Jídlo na veřejnosti

Dnes jsem byla na obědě se svým přítelem. Jelikož ani jeden z nás nemůže lepek a přítel se musel ještě vrátit do práce, neměli jsme moc na výběr, a tak jsme šli do takové "lidové jídelny". Fronta byla až ven, na což jsem byla připravená a naštěstí jsem neměla ještě ani moc hlad. Přítel, jelikož už tam párkrát byl, mě na možnou frontu upozorňoval a stejně tak mě předem upozornil na to, že tam není ani moc míst, kde si sednout, a tak nejspíš budeme muset sedět u někoho jiného. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, jak to vevnitř vůbec vypadá, a co přesně znamená "sedět u někoho jinýho". Moje představa byla asi taková, že tam budou nějaké dlouhé stoly, kde budou sedět lidé, a my si třeba sedneme ob místo k někomu jinému. Byla jsem dost naivní.

Jen co jsme vlezli do jídelny a já se rozhlédla kolem, pochopila jsem, že tady to bude opravdu zlý. Jídelna byla narvaná k prasknutí a místo jsem na první pohled žádné ani neviděla. Nebo jen pár jednotlivých, ale my byli DVA!

Když jsme dostali a zaplatili jídlo, začali jsme zoufale hledat tedy dvě volná místa. V tu chvíli jsem byla k mému překvapení ještě celkem klidná, asi mi stále nedocházelo, jak vážná ta situace je. Nakonec jsme si museli sednout ke stolu pro 4 vedle nějakých mužů. Byla bych šťastná, kdyby přítel mohl sedět aspoň vedle mě, ale nebylo na výběr a nikdo se nechystal moc odcházet. Museli jsme si tedy sednout naproti sobě, což pro mě bylo o něco horší. Nebylo mi příjemné sedět vedle cizího člověka. Vlastně mi vůbec nebylo příjemné sedět tak blízko u cizích lidí.
Všude cinkaly příbory, skleničky, talíře, všude kolem to šumělo hlukem, jak se všichni s někým bavili. Měla jsem pocit, jak když ty zvuky vyjadřují přesně tu bouři mých pocitů. Nejraději bych odešla, ale zase jsem se chtěla najíst a ten gyros, co jsme si dali, byl celkem dobrý. Navíc přítel se naobědvat potřeboval a já bych nedokázala jen sedět před už nandaným jídlem, aniž bych se ho dotkla. Všichni by se na mě dívali! Kdyby to šlo, zavrtala bych se aspoň do toho jídla, aby na mě nikdo nekoukal.

Tísnila jsem se na co nejmenším prostoru, abych se nikoho nedotkla, a abych se ideálně zneviditelnila, a snažila se vnímat jen svůj vlastní talíř. Neměla jsem skoro ani odvahu vůbec zvednout oči na přítele, potřebovala jsem svůj vlastní osobní prostor. Což v tomto prostředí moc nešlo. Snažila jsem se jíst úplně normálně, ale stále mi hlavou běhaly myšlenky jako: "Dívá se na mě někdo?", "Sleduje někdo, jak jím, co jím, kolik toho sním...?", "Snědla jsem toho masa dost?", "Neměla bych si dát ještě cibuli? Třeba si někdo všiml, že jí skoro nejím..." a během toho se do toho zároveň mísila hrůza, že sním nějaké ne moc dobré maso (na maso jsem hodně háklivá) a budu ho muset před všemi vyplivnout. V horším případě se z toho pozvracím. Když jsem se snažila sníst trochu té cibule, nedošlo mi, že cibule samotná je jaksi celkem pálivá, a tak mi po pár kouscích začal hořet krk, až se mi do očí draly slzy. "Co teď? Co když začnu kašlat? Nemůžu dát zároveň přeci najevo, že mi hoří krk, všichni by si mysleli, že jsem blázen, jíst takhle samotnou cibuli, když to nezvládám..." Honem jsem do sebe nasoukala několik hranolek, abych to zajedla.
Chvíli na to se už oba muži zvedli k odchodu a my s přítelem po zbytek oběda zůstali u stolu sami. Rychle jsem do sebe ještě naládovala poslední sousta, než si někdo náhodou zase přisedne, a jakmile jsem měla pocit, že mi to stačí, odložila jsem příbor a čekala na přítele. Hlavně, že jsem to měla za sebou a už nemusela nic jíst. Hodně mi pomohlo také to, že přítel sám řekl, že je to syté a nedojedl to. Jinak bych do sebe nejspíš cpala další a další sousta, dokud bych neměla pocit, že je můj talíř poloprázdný. Co kdyby si někdo pomyslel, že mi to nechutnalo? Nebo, že jsem moc rozfrfňaná? Nebo, že se snažím držet dietu?

Inu, tak takhle to vypadá, když navštíví jídelnu někdo, kdo má Aspergerův syndrom a sociální fobii. A zároveň mi to připomělo, proč jsem v podstatě nikdy nechodila ve škole na obědy. :)

Nedávno se mi stala ještě jedna situace, o které jsem chtěla napsat, a jelikož se týká také jídla, napíšu to rovnou. :)

Jedním z příznaků sociální fobie je právě problém jíst na veřejnosti. Tento problém se ale netýká jen fobiků, ale může postihovat také lidi s Aspergerem. Já to mám tak, že když jdu někam s přítelem, nebo i s někým jiným (a teď vynechme extrémní situaci zmiňovanou výše a zaměřme se na takové to běžné jídlo, kdy máte stůl sami pro sebe :)), tak mi to problém nedělá. Nebo aspoň ne tak, aby mě to nějak omezovalo. Soustředím se na člověka, s kterým zrovna jsem, ostatní lidé si obvykle hledí zase toho svého koutečku, a já tak mám větší klid. Možná je to zároveň i tím, že když jsem s někým, cítím se jistější, nebo i taková "krytá". :) Je ale pravda, že pokud sedíme někde hodně "na ráně", tak se moc pohodlně také necítím.

Nedávno jsem ovšem byla na jídle sama. Byla jsem v nákupním centru, něco jsem sháněla, krátila si volnou chvíli, a měla jsem už hrozný hlad. Doma jsem nic moc neměla a zároveň se mi ani nechtělo moc spěchat. A tak jsem se rozhodla, že se najím sama přímo v nákupáku. Zvolila jsem z hlediska placení pro mě nejznámější a nejjednodušší variantu, a pak si se svým jídlem šla sednout ke stolu. Akorát začínala obědová špička, a tak nějakých stolů v koutě zrovna moc nebylo. Respektive nebyl žádný, a já si tak musela sednout víc do prostoru. Ne, že bych se kvůli tomu nenajedla, ale když jsem tam tak seděla, opět tzv. "na ráně", a ještě byla sama, cítila jsem se hodně nepříjemně. Vůbec jsem si ten oběd neužila. Spíš jsem ho chtěla mít co nejrychleji za sebou. Měla jsem pocit, že na mě všichni koukají, ze všech stran.

Jsou to takové ty chvíle, kdy bych byla nejradši neviditelná. Zvládnu je, to ano, ale rozhodně si to jídlo nijak nevychutnám, dokonce ho možná ani tolik nesním. Částečně mám stažený žaludek ze stresu, a částečně se prostě snažím být co nejrychleji pryč. Řekla bych, že ale vždy záleží na tom, s kým jsem, kde jsem, a co mám za jídlo.

Jednou se mi v pizzerii stalo, že jsem špatně spolkla prosciutto (nebo sýr, už přesně nevím). Možná to znáte - takové to, kdy máte část v krku, část v puse a nejde to ani jedním směrem. Nakonec se mi povedlo to vyplivnout, ale situace to byla opravdu nepříjemná. Od té doby, když jím pizzu přímo v pizzerii, jsem o něco víc ve stresu, než kdybych jedla něco, co vím, že je neškodné. Stejně tak dnes s tím masem - jelikož jsem na maso citlivá a příšerně nesnáším takové ty žvýkací kousky (fuj, jen z té představy se mi zvedá žaludek), trnula jsem hrůzou o to víc, než kdybych si dala třeba brambory a květák. Ale zase díky tomu prostředí, kde jsem byla, by mi to stejně asi nijak zvlášť nepomohlo. :))