Jak aspíci snášejí nachlazení?

Jelikož jsem se nedávno potýkala s nemocí, vybízí se napsat článek o tom, jak takové nachlazení snáší možná někteří autisté. Nemocný je občas každý a asi každému to způsobuje určité nepohodlí. Ne každý u toho ale vztekle rozhazuje rukama a kope nohama do peřiny. :)

Když jsem ještě chodila do školy, byla jsem nemocná snad každý měsíc, stejně jako moje sestra. Dnes už mi asi jen tak někdo nevymluví, že za to mohl právě stres. To, že jsem byla citlivější, musela jsem překonávat v každodenním životě věci, které pro ostatní byly normální a ani se nad nimi nepozastavili. Jsem přesvědčená, že tohle všechno právě nejvíc oslabovalo moje tělo a potom jsem chytila opravdu každou virózu, která se na mě jen podívala. Dnes už takový každodenní stres nezažívám a taky jsem dlouho nebyla nemocná. Až teď...

Když jsem po dlouhé době zase zažila bolest v krku, kdy nemůžete ani polykat, celou noc skoro nespíte, do toho vám začne rýma a máte ucpaný nos... zbláznila bych se! Kdybych nedokázala zachovat chladnou hlavu a říct si, že přítele musím nechat vyspat, začla bych opravdu kopat nohama a vztekat se jak malá a hroutit se z toho. Nenávidím ten pocit, kdy jsem strašně unavená, ale nemůžu spát. Kdy mám ucpaný nos a pusou v noci dýchat neumím. Kdy mě bolí v krku. Do krku jsem si stříkla sprej, ale nějak extra nepomohl. Do nosu jsem si stříkla sprej, ale následovala další útrpná hodina, kdy jsem nemohla přes samé štípání a pálení přecházející až v bolest spát. 

Nesnáším, že přes den musím být v posteli, protože na nic jiného nemám sílu a zároveň se strašně nudím. Pořád mám pocit, že potřebuju něco dělat. Asi to zní, že jsem rozmazlená, přecitlivělá, nebo tak něco, viďte? A to mě donutilo se zamyslet nad tím, proč to tak špatně snáším, když jsem prostě "jen" nemocná.

Moje sestra to má stejně. Také nemoci špatně snáší. Takže mě samozřejmě hned napadla nějaká souvislost s autismem. Což nemá být obhajoba, ale smysl to dává. Jak víme, autisté jsou na některé podněty citlivější, někteří jsou dokonce hyperaktivnější, protože jejich mozek právě neustále pracuje, a tak potřebují pořád něco dělat. Nedokáží být v klidu. A o to víc zároveň potřebují taky spát.

Můj mozek taky pořád pracuje, i když naštěstí problémy se spánkem nemívám moc často. To by mohl být důvod, proč tak špatně snáším tu postel a nicnedělání. A ta citlivost na některé podněty zase může souviset právě s tím, že taková obyčejná rýma nás dokáže otravovat mnohem víc než neurotypika. Nebo že nejsme ve své kůži, protože kromě té naší běžné únavy jsme navíc unavení ještě i z té nemoci. A nedejbože, když pak nemůžeme kvůli tomu ani spát!

Takže zatímco neurotypik při teplotě 38 prostě leží v posteli a je mu blbě, já mám pocit, že umírám. Neustále naříkám, stěžuju si, aspoň tím stylem, že si občas tak nějak "pro sebe" kníknu, a čekám, kdy to dojde (konečně) do toho bodu, kdy pro mě přijede sanitka a bude dobře, nebo kdy ztratím vědomí. Mám obyčejnou virózu, teplotu max. 38.2, ale cítím se, jak když je to moje poslední hodinka, a i když to zní blbě, tak v tu chvíli bych opravdu nejradši okamžitě omdlela, jen abych o ničem nevěděla. Zaspat to totiž nejde... :)