Jsem manželka! :)

Konečně se po deseti dnech dostávám k napsání článku o svatbě. Dlouho jsem nevěděla, co vlastně přesně psát, protože mám plnou hlavu myšlenek a zážitků. Ani teď nevím, kde začít a o čem všem budu psát. Nicméně určitě se v článku dočtete, jak probíhala naše svatba, jak jsem se cítila a v druhé polovině potom, co pro mě manželství znamená, jak se jako novomanželka cítím či nějaké další mé myšlenky. :) Předem tedy upozorňuji, že článek bude pravděpodobně obsáhlejší než obvykle. :)

V posledním článku jsem psala o tom ("v poledním článu jsem pasala..." - proč ne... :D), že jsem s nervy úplně v háji. Tak jen, abych se k tomu stručně vyjádřila - následující den po báječné rozlučce se svobodou jsem se naštěstí opět zklidnila, a to mi tak nějak vydrželo až k oltáři. Takže jsem svou nervozitu taky jednou pokořila! :)

Jak probíhala naše svatba

Svatební ráno bylo trochu hektické. I když jsme si nechávali s, teď už, manželem dostatek času na ranní přípravy, nakonec se nám to stejně nějak zvrtlo, a ani jeden z nás nestíhal. Zatímco on už byl jednou nohou ve dveřích, rukou mi ještě poslepu zapínal šaty (to proto, aby mě viděl opravdu až u oltáře). Na zbytek procedur, na které jsem chtěla mít původně aspoň půl hodinu, jsem měla sotva 10 minut, což mě trochu vykolejilo, ale naštěstí jsem vše zvládla. :) Jen mě zpětně trochu mrzí, že jsem si ty přípravy tedy nakonec až tak moc neužila... :D

Pak už pro mě přijel táta, který mě měl bezpečně dopravit z bytu až k obřadu. Jako naschvál jsem nemohla najít klíče a zrovna nejel výtah, takže jsme běželi po schodech a na autě narychlo ještě uvazovali aspoň mašle. :D Na parkovišti před Dendrologickou zahradou, kde jsme měli obřad, jsme museli nečekaně čekat do poslední chvíle, abychom se nepotkali s ostatními, kteří také nějak nestíhali. Já se mezitím snažila vylovit pro tátu někde vývazek, který opět jako by se vypařil! Místo, abych tedy měla dostatek času na to si dojít na WC, běželi jsme rovnou k obřadu. To už jsem si říkala, že to snad není možné a lehce propadala panice. V hlavě se mi rodily katastrofické scénáře a vidina toho, jak svatba bude zkažená.

Před začátkem obřadu jsem se sešla s koordinátorkou, která mi řekla, co a jak - kam se máme s tátou postavit, abychom nebyli vidět, a kdy máme jít. Naposledy jsem se zkontrolovala, táta mi upravil věneček na hlavě, a už jsem slyšela ženichovu písničku. V tu chvíli ze mě spadl stres z toho, že nestíháme, a vystřídal ho stres z toho, že "už je to tady!" a dojetí. :) Na písničku nevěsty jsme s tátou tedy vykročili po cestě k zákoutí, kde se obřad konal, a všechny pohledy postupně padly na nás. Jelikož jsme tam s manželem ale měli jen nejbližší rodinu, nijak mi to nevadilo. Částečně jsem si užívala jejich dojetí, částečně jsem samou nervozitou z celého dění ani nevnímala. :)) Byl to ale ten moment, kdy jsem usilovně zadržovala slzy - přesně, jak jsem předpokládala. Byl to ten nejkrásnější moment, kdy jsem si mohla užít ten pocit, že to já jsem ta nevěsta, a zároveň ten krásný pocit z toho, že vpředu u slavobrány stojí můj ženich, který nejen že na místo bezpečně dorazil, ale který tam na mě čeká, aby si mě vzal za ženu... :))) Přišlo mi neuvěřitelné, že se to opravdu děje, že opravdu je to už tady - naše vysněná svatba. :)

Jak probíhal obřad pořádně ani nevím. Byla jsem strašně nervózní a dojatá zároveň, takže jsem vše vnímala jen tak zastřeně. Navíc to bylo hrozně rychlé. Pamatuju si v podstatě jen náš svatební slib (měli jsme ho totiž ve formě básničky, ve které jsme se střídali, což krásně vystihovalo jak nás, tak naše začátky i náš vztah), nasazování prstýnku ženichovi a první polibek. :) Také vím, že jsem trochu zmatkovala u podpisu - přišlo mi divné, že nikam nepíšu své jméno, ale jen se podepisuju svým novým a starým podpisem.

Po obřadu potom následovalo focení, které jsme si i v tom šíleném vedru, které bylo, náramně užili, a poté piknik přímo v zahradě, jehož součástí byly i nějaké ty svatební kvízy apod. :) K tomu mě napadá, že někteří aspíci by mohli mít s focením problém, nicméně osobně si myslím, že skutečný profesionál by si s tím měl umět poradit tak, aby focení bylo příjemné, nebo aspoň ne nepříjemné. :) Navíc v záplavu euforie bezprostředně po obřadu je to také něco jiného... :)

Piknikem jsme sice přišli o klasickou hostinu, první tanec i krájení dortu a do jiných prostor jsme se kvůli covidu přesouvat nechtěli, a tak jsme tyto věci absolvovali s manželem už sami u nás doma, ale nakonec nám to vlastně ani nevadilo. Druhý den jsme všem rozvezli kus dortu a svatební den jsme si maximálně užili - měli jsme totiž díky této netradičnosti více prostoru pro sebe a naše rozplývání se nad tím, že jsme manželé. :)) A mně těch cca 5 hodin s ostatními bohatě stačilo, takže jsem byla ráda, že si v tak náročný den mohu i mentálně trochu odpočinout, a tím spíš si ten den užít. Řekla bych, že to bylo prostě autistic-friendly. :)) Mnohem lepší, než se snažit za každou cenu dodržovat všechny tradice jen proto, že se to tak dělá. Takhle naše svatba byla pro nás mnohem příjemnější, uvolněnější a mnohem víc jsme si vychutnali ten okamžik a ty emoce, které v nás byly. :)

Večer jsme vyrazili ještě mimo město sledovat perseidy, takže to bylo opravdu perfektní. :))

Celou naši svatbu bych tedy shrnula tak, že z našeho pohledu byla naprosto dokonalá, nic bychom na ní neměnili, nic bychom nechtěli udělat jinak. Přestože jsme do toho šli nakonec tak po hlavě, měli svatbu někde jinde, než jsme měli mít, kvůli koronaviru jsme přišli o některé tradice i naše představy, tak to ale bylo naprosto dokonalé a perfektní a všechny tyto nedostatky byly nakonec spíše výhodami. Lepší a krásnější svatbu bychom si asi ani nevymysleli. Naprosto zafungovalo, že "všechno zlé je pro něco dobré". :))

Jediné, co se mi opravdu nelíbilo, bylo to, že mě po celý obřad něco štípalo, ale jelikož jsem se nechtěla během obřadu neustále nějak ošívat, tak jsem to zkrátka vydržela. Nakonec ale jsem jeden štípanec měla do krve, následující dny mi otekl celý kotník a nárt a dodnes zápolím s nesnesitelně svědivou vyrážkou. :( Všem nevěstám, které se budou vdávat v přírodě, bych tedy po této zkušenosti doporučila repelent. :)

Jak se jako novomanželka cítím?

Připadá mi stále naprosto neuvěřitelné, že vůbec jsem najednou manželka. S manželem se smějeme furt tomu, že se vlastně skoro nic nestalo, jen jsme pár minut někde stáli, a najednou jsme manželé, přitom je všechno stále stejné. :D Je to takové neuchopitelné, chybí tomu asi nějaký vyvíjecí proces nebo tak něco. Zkrátka se ráno probudíte, jste přítel/přítelkyně, pak si stoupnete na chvíli před nějaké lidi a najednou jste manžel/manželka. Změní se toho tolik a přitom se nezmění nic. Navíc, jak už jsem zmínila, hrozně rychle to uteklo. Kromě toho je neuvěřitelné vůbec to, že TA SVATBA je už za námi... :( :)

Stejně tak si stále nemohu zvyknout na své nové jméno a podpis. Jméno je v podstatě jedna z prvních věcí, kterou se jako malí naučíte, tvoří to vaši identitu, a najednou se lusknutím prstu jmenujete jinak. To je prostě ujetý. :D

Také tak znovu vzpomínám na ty mylné domněnky, že aspergeři nemohou mít vztah a rodinu. Přitom takových aspergerů je tak strašně moc! Není jediný důvod, proč by nemohli. To, že máme jiné myšlení a jsme na některé věci citlivější, ještě neznamená, že jsme vadní, nedokážeme cítit lásku a nedokážeme pro ni nic udělat. Ano, někdo to tak mít může, ale to i mezi neurotypiky, protože všichni máme něco... :)

Můj pohled na manželství

Pro mě manželství třeba znamená hrozně moc. Je to pro mě rozhodnutí a závazek k tomu, že už nikdy nebudu hledat nikoho jiného, nic "lepšího". Jednou jsem se rozhodla, a tak to bude už navždy. Vzít si někoho za manžela pro mě není forma nějaké výhody či lepšího společenského postavení, a i když existuje možnost rozvodu, vůbec ji neberu v potaz, protože své rozhodnutí beru vážně. Vzdát se vlastního jména a přijmout cizí, stát se něčí ženou, je pro mě něco, co je navěky. Něco, co s sebou nese jak to krásné, tak ale i to méně krásné. Vnímám to jako závazné rozhodnutí, kterým si člověk musí být jistý, aby mohl poté nést tu zodpovědnost. Za sebe i za ten vztah.

Tím spíš jsem ráda, že jsem se vdávala až tak pozdě, protože to, že se s manželem milujeme už 10 let je sice moc hezké, ale třeba po 4 letech bychom ještě takto v porovnání ani pořádně nevěděli, kdo jsme - co všechno nás v životě bude na tom druhém štvát, čeho všeho si naopak budeme moci vážit, jak zvládneme všechny překážky, a zda budeme spolu opravdu šťastní. Po 10 letech to rozhodně víme všechno mnohem líp, s větší jistotou, takže manželství je už opravdu plně vědomé. Nic, co by se od nás očekávalo společností či rodinou, ani žádný neuvážený krok. :)

Rady do manželství aneb Mé další myšlenky

Poslední, co se mi tak honí poslední dny hlavou je právě tohle naše štěstí. Na svatbě nám totiž lidé z matriky, fotografka s kameramanem i svatební koordinátorka říkali, že z nás ta láska hrozně čiší, nebo že jsme měli nejkrásnější svatbu či svatební slib. Poté se začala ozývat i naše rodina s podobnými či stejnými slovy a dostávaly se k nám "rady do manželství", které říkaly, že jsme dokonalý pár, a ať si hlavně nenecháme radit, že to my bychom měli naopak dávat rady ostatním. Všechno nás to hrozně potěšilo, ale zároveň také zaskočilo. Čekali bychom, že láska takto čiší na každé svatbě, ale dle reakcí tomu tak není, nebo aspoň ne po 10 letech vztahu, což nám vlastně připadá hrozně smutné.

Dostávalo se k nám i "přiznání", že ti lidé něco takového nikdy nepoznali. Částečně se tedy necítím v této pozici moc dobře, protože se mi nechce lidi vystavovat tomu, že takové štěstí a láska skutečně existují, protože nechci podporovat nějaký jejich smutek či zoufalost z toho, že oni něco takového v životě nepoznali. Přála bych si, aby každý měl takové štěstí jako my, ne aby se na nás lidé dívali nějak "závistivě", protože sami nic takového nepoznali. :(

A jak by taková rada od nás zněla? To by asi vydalo na celou knihu... :)) Stručně řečeno, člověk se nesmí bát to svoje štěstí hledat a nesmířit se jen s něčím "dobrým/ucházejícím". To je asi ten první krok. Pak následují věci jako nebrat se příliš vážně, respektovat a vážit si jeden druhého, být schopný se obětovat, být schopný dělat kompromisy, komunikovat spolu o všem, o všech pocitech a myšlenkách na rovinu, být k sobě ohleduplní, upřímní, pomáhat si, pracovat na sobě, každý spor dořešit a udělat z něj závěr - neutíkat od problému, neříkat věci, které člověk nemyslí vážně, neubližovat si, důvěřovat jeden druhému apod. Jak mi napsal manžel v dopise před obřadem:

Manželství (ale i vztah samotný) není dovolená na Mallorce, ale dřina v uhelných dolech. :)

Jinými slovy, je potřeba aktivně a neustále pracovat jak na sobě, tak na vztahu. Láska a štěstí není o tom dát si nohy nahoru a jen si užívat, je to odměna za tvrdou práci. :) A tím bych to zakončila... :)