdůrazňuju, že je nesmysl autisty nějak škatulkovat, protože co dělá jeden, nemusí dělat druhý. Teď tedy zpět k vyjadřování samotných pocitů.

Řekla bych, že je úplně jedno, zda jste autista nebo neurotypik. Vždy je asi mnohem jednodušší vyjádřit nějaký vztek a zoufalost, jelikož jde o něco impulsivního, než vyjádřit lásku. I neurotypik si je při vyjadřování lásky třeba nejistý, protože nechce být nějak ztrapněn, nechce se zesměšnit, nechce být odmítnut apod. Je to zkrátka něco, kdy jsme všichni zranitelnější. Aspíci navíc často mají i nějaké přidružené úzkosti apod., tudíž se bojí o to víc, o to méně si věří, a o to víc jsou zranitelní. Někdy zase třeba nevědí, jak to vlastně dát najevo, jak se takové věci najevo dávají, a mohou se opět bát, že to třeba nedají najevo "správně". Nebo to naopak najevo dávají, ale úplně jinak, než byste čekali od neurotypika. Mohou to dávat najevo jiným způsobem či v jiných chvílích (většinou třeba v zásadnějších, které je mohou donutit se dočasně překonat). To všechno mohou být důvody, proč neurotypici v tomto aspíkům třeba tolik nerozumí, nebo proč mají pocit, že aspíci necítí lásku, nebo že jsou lhostejní.

Ve skutečnosti ale může nastat úplný opak - aspíci mohou dávat lásku najevo až příliš a mohou ji také příliš vyžadovat. Mohou být žárliví, mohou vyžadovat hodně pozornosti, hodně doteků apod. Vždy však záleží na konkrétních lidech. Já bych občas partnera třeba pořád nějak tulila a ňuchala, ale zároveň to nebývá problém, protože nám ta míra vyhovuje oběma. Před ním jsem ale měla vztahy, kdy moje "láska" (píšu v uvozovkách, jelikož zpětně to bez nich nazvat prostě nedokážu) nejen, že nebyla třeba ani oceněná, ale nebyla třeba ani pochopená. A stejně tak jsem se dostala do opačné role, kdy i na mě bylo doteků jednoho z ex-partnerů příliš. Vztahy s aspíkem tedy mohou být opravdu různé. Stejně různé jako vztahy neurotypiků. :)

Aspíci mají často velkou potřebu cítit, že je někdo má rád, že je miluje. Což mě tak napadá, že to je možná důvod, proč si všechno "negativní" berou mnohem víc a mnohem hůř se vyrovnávají s nepříjemným chováním jiných lidí či dokonce s nenávistí vůči nim samotným. Nebo naopak právě proto, že je kolikrát okolní svět tak nějak odmítá, je k nim nepřátelský, tak o to víc potom potřebují cítit, že pro někoho jsou důležití. A na tom člověku pak mohou, celkem pochopitelně, hodně viset. A nemusí se to týkat jen partnera, ale také třeba kamarádů. Já jsem to třeba nikdy nedávala najevo, racionálně jsem to všechno chápala a nejsem taky žádná sobecká kráva (:D), ale přesto jsem vždycky chtěla být ideálně tou jedinou nejvíc nejlepší kamarádkou a na jiné kamarádky mé kamarádky "žárlila", pokud se to tak dá vůbec nazvat. Šlo zkrátka o to, že jsem se bála, že na mě pak nebude mít čas, nebo že je na mně něco špatně, nebo že o tu kamarádku přijdu kvůli té jiné její nejlepší kamarádce. Všechno by to totiž znamenalo, že zůstanu "sama". No, nakonec jsem o všechny přišla stejně, ale důvody jsem psala v jiném článku. :)

Nicméně, i přesto, že aspíci mohou vyžadovat tolik lásky, může být pro ně problém ji zároveň přijímat. Neznamená to, že pro ně není důležitá, že pro ně nic neznamená, jen zkrátka nevědí, jak reagovat. Jak něco takového přijmout. Jestli se od nich něco očekává, a případně co. Mohou se tak dostat klidně i do paradoxu, kdy budou potřebovat lásku, ale nebudou ji umět přijmout, čímž vznikne opět ta nepříjemná úzkostlivá situace a ve finále jim vlastně nebude vyhovovat ani jedno, nebo kvůli tomu o tu lásku právě zase přijdou.

Když tak nad tím přemýšlím, tak autisté jsou takoví "víc-lidi" - spoustu věcí vnímají až moc. Výrazněji než neurotypici. Bývají citlivější nejen, co se týče emocí, ale také, jak bylo už mnohokrát napsáno, třeba v oblasti smyslů.

Celkově však hodně záleží nejen na konkrétním člověku, ale také na věku. Někteří aspíci to mají třeba i tak, že v dětství jsou hodně mazliví, vyžadují spoustu doteků a lásky, ale později dotek naopak nesnesou. Možná vás teď napadá, jak to mají se vztahy a se sexem. Osobně to považuji za hodně osobní a intimní téma, tudíž se k němu nebudu vyjadřovat z mé pozice... :D Ale každopádně neplatí, že to, že aspík nesnese doteky, automaticky znamená, že nesnese doteky partnera či sex. V této oblasti může být vše zcela v pořádku i přesto, že kdokoliv jiný se aspíka nesmí ani dotknout. :D Ovšem stále záleží na spoustě věcech. Někdo to má takhle, někdo to má jinak. Někomu sex nic moc neříká, někdo nemyslí na nic jiného... Asi jako je tomu i neurotypiků. :D Každopádně, co je důležité, že vnímání doteků se může velmi lišit nejen aspík od aspíka, ale také člověk od člověka, s kterým přicházejí do styku.

Abych to tedy na závěr nějak shrnula a odpověděla na úvodní otázku, tak nelze zaměňovat upřímnost s vyjadřováním emocí. Z toho vyplývá, že upřímnost nelze vztahovat na každého a na všechno. Stejně tak nelze vztahovat na každého to, zda vyjadřuje své pocity, případně jaké ano, a jaké ne. Narazíte-li na úzkostlivého aspíka, velmi pravděpodobně nebude dávat najevo všechny pocity, ale to neznamená, že je nemá. Přesto musím ale říct, že některé pocity aspík opravdu mít nemusí, ale spíš v tom smyslu, že je má jinak, než že by je neměl vůbec. Základní emoce jako vztek, štěstí, láska, smutek... mají asi všichni, jen aspíci to mohou mít nějakým způsobem posunuté, jak jsem psala výše. Pak jsou ale pocity, a s nimi spojené chování, které někomu mohou připadat zcela přirozené, normální a samozřejmé (např. strach o někoho, zájem, obětavost...), ale aspík to tak vnímat nemusí. Třeba proto, že mu logika či vědomosti říkají, že pravděpodobnost, že dotyčný cestou domů umře je taková a taková, a nevyhodnotí to jako dostatečně velký riziko na to, aby se o něj strachoval. Nebo může předpokládat, že co mu budete chtít říct, to mu řeknete, a není potřeba se zajímat a vyptávat se, což může vést k tomu, že aspík mluví hlavně o sobě (navíc je to jednodušší, protože se tak vyhne případným nevhodným otázkám, které jako aspík nemusí umět vyhodnotit jako nevhodné). Důvody jsou různé... :)

Také je ale nutno říct ještě jednu věc, a to, že některé pocity mohou aspíci i sami "přehlížet" a vyrovnávat se s nimi jinak. Třeba právě tak, jako by nebyly. To ovšem neznamená, že nejsou, že je necítí. Jen je to pro ně v danou chvíli nejjednodušší způsob. To si ale myslím, že znají i neurotypici... :)