Jsem šťastná?
Před pár dny se mě jeden starý známý zeptal, jestli jsem šťastná. A já automaticky odpověděla, že šťastnější být nemůžu. Jenomže on to tak neměl a rozlišoval slova "štěstí" a "spokojenost". Upřímně mi ta dvě slova vrtají hlavou ještě teď. Kde je štěstí, a kde je spokojenost? Jsem šťastná, nebo jsem "jen" spokojená? Jenomže čím víc se nad tím zamýšlím, tím víc si za svou původní odpovědí stojím. Štěstí totiž není závislé na tom, co máte/nemáte, co řešíte apod. Je to o tom, jak dokážete vnímat detaily, zajímat se o druhé, užívat si okamžiky, dívat se na (svůj) život...
Někdo by si možná řekl, jestli někdo jako já - někdo s Aspergerem a sociální fobií, může vůbec být naprosto šťastný. A já si říkám, že ano. Mám to totiž přesně naopak - jsem šťastná a občas nespokojená. Štěstí je pro mě totiž takový ten dlouhodobý pocit, zatímco (ne)spokojenost jen momentální záchvěv.
Lidé v dnešní době si hrozně rádi stěžují a předhání se v tom, kdo je na tom hůř, nebo naopak - kdo je na tom líp, kdo má všechno. Štěstí ale nezáleží na tom, co máte, nebo co potkáte venku. Je to mnohem hlubší stav. Stav, kdy víte, že byste život, který žijete, neměnili i přesto, že třeba není úplně dokonalý. Kdy vám dojde, že právě ta nedokonalost je to, díky čemu je tak krásný.
Existují lidé, kteří mají všechno. Bydlí na vysněném místě ve vysněném domě, mají dobře placenou práci, mohou si dovolit drahou dovolenou, drahé auto, značkové oblečení, chodit do luxusních restaurací... Zkrátka mohou mít jen to nejlepší. Jenomže jsou takoví lidé automaticky šťastní? I studie dokazují, že takoví lidé jsou obecně méně šťastní než lidé, kteří musejí žít skromně, a že také častěji berou antidepresiva.
Vždycky se člověk může mít lépe, vždycky se najde něco, na co si stěžovat, ale stejně tak se vždycky můžeme mít hůř a najít něco, proč být šťastní. Jednou mě napadla taková myšlenka a myslím si, že je výstižná:
Lidé mají tendenci si myslet, že se mohou mít lépe, že mohou být šťastnější. A když šťastnější jsou, myslí si to stále.
Teď vám povím, jaký život mám já...
Jsem člověk s Aspergerem a sociální fobií. Život pro mě znamená většinou každodenní stres, vyčerpanost, někdy meltdown. Nejsem schopná pracovat, ale hrozně bych chtěla. Mám jen invalidní důchod a živí mě partner. Snažím se podnikat aspoň jako fotografka, ale díky náročnosti dnešní doby ve spojitosti s mou sociální fobií a nedostatkem peněz, se tím nemohu ani zdaleka živit. S partnerem prakticky nemáme kde bydlet, protože na to prostě nemáme finance. Oba musíme mít bezlepkovou dietu, která se docela prodraží, a navíc řešíme vážné zdravotní problémy, které nás značně omezují. Auto jsme museli prodat. S jeho rodinou máme komplikované vztahy. Moji rodiče jsou rozvedení a nemají dost financí na to, aby nám s partnerem mohli pomoct. Rodina se po jejich rozvodu a po smrti babičky trochu rozpadla a nic není jako dřív. Kvůli partnerově práci a zdravotním problémům musíme žít v Praze. Jsme na tom existenčně závislí. Na týdenní dovolenou nemáme. Už roky se chceme vzít, ale jelikož chceme mít krásnou romantickou svatbu, stále šetříme a šetříme. Chtěli bychom mít dítě. Jenomže, i když pominu všechny vyjmenované problémy, tak já (aspoň zatím) nejsem schopná ho mít. Nemáme kamarády. Většinu lidí jsme odstřihli a teď nemáme nikoho. Jen sebe navzájem. Partner si před pár roky zlomil záda a vypadalo to, že už nebude chodit. Musel se to znova učit. Od té doby nemůže "šaškovat", protože by zcela jistě skončil na vozíku, a ta záda ho dodnes bolí. Chtěli jsme bydlet na jihu Čech, v domku se zahrádkou. Mít psa/kočku a dítě. Já chtěla plnohodnotně pracovat. Nic z toho nemáme a možná mít ani nebudeme. Náš život je totálně v troskách.
A teď vám povím, jaký na ten život mám pohled...
Mám Aspergera a sociální fobii, ale dá se to zvládnout. Někdy je s tím naopak docela sranda. Když něco nezvládám, mám lidi, kteří mi pomůžou. Mám díky tomu taky invalidní důchod, takže se nemusím tolik stresovat prací, mohu si čas víc řídit, víc odpočívat a být o to silnější oporou pro partnera. Naštěstí sehnal velmi dobrou a dobře placenou práci, takže zvládne uživit nás oba. S partnerem nebydlíme ve vlastním a žijeme v hrozném binci kvůli tomu, ale máme střechu nad hlavou, prosvětlený byt s balkonem a žijeme v klidném a příjemném prostředí na okraji Prahy. Auto nepotřebujeme, a případně si ho můžeme půjčit. Přítel s mou rodinou vychází velmi dobře. V létě chceme podnikat různé menší výlety, i rodinné - budeme mít pestré prázdniny. Svatba není to hlavní, a když bude potřeba, můžeme se vzít klidně jen na radnici. Hlavní je, že se milujeme. Rodina možná není už tak jednotná, ale měla jsem díky ní skvělé dětství. Bez dítěte budeme mít o to více času na sebe a nebudeme nijak omezení. Budeme si moct užívat více života. Místo dítěte máme adoptovaného buddhistického mníška. Udělali jsme tak aspoň dobrý skutek. Kamarády nepotřebujeme, vyhovuje nám být v "izolaci" (viz článek Nemám kamarády, ale jsem šťastná). Partner je po zlomenině zad, ale měli jsme hrozné štěstí, protože i přes náročnou operaci a rekonvalescenci může zase znova chodit a žít prakticky normálně. Praha není možná nejideálnější místo na bydlení, ale na okraji Prahy je celkem krásně. A vše je zároveň snadno dostupné. Mám skvělého partnera - chápajícího, pečujícího, ohleduplného, milujícího, romantického, rozumného, zábavného, statečného, ochranářského, citlivého, šikovného, věrného, upřímného... Zkrátka toho nejlepšího, dokonalého, který mě miluje takovou, jaká jsem, bez jediné výhrady, a váží si mě. Dokážeme spolu otevřeně komunikovat a rozumíme si téměř úplně ve všem. Máme kde bydlet, máme co jíst. Můžeme si dovolit nějaký ten výlet aspoň. Nemám co víc si přát. Je fajn mít peníze, ale ještě víc fajn je žít skromně, nezahlcovat se neustálou touhou po něčem, vážit si života, a zbytek peněz dávat na charitu. Jsem šťastná a nic víc k tomu nepotřebuju.
Jak vidíte, jedna situace, jeden život, se dá vnímat různě. A záleží jen na vás, co z toho si vyberete. Člověk může mít pocit, že svět skončil, obzvlášť když mu třeba někdo umře, někdo ho zradí, nebo má strach, aby o někoho nepřišel, měl kde bydlet apod. Ale vše je to jen dočasné. Není to to, co řídí samotné štěstí. Takže ne, můj život není dokonalý a nikdy nebude. Ale jsem v něm hrozně šťastná. :)