Diskriminace u přijímaček

Docela nedávno jste se mohli na mém blogu setkat s kritikou současného školství, které má problém přijmout na SŠ zájemce s Aspergerovým syndromem. Článek jsem psala v době, kdy se má mladší sestra chystala k přijímačkám a v rámci toho využívala dny otevřených dveří, aby se podívala na školy, o které měla zájem. Nyní je už po přijímačkách a mně stále zůstává rozum stát.

Hned na úvod bych chtěla říct jednu důležitou věc, a to, že rozhodně nepředpokládám, že celý svět bude rozumět lidem s poruchou autistického spektra a bude se před nimi klanět. To v žádném případě! Nemám nikomu za zlé, že neví, co je Aspergerův syndrom. A teď nemyslím takové to povrchní povědomí, které má asi většina, ale skutečné porozumění. To, co mi doopravdy vadí je postoj daných lidí. Vadí mi, že se každý řídí pouhým slovem "syndrom" či "porucha", maximálně nějakým obecným, velmi povrchním obrazem, ale nikdo se na tento "problém" nepodívá zblízka. Ba dokonce nemá ani tu snahu! A to je potom přístup, který lidem s PAS velmi ubližuje. A přitom úplně zbytečně! Jsou odsuzováni na základě něčeho, co se jich netýká. Na základě něčeho, co dokonce nemusí ani existovat. Jsou odsuzováni a škatulkováni na základě pouhé fantazie cizích lidí, kteří je nikdy nepoznali.

Teď bych ráda přešla tedy k věci. K tomu, co mě přivedlo opět napsat takovýhle článek.
Jak už jste pochopili, moje sestra teď v dubnu dělala přijímačky. Jedna ze škol, kterou si vybrala, byla Evangelická akademie v Praze, obor Sociální činnost. Možná vám to přijde divné, ale ano, i lidé s Aspergerem mohou být velmi empatičtí a mohou mít touhu pomáhat druhým lidem. Jelikož se tato škola zaměřuje právě na onu pomoc druhým - lidem, kteří nejsou v moc dobré sociální situaci (lidé s handicapem, lidé bez domova apod.), vnímala to zpočátku moje sestra tak, že se jí tím otevřou dveře k možnosti, jak být druhým užitečná. Jak pomáhat, aspoň v rámci svých možností, třeba lidem, kteří mají stejný problém jako ona - mají poruchu autistického spektra. Škola se navíc jevila jako taková "rodinná" a vstřícná právě i k lidem s odlišnostmi. Realita se však ukázala být zcela jiná.

Moje sestra má sice nějaké úlevy, ale ty nemá proto, aby mohla být lepší, než je. Nejsou to úlevy, které by jí měly ve skutečnosti zvýhodňovat oproti ostatním. Jsou to úlevy, které jí mají dát možnost mít stejné podmínky jako ostatní, stejné šance, stejné příležitosti. Stejně jako neslyšící člověk má tlumočníka znakového jazyka a také třeba svého zapisovatele poznámek, jelikož pochopitelně nemůže koukat na tlumočníka, a zároveň si psát do sešitu. Někdo by také mohl teoreticky říct, že ten neslyšící má výhodu, protože má "svého vlastního" tlumočníka, nebo protože si nemusí psát poznámky, narozdíl od ostatních lidí ve třídě. Jenže je zcela zřejmé, že ten neslyšící člověk tím vlastně žádnou výhodu nezískává. Je to jen něco, co mu dává stejnou příležitost se učit jako ostatním. Protože to, že neslyší, ještě neznamená, že je hloupější. Jen potřebuje informace získávat jiným způsobem, a od toho se odvíjejí další možné "úlevy".

S mojí sestrou je to stejné, jen zase v jiné oblasti, což zase přináší jiné "úlevy". Protože moje sestra se (stejně jako já a spousta dalších lidí s PAS) hůře začleňuje do kolektivu, hůře se orientuje v budově školy a potýká se s mnoha dalšími problémy, které jí Aspergerův syndrom přináší (viz například článek Asperger, těší mě...), tak má ve škole svou asistentku. Ta jí právě v těchto věcech pomáhá, je jí po ruce kdykoliv je potřeba. Ale ani to není jen tak. Každý člověk s AS je jiný a dobrý asistent nejen, že musí porozumět samotnému Aspergeru, ale musí umět porozumět také tomu konkrétnímu člověku, aby byl přínosem, a aby z něj nebyl daný člověk ve stresu ještě víc. 

Další věcí je, že člověk s Aspergerem má často problém porozumět mluvené řeči, může mít problém mluvit (jednak proto, že pro něj může být složité vyjádřit slovy to, co by chtěl, zejména nějaké složitější myšlenky, jednak proto, že úzkost a stres může být v tu chvíli natolik silný, že i kdyby chtěl sebevíc, tak promluvit prostě nedokáže) a může mít také problém například se složitějšími větami/úkoly apod. Z těchto důvodů má moje sestra různé další úlevy v podobě delšího času na testy, v podobě toho, že není zkoušená před třídou či v podobě úprav testů. Nedokáže totiž moc dobře odpovídat například na otevřené otázky. Ne proto, že by byla hloupá, ale proto, že zkrátka neví, jak vlastně začít větu, jak jí správně postavit, aby jí porozuměl i druhý člověk, nebo proto, že jí z otázky není úplně zřejmé, co přesně ten člověk chce slyšet. Všechny tyhle úlevy nemá proto, aby to měla jednodušší než ostatní. Má je proto, aby to právě naopak měla stejně težké. Kdo by se však podíval na její vysvědčení, mohl by mít jiný názor - i v 9. třídě totiž má samé jedničky. Jenže to není o úlevách. Kdyby je neměla, možná by i propadla, ale ne proto, že by byla hloupá a nic neuměla. Kdyby tomu tak bylo, nepomohlo by jí už jen to, že je jí otázka jinak položená, ačkoliv se ptá pořád na totéž, protože by odpověď prostě stejně neznala. To, že jí jsou správně položené otázky vzhledem k jejímu handicapu (ne tak, aby měla jednodušší test, ale tak, aby lépe pochopila, na co se otázka ptá), jí dává možnost ukázat, že to všechno učivo opravdu umí.

A nyní zpět k těm přijímačkám. Samozřejmě se už od úplného začátku s danou školou řešilo, jak to bude probíhat, co moje sestra potřebuje, a na co má ze zákona právo. Jenže to nefungovalo. Když pominu to, že si všichni myslí, že všechno vědí nejlíp a nejsou ochotní si nechat poradit od někoho, kdo mou sestru zná (a tím teď myslím především výbornou speciální pedagožku z NAUTISu), tak ale vstřícnost a komunikace byla téměř nulová. Nemluvě zatím o tom, co se stalo později.

Na písemné testy měla moje sestra více času než ostatní, psala je v jiné třídě a měla u toho svou asistentku. Všichni se však ještě před samotnými přijímačkami snažili se školou sjednat podmínky pro ústní pohovor, který byl pochopitelně nejproblematičtější. Jenže vstřícnost nebyla prakticky žádná. Škola se oháněla pokaždé něčím jiným. Jednou to bylo, že žádné pokyny ohledně pohovoru jim nebyly předány, pak problémy nechtěli řešit se zmiňovanou speciální pedagožkou, jelikož není zákonný zástupce, následně tytéž problémy však nechtěli řešit ani se zákonným zástupcem, oháněli se tím, že všichni musejí mít stejné podmínky, že nelze někoho zvýhodňovat, protože by to bylo nefér vůči ostatním (jak už jsem ale psala výše, tak nefér je mít právě stejná pravidla pro všechny) a podmínky pro pohovor očividně dořešit ani nechtěli. Nicméně i přesto, že formu motivačního dopisu místo klasického pohovoru mé sestře povolit odmítli, tak pro další kolo přijímaček tuto písemnou formu "pohovoru" zavedli, což člověka zarazí ještě víc.

V den přijímaček se má sestra dostavila pouze na testy a na pohovor jít, vzhledem k problémům a vysokému stresu, odmítla. Přitom by pravděpodobně úplně stačilo, kdyby měla možnost aspoň dopředu vědět, kdo u pohovoru bude. Kdyby se jí ti lidé přišli představit. Nepotřebovala vědět, na co se jí budou ptát. Potřebovala jen mít ten pocit, že když tam půjde, tak jí neukousnu, že se jich nemusí bát. Když se škola dozvěděla, že se sestra na pohovor nedostaví, ujišťovali jí, že nebude kvůli tomu diskvalifikovaná, jen bude mít za pohovor 0 bodů.
Tento týden byly zveřejněny výsledky. Byť se moje sestra účastnila písemných testů a byla ujišťována, že za pohovor bude mít "jen" 0 bodů, ve výsledcích vystavených na stránkách školy nemá bodové ohodnocení vůbec žádné (ani za testy). Místo bodů má pomlčku a u toho napsáno: "nepřijat/a, nedostavil/a se k pohovoru". Jelikož body nemá vůbec žádné, je zřejmé, že i přes ujišťování jí kvůli pohovoru nakonec diskvalifikovali.

A já si nekladu jen otázku, proč jsou lidé tak neochotní, proč se nikdo nesnaží porozumět člověku s Aspergerem místo toho, aby mu ubližoval jen z pouhé neznalosti, ale kladu si také otázku, jak se takto může zachovat škola, která má vychovávat lidi, kteří právě takovým lidem jako je i moje sestra budou v budoucnu pomáhat? Jak, když sami toho schopni nejsou, sami tomu nerozumí, a samotným jim chybí empatie, porozumění, ochota, vstřícnost a trpělivost? Na jednu stranu i takto blízké setkání s člověkem s Aspergerem by těm studentům mohlo být prospěšné. Vážně si má sestra nezaslouží vzdělání jen proto, že potřebuje nějaké "úlevy", i když je to ve skutečnosti velmi chytrá holka? Vážně jsou lidé a školství tak povrchní? Možná, že by teď hned lidem pomáhat nešla, ale to neznamená, že by v budoucnu nechtěla. Neznamená to, že by se v té oblasti nechtěla zatím aspoň vzdělávat. Že nepotřebuje už teď to vedení, které jí pomůže překonat některé překážky, aby mohla žít normální a spokojený život jako ostatní. Místo toho jí (a bohužel to není jen o ní, ale o spoustě dalších lidech s handicapem) svět háže jen další klacky pod nohy. Mrzí mě, když se stále setkávám s takovou bezcitností a zabedněností lidí. Jak už jsem psala v úvodu - kdyby byli aspoň ochotní naslouchat, byli otevření informacím...

A jen na závěr - rozhodně si nepřeju, aby ta škola ztratila zájemce o studium. Přeju si jen to, aby se v některých věcech polepšila a byla pro příští generace ještě lepší školou. Aby pro ně odlišnost opravdu nehrála roli a naopak pro ně hrála větší roli ta pomoc druhým.