Jak náročná může být návštěva gynekologie?

Poslední dobou mám celkem čas na psaní článků, a tak se mi v hlavě rodí nápady, ke kterým bych se asi jen tak nedostala. Po článku o erotických pomůckách tedy v tomto "choulostivějším" odvětví ještě na chvíli zůstanu. Chtěla bych totiž zmínit ještě jednu věc, ke které se člověk, a obzvlášť třeba muž, tak snadno už nedostane. Tento blog by navíc měl být co nejvíc otevřený a dotýkat se i témat, o kterých se nemluví tolik, ale která jsou součástí života.

Aspergerky a gynekologie

Napadlo vás někdy, jak náročná může být pro aspergera, resp. pro aspergerku/aspinku návštěva gynekologie? Jde o něco, co je asi málokteré ženě příjemné.

I když to možná z pohledu některých mužů vypadá, bůh ví jak to není vzrušující, opak je pravdou.

Takové vyšetření nemá se vzrušením nic společného, a většině žen opravdu není ani příjemné. Patří to ale k našemu životu, a tak to nějak tak bereme. Ano, bereme. Jsem sice aspinka, ale beru to a nemám s tím nějak moc problém. Tak to prostě je, a já se snažím nad tím moc nepřemýšlet. Beru to jako součást svého zdraví, svého života, a tak se snažím si celou tu situaci moc neuvědomovat.

Jsou ale aspinky, které to tak nemají. Pro které je takové vyšetření opravdu noční můrou, které ho nesnesou. A vůbec se jim nedivím! Někteří aspergeři nesnesou, když se musejí před někým svlékat, a i taková obyčejná prohlídka u obyčejného doktora pro ně může být extrémně stresující. Je to podobné, jako když se nějakého aspíka nesmíte dotknout, protože doteky prostě nesnese.

Já a cizí doteky

Já to s doktory mám podobně.

Pokud někoho neznám, je mi nepříjemné, když se mě dotýká. U doktorek mi to přijde divné, u doktorů mi to může být klidně až odporné - záleží na sympatiích.

Ženy jsou pro mě prostě "jen ženy", které si na mně nic nevezmou. Pokud by šlo o lesbičku, buď bych o tom nevěděla, nebo bych to vnímala asi stejně, ne-li líp. Jednoduše proto, že ženám věřím a lesbička zas k tomu ještě evokuje takový ten pocit "líbit se". Muži jsou však pro mě především "prasáci", kterým nevěřím, a aby to bylo v pohodě, musel by to být někdo, kdo je mi opravdu sympatický.

Asi tak 3 roky zpátky jsem se poprvé odhodlala vyměnit lékařku za lékaře. Konkrétně šlo o gastroenterologa, ke kterému zhruba jednou ročně docházím kvůli své celiakii. Ovšem toho lékaře jsem si nevybrala náhodou - chodil k němu můj partner, a jelikož jsem ho často doprovázela, tak jsem lékaře už celkem dobře znala od vidění. Partner ho navíc velmi vychvaloval, a tak jsem se rozhodla, že přejdu k němu. V tomto případě mi tedy nijak nevadí, že se mě dotýká nějaký muž. Protože ho znám, věřím mu, a je mi sympatický.

Pamatuju si ale dobu, kdy jsem byla na denzitometrii a musela si svléknout i podprsenku kvůli kovovým háčkům, a ještě k tomu zavřít oči. To byl pro mě jeden z nejhorších zážitků vůbec.

Dnes jsem se však už dostala dál. Dokonce natolik daleko, že jsem chvíli uvažovala i nad mužem-gynekologem. Čistě ze zvědavosti, ale nakonec jsem přeci jen zvolila opět ženu. Mimo jiné proto, že jsem nenašla gynekologa, který by se mi "líbil". :)

Nevím, z čeho přesně tyhle moje pocity pocházejí, ale těch faktorů u mě může být hned několik (podotýkám, že asexuálka nejsem, takže s tím to nesouvisí), a to:

• nedostatek otce, zejména v emocionální rovině, což může způsobovat například to, že mužům jako žena nedůvěřuju,
• Aspergerův syndrom jako takový či sociální fobie, což může způsobovat strach z mužské autority a problém s doteky,
• určité trauma z minulosti, které mohlo přispět k tomu, že mi jsou v některých případech mužské doteky vysoce nepříjemné a odporné.

Poprvé u nové gynekoložky

Dnes jsem shodou okolností byla právě u nové doktorky a říkám si, že vyhovět někomu jako jsem já, je docela těžké.

Z objektivního hlediska byla doktorka totiž milá, opatrná, ochotná... Nebylo si snad na co stěžovat. Z autistického hlediska byla málo komunikativní, neusmívala se, když se usmívat "měla", neříkala věci, které "měla" říkat a ptala se na věci, na které se ptát "neměla".

Nemohu tedy říct, že na ní bylo objektivně cokoliv špatně, že by nebyla milá, že by nebyla šikovná, něco by zanedbala, zkrátka cokoliv, a pokud ano, bylo by to opravdu spíše vynucené, jen abych něco našla. Přesto mě návštěva dokázala rozhodit na zbytek dne. Stačí totiž, aby daný člověk nebyl tolik komunikativní, nebo aby měl jiný smysl pro humor, či zkrátka cokoliv, a už s ním mám autisticky problém - už nevím, co si o něm myslet a nedokážu posoudit, zda je dobrý či špatný, ani zda mi vyhovuje či nikoliv.

Zkrátka ta doktorka nebyla nijak špatná, neudělala nic špatně, ale přesto jsem z ní naprosto zmatená.

Stručně řečeno bych asi řekla, že prostě nesedí do mého "vzorce chování", a tím pádem je pro mě "chaotická"/méně čitelná.

A teď dobrá zpráva na závěr - představte si, já jsem opět k té NOVÉ doktorce šla úplně sama, bez jakéhokoliv doprovodu, a zvládla jsem to! :)))

Pokud jste dočetli až sem a máte nějakou vlastní zkušenost, která by se týkala tohoto tématu, budu moc ráda, když se o ni se mnou podělíte. :) V příštím článku ještě dopíšu, jak vypadalo vyplňování dotazníku očima aspinky... :))