Kam jdeme, a kde je realita?

Tak jsem dneska ráno zase narazila na jeden článek. Byl o páru, který si rád hraje s perspektivou a fotí nebezpečné fotky. Konkrétně šlo o fotografii, kdy muž sedí na okraji útesu a žena, kterou drží za ruce, se částečně vznáší ve vzduchu. Jejich fotografie je prý pobuřující, protože lidé se k ní vyjadřují se slovy ve stylu, že daný pár akorát nabádá ostatní, aby to také zkusili, a tím vlastně nepřímo způsobují jejich smrt.

Achjo, co na to říct...

Ta fotka mi přijde fakt skvělá a byly doby, kdy by tak opravdu byla i vnímaná. Myslím si, že jejich kreativita je obdivuhodná, a hlavně ten výsledek vypadá fakt dobře! Udivuje mě, že zrovna v dnešní přetechnizované době, kdy je skoro o realitu nouze, se tohle tak hrozně hrotí. Lidé by si měli umět buď říct, že ti dva jsou fakt dobří, když tohle dokážou, ale měli by mít dost rozumu na to, aby to sami nezkoušeli, anebo by si měli říct, že to je skvěle odvedená práce ve Photoshopu a nezkoušet to v realitě. Jenomže místo toho jsou ti dva milovníci dobrodružných fotek odsuzováni za to, že něco umí, ať už jsou za tím hodiny a hodiny nějakých tréninků, díky kterým jsou potom opravdu v bezpečí, nebo je za tím práce ve Photoshopu, aby to tak jen vypadalo. Je vlastně úplně jedno, zda je to realita nebo není. Ukazují tím něco nebezpečného, a tak jsou odsuzováni a je jim už předem přičítána smrt někoho jiného, kdo se je pokusí napodobit, aniž by na to sám měl.

Přijde mi smutné, že v dnešní době nemůžete ani ukázat, že umíte něco zvláštního. Nebo, že jste prostě dobří v úpravách fotografií. Dokážu si takovou fotografii představit u nějakého významného fotografa, ve výstavní galerii. Ale místo toho by se taková fotografie nejen neměla vůbec pouštět do světa, ale ideálně ani fotit. Přijde mi smutné, že lidé v dnešní době místo toho, aby si řekli, že technika je fakt vyspělá, a že se pokusí udělat nějakou takovou montáž, aby se pochlubili na internetu, tak místo toho jsou paradoxně právě tou moderní technikou už natolik zpitomělí, že nejen že se nechají přejet autem či tramvají, protože nedokážou být aspoň chvíli v realitě, nebo místo aby si vychutnali nějaké okamžiky či jen obyčejné jídlo, musí si všechno natáčet a fotit a dávat hned za tepla na Instagram, ale dokonce jsou schopni opravdu jít dělat stejně nebezpečný snímek a u toho se zabít.

Mám k tomu dvě otázky. Zaprvé, vážně jsou lidé tak moc hloupí, že musí za každou cenu dělat věci, na které prostě nemají, které jsou nebezpečné, a to jen proto, aby měli co dát na Instagram? Vážně kvůli Instagramu jsou ochotní zahodit celý svůj (reálný) život? A zadruhé, jen proto, že nějaký pár fotí nějaké nebezpečné fotky, tak má mít na svědomí smrt nějakých cizích lidí? Lidí, kteří mají mít dost svého rozumu?

Kolem nás je spousta věcí, které mohou být potencionálně nebezpečné, ať už je to chůze po laně, skoky s padákem či třeba skoky na lyžích. Ale nikdo to nezakáže, protože všichni vědí, že to je jen pro někoho, a že tomu předchází nějaký trénink či instrukce od někoho zkušeného. Proč to tak není bráno i u takovýchto fotografií? Proč si lidé myslí, že nebezpečná fotografie je něco jiného - v jednom případě něco, co nepotřebuje ani instrukce, ani trénink, ve druhém případě něco "víc nebezpečného", co je potřeba potlačit? Přitom největší nebezpečí tkví právě v tom internetu - lidé přestávají žít normální život, nejsou schopni pomalu se seznamovat s někým, mít opravdové přátele, užívat si nějaké chvíle naplno vlastními smysly a ne přes smysly chytrého telefonu, nerozhlížejí se na přechodech, zabíjejí se pro extrémní snímky na internet... Proč není snaha potlačit tenhle skutečný problém?

Kam ten svět tímto stylem dojde? Do bodu, kdy nikdo nebude smět říct svůj názor, protože všechno bude vnímáno jako šikana, jako něco trestného? Do bodu, kdy nikdo nebude žít reálný život, ale stanou se z nás jen hloupí lenoši, kteří nebudou mít vlastní rozum, vlastní názor, budou jen sedět uprostřed všemožné techniky a budou jen pomlouvat a škodit ostatním, protože "na internetu to jde, tam mě nikdo nevidí"? A čím víc lidí dokážeme naštvat a dostat na samotné dno, tím lépe? Kam se poděla radost z normálního života? Kde je nějaký soucit a nepovýšenecký úsměv? Kde jsou pomocné ruce? Kéž by bylo na světě víc lásky a pochopení místo nenávisti a touhy (či potřeby) za každou cenu zapadnout a prosadit jen sám sebe...