Jak jsem hledala kamarádku...

Pamatuju si, jak jsem psala článek o tom, že nemám žádné kamarády a jsem šťastná. Krátce na to jsem si shodou okolností začala psát s holkou, která bývala kamarádkou mého manžela. Nyní je to tedy společná kamarádka, ale bohužel bydlí od nás dost daleko. No, a pak přišel covid...

Jógová studia se zavřela a vše se tak nějak změnilo a já vypadla ze své běžné a uspokojivé dávky sociálních kontaktů. Teď, skoro po roce, jsem začala po nějakých těch kontaktech zase toužit. A tak, když jsem doma naříkala, že nemůžu jít ani na jógu mezi lidi, mi manžel řekl, ať si podám inzerát na kamarádku, že na FB je jakási skupina. Přišlo mi to naprosto ujetý a říkala jsem si, že si přece nebudu dávat inzerát, že hledám kamarádku! Fakt jsem si myslela, že si ze mě dělá srandu. Přece bych se tak neznemožňovala nějakým inzerátem na kamarádku. Vždyť bych vypadala jako naprostý zoufalec!

Nicméně zvědavost mi nedala a zmíněnou skupinu jsem skutečně zkusila vyhledat a přidat se do ní. Nějakou dobu jsem pouze sledovala příspěvky, které tam lidé vkládali a pochopila jsem, že inzeráty na kamarády jsou skutečně v dnešní době běžné. Spousta lidí hledala buď další kamarády, nebo kamarády v novém městě, ale objevily se i inzeráty od lidí, kteří na tom byli podobně jako já - měli jen partnery, byli samotáři a hledali nějaké to kamarádství k tomu. Žádný z příspěvků mě však neoslovil natolik, abych na něj vůbec reagovala. Navíc jsem si stále nebyla vůbec jistá, jestli nějakou kamarádku chci.

Dokážu po všech těch zkušenostech někomu zase věřit? Dokážu se někomu otevřít? Co když mě nikdo nebude brát takovou jaká jsem a nebude mi rozumět? Bála jsem se, že to pro mě bude akorát stres - někomu něco vysvětlovat, snažit se s ním komunikovat, odolávat nátlaku a nenechat se uvrhnout do pocitu, že jsem úplně nemožná. Vážně potřebuju kamarády? Když je budu mít, nebudu mít čas pro sebe, budu se jim muset věnovat. Dokážu vůbec s lidmi komunikovat? Co když zjistím, že mi to nevyhovuje a budu chtít být zase sama?

Také jsem věděla, že jsem (i vlivem předchozích zkušeností) poměrně náročná. Když už, chtěla jsem najít někoho, s kým to kamarádství bude skutečné, kdo mě bude chápat a respektovat, kdo nebude chtít chodit neustále ven, kdo bude mít podobné názory, s kým se mi bude dobře komunikovat apod. Nechtěla jsem svůj čas "plýtvat" na kamarády, s kterými se dřív nebo později stejně zase rozloučím.

Nakonec jsem si po nějaké době řekla, že bych to mohla aspoň zkusit, a že prostě uvidím. Věděla jsem, že jsem totiž příliš zvědavý člověk na to, abych to nezkusila a už nad tím ani nepřemýšlela. A tak jsem si zkusila podat inzerát také.

Než jsem ho však podala, chtělo to sepsat něco rozumného. Něco, co mě bude vystihovat, co bude eliminovat lidi, s kterými bych si dlouhodobě neměla co říct, a co zároveň nebude enormně dlouhé. A tak jsem přepisovala a upravovala, až to získalo finální podobu, kterou jsem později ve skupině zveřejnila. Ještě to ovšem chtělo nějakou fotku. Nějakou, kde jsem sama, kde vypadám dobře, a která je aktuální, což byl dost problém, a tak jsem nakonec vyfotila úplně novou. Vše bylo připravené.

Ještě před tím, než jsem hotový a vyšperkovaný příspěvek do posledního detailu zveřejnila, jsem si stále nebyla jistá, zda kamarádku vůbec chci. Také jsem se ale cítila v nepohodlí kvůli tomu, že bych se měla někde veřejně nějak vyjadřovat a ukazovat. Moje bublina utajení mi vyhovovala mnohem víc - byla jsem neviditelná a bylo v ní bezpečno. Nakonec, jelikož jsem věděla, že mi to stejně nedá, jsem příspěvek zkusila zveřejnit.

Výsledek byl pro mě zcela ohromující! Nejen, že jsem měla přes 60 "lajků" a přes 60 komentářů, ale vůbec jsme nepočítala ani s tím, že mi přijde tolik zpráv! Očekávala jsem dvě, tři, pět zpráv, ale nakonec jich bylo dohromady rovných 30! Snažila jsem se všechny vyřídit a eliminovat rychle lidi, u kterých jsem věděla, že by to nefungovalo, protože jinak to při takovém počtu ani nešlo. Připadala jsem si, jak když hledám vztah... :D Ale ono i kamarádství je takový vztah - musíte si sednout, mít si co říct, důvěřovat si, být schopní spolu komunikovat, respektovat se a být schopní pro sebe něco obětovat a na tom kamarádství pracovat. Automaticky jsem se proto loučila s lidmi, s kterými jsem neměla společné zájmy, kteří měli hromadu přátel, kteří se mi jednoduše "nelíbili" podle fotek, nebo s kterými konverzace neplynula tak, jak bych si představovala. Občas jsem to nedokázala ani popsat, ale cítila jsem, že ta energie z toho psaní jde úplně jiná.

Například hned asi druhý den se mi ozvala holka, která shodou okolností studuje stejný obor, který já před pár lety musela vzdát. Podle fotky mi byla sympatická a hned od prvního psaní jsem do ní vkládala velké naděje. Dokonce jsem ji začala upřednostňovat před ostatními. Dobře se mi s ní psalo a měly jsme si co říct. Vyvolávala ve mně obrovskou důvěru. Byl to přesně ten člověk, u kterýho od začátku máte trochu pocit, jako byste ho znali věčně. 

Jako první také věděla o mé diagnóze, kterou jsem si jinak nechávala trochu pro sebe. Nechtěla jsem, aby mě lidé soudili hned od začátku, protože vím, že o Aspergerovu syndromu koluje spousta mýtů. Ani když jsem o tom někomu ale řekla, nebylo to moc jednoduché. Lidé se mě ptali, co to obnáší, jak se to projevuje apod. Pokud ale čtete můj blog pravidelně, tak je vám asi jasné, že odpovědět stručně a jasně na takovou otázku je docela nemožné...

Nicméně ještě tentýž den jsem upadla do meltdownu. Těch zpráv na mě bylo tak hrozně moc, že jsem večer usínala se slzami v očích a s myšlenkami, že už nemůžu, že už nechci otevírat FB, že už nechci žádné kamarády a s někým si ještě psát. Měla jsem chuť k tomu posadit manžela, ať mi nějakou kamarádku vybere on, protože já si s tolika lidmi prostě psát nechci. Chtěla jsem jen jednu, maximálně dvě kamarádky. Ale jak z 30 zpráv (v té době tedy z 26) vybrat tu pravou?! Kromě toho bylo pro mě vysoce náročné neustále přemýšlet nad tím, co těm lidem vlastně napsat, jak reagovat na jejich zprávy, na co očekávají odezvu apod. Nedokázala jsem myslet na nic jiného a úplně jsem vypadla ze svého běžného života.

V noci jsem sotva spala - neustále jsem se probouzela a zdály se mi samé divné sny. K počítači jsem cítila odpor a litovala jsem, že jsem vůbec nějaký příspěvek někam dávala. A jelikož jsem dobrák, nedokázala jsem těm lidem prostě a jednoduše neodpovídat. Měla jsem v tom všem ovšem takový guláš, že jsem občas ani nevěděla, s kým si píšu, co o tom člověku vím a nevím, co jsem mu řekla a neřekla, a tak jsem si začala bokem psát poznámky ke všem, kteří mě zajímali více, abych se podle toho mohla orientovat.

Třetí nebo čtvrtý den jsem příspěvek raději smazala. Žádné další zprávy jsem už nechtěla ani vidět. Myslím, že takhle sociálně vyčerpaná jsem nikdy nebyla... :D

No, a jak to dopadlo? Vyplatilo se mi podávat něco tak "pošahaného" jako byl inzerát na kamarádku? :D

Ano, ačkoliv to bylo v jednu chvíli úplně příšerné a znova bych do toho nešla, tak zatím myslím, že ano. Na závěry je sice ještě příliš brzy, a i teď, když píšu tento článek, mám na FB stále ještě 5 konverzací, nicméně zatím mám pocit, že jsem skutečně našla minimálně toho jednoho až dva lidi, s kterými by to mohlo fungovat i do budoucna. Ale kdo ví... :) Stále nevím, zda kamarádku vlastně chci, ale vím, že když už ji najdu, tak ji neodmítnu. :)

Na závěr mohu už jen říct: Autistka děkuje moderním technologiím za to, že se díky nim může seznamovat s novými lidmi. :D :))