Kam patřím?

Z hlediska lidské společnosti, být "nenormálně normálním autistou" je problém. Lidé mají tendenci sebe i ostatní neustále nějak škatulkovat podle toho, jak vypadají, co mají rádi, jak se chovají. Podle toho se/vás potom zařazují do různých pomyslných skupin. Což samo o sobě nemusí být problém. Problém je to ve chvíli, kdy se toto škatulkování bere moc vážně. Asi jako když jste prvňák a objevíte se v 5. třídě - co tam děláte, když jste z první?! Když navíc umíte něco, co se učí o dva roky později, jste divní. Možná jste dobří, ale hlavně jste divní, protože to přeci umět ještě nemáte, tak jak je možné, že to umíte?!

Než jsem měla diagnózu, nikdo mě mezi autisty neškatulkoval. Byla jsem úplně normální člověk a v podstatě se normálně i chovala. Nebo třeba ne úplně normálně, ale rozhodně ne tak, aby tomu někdo dával jméno. Byla jsem prostě třeba jen stydlivější. Byla jsem víc introvertní. Něco mi nešlo a něco zase jo. Prostě nic zvláštního, nad čím by se člověk pozastavil, a co by neznali i neurotypici. Spoustu rysů Aspergera může mít i neurotypik. Když něčemu nerozumíte, máte prostě jen horší sluch, nebo máte nějaký zkrat. To se stává. Nikoho nenapadne, že váš mozek to ve skutečnosti prostě neumí v tu chvíli pobrat, protože jste na spektru. Ani já sama jsem to nevnímala nějak divně. Vždy jsem si přišla spíš jen napřed, trochu jinde. Nikoliv však učením ve škole, ale spíš názory.

Pár lidí mi za život řeklo, že se tvářím hrozně zamručeně, nebo jako vrah, když jsem zrovna uvolněná a nesměju se. Nikdy to však nebyl rys něčeho divného nebo přímo autismu. Byl to rys toho, že jsem přemýšlela. A přemýšlela jsem a přemýšlím takhle často. Odjakživa jsem hrozný filosof. Stále nad něčím přemýšlím. Vlastně to jinak ani neumím. Když nemyslím, nudím se. Cítím se, jako by mi někdo svázal ruce. Potřebuju o něčem filosofovat, něco vymýšlet, plánovat, "logikovat"... A to všechno vede k tomu, že se tvářím občas holt jako kakabus, a také k tomu, že jsem si často rozuměla víc s lidmi, kteří byli starší než já. Když to takhle popisuju, možná si mě představíte jako takovou tu intelektuálku s brýlemi, která je zavalená knihami. Ve skutečnosti jsem čtení vždycky nenáviděla (teprve s věkem jsem tomu přišla trošku na chuť) a brýle trvale nenosím. Venku spíš splynu s davem. Nejsem nijak odlišná, až na to, že jsem přírodní zrzka, kterých moc není. A i kdybych byla... Kolik lidí jste už potkali, kteří vyčnívali z davu? A byli prostě sví, zvláštní, nebo to byli kvůli tomu autisti...? :) I autista může vyčnívat, ale nemusí to být proto, že je autista, ale proto, že je prostě svůj... :)

Ve chvíli, kdy jsem však dostala diagnózu, jako bych se dostala do úplně nové škatulky, aniž bych se jakkoliv změnila. Pro většinu lidí to sice naštěstí nemělo význam (minimálně navenek), ale našli se i tací, kteří mě v tu chvíli začali zkoumat, chovat se ke mně nenormálně a vnímat mě dokonce jako pohromu pro mého partnera.

Když jste na spektru, lidé očekávají, že se podle toho budete chovat. Že budete prostě viditelně divní a je pro ně matoucí, když nejste. Máte přeci Aspergera, tak se nemůžete chovat normálně! A pokud se chováte normálně, nemůžete mít Aspergera a můžete se tím pádem chovat normálně pořád. Jenže ono to tak nefunguje. Je spousta lidí s Aspergerem, kteří se zároveň chovají normálně. Asperger není porucha chování! Není to ani žádné fyzické postižení, aby to bylo vidět! Může se projevovat jen někdy, v určitých situacích, a nemusí se také projevovat téměř vůbec, pokud nevíte, na co se vlastně přesně soustředit - co je to "jiné".

Stejně tak, je-li aspík navenek normální, neznamená to, že je tím pádem všechno v pohodě a "nebude to tak vážné". Rysy Aspergera je potřeba zároveň brát vážně i u sebenormálnějšího člověka s AS a nezlehčovat je. Bez ohledu na to, jak normální se vám zdá, nebo kolik těch aspergerovských rysů má. Nic z toho totiž neznamená, že to neexistuje, nebo že se to dá zvládnout/vydržet. A opravdu nezáleží na tom, co vy si o tom myslíte... :) Až se zhroutím na úřadě, bude mi úplně jedno a k ničemu, že vám daná situace bude připadat jako banalita. :)

Ale stejně to platí i naopak. Jsou-li projevy Aspergera znatelné, neznamená to, že ten dotyčný není zároveň úplně normální člověk. Co je totiž to "normální" a "nenormální"? Když se někdo bude vychylovat jen v jedné oblasti, například bude mít fobie, úzkosti, deprese, bude agresivnější, stydlivý nebo cokoliv jiného, bude pro vás automaticky nenormální? Ne. Bude to normální člověk trpící depresí/úzkostmi/člověk výbušnější povahy apod. Asperger je v podstatě totéž. Máme možná nějaké problémy a nedostatky v nějakých oblastech, ale to z nás nedělá nenormální lidi.
Sami aspíci se někdy do této své skupiny řadí a vyhledávají ji. Nevidím na tom nic špatného. Zkrátka je spojují společné problémy a navíc v tom neurotypickém světě mohou mít problém s pochopením a přijetím. Já mám ale jen lehkou formu Aspergera, takže je pochopitelné, že tím spíš volně cestuji mezi oběma světy, a když si s někým prostě rozumím, je mi popravdě úplně jedno, zda je to neurotypik nebo aspík jako já. A věřím, že to tak má spousta lidí s AS. To porozumění totiž nedělá Asperger, ale obyčejná lidská otevřenost a tolerance. Narazit na jiného aspíka může být totéž jako narazit na člověka se stejnými názory či/a zájmy, ale stejně tak jako narazit do dubu.

Když občas čtu o problémech aspíků, s některými se ztotožňuju, a s některými ne. To je důvod, proč mezi ně patřím i nepatřím. Mezi neurotypiky jsem další neurotypik, ale mohu mít i své specifické problémy, které mohou být v některých situacích viditelné. To je důvod, proč mezi neurotypiky nepatřím, ale i patřím. Nepatřím nikam a patřím všude.

Nejsem brambora, která se rozděluje na salátovou a přílohovou. Jsem člověk. Normální, originální.