Kdyby aspíci měli křídla
Tento článek jsem psala jako "Téma týdne" s názvem "Kdybychom měli křídla" na blog.cz.
Kdybych měla křídla, připadala bych si jiná. Úplně stejně, jako si připadám teď. Zpočátku bych cítila obrovskou úzkost z toho, že něco není, jak by mělo být. Všichni přeci mají jen nohy a ruce, proč já bych měla mít ještě křídla?! Byla bych divná, nenormální. Všichni by se na mě dívali. Možná i závistí, že mohu létat a oni ne, ale já bych měla pocit, že se mi všichni posmívají, protože jsem jiná. Možná bych zabírala moc místa, možná bych byla nemehlo a svými krásnými obrovskými křídly bych občas někoho shodila ze schodů. Omluvila bych se a cítila bych se hrozně trapně. Většinu svého času bych proto trávila raději doma. Tak jako teď.
Postupem času bych se se svými křídly začala vyrovnávat. Uvědomila bych si, že jsou součástí mě samotné, že je to něco, co ze mě dělá mě, co ke mně patří, a že nemusí být úplně špatně, když jsem jiná než ostatní. Zjistila bych, že je spousta dalších lidí, kteří tato křídla mají. Kteří jsou jiní. Jejich křídla by někdy byla naprosto v klidu, chránila by ostatní, a jindy by svým mohutným máváním způsobila vichr všude kolem.
Napadlo by mě, co kdybych s těmi křídly vzlétla, vždyť ostatní "okřídlenci" to umějí také! Bála bych se však, že to nedokážu. Co když spadnu? Co když nebudu umět létat? Zároveň bych tolik chtěla! Vytvořila bych si proto systematický plán, takovou malou školu, jak se naučit létat, a krůček po krůčku bych to zkusila. V každém kroku bych se snažila být naprosto dokonalá, a dokud bych si v něm nebyla jistá, nepostupovala bych dál. Nic jiného by pro mě v tu chvíli neexistovalo. Veškerý svůj čas bych věnovala létání. Zjišťovala bych si informace, sledovala, jak létají ostatní, a snažila se to také naučit. Perfektně naučit. Vědět o tom všechno. Snažila bych se, aby každý můj pohyb byl dokonalý. Jen tak by se mi nemohl nikdo smát.
A pak by to přišlo. Uměla bych létat! Vznášela bych se nad domy, nad lesy, nad městem. Měla bych nádherný výhled a z mé odlišnosti by se stala skutečná přednost! Vznesla bych se vysoko nad město, na opuštěné místo, a dívala bych se na život dole. Byla bych mimo veškeré dění, mimo veškeré problémy, mimo všechny ty divné pohledy jiných lidí. Vše bych mohla jen sledovat z povzdálí, aniž bych si musela připadat divná. Všímala bych si každé maličkosti. Toho, jak lidé žijí, jak prožívají své emoce, sledovala bych uspořádání domů ve městě, očima bloudila po ulicích a sledovala, kam vedou, a jak na sebe navazují. Dívala bych se na večerní světla, jak tak nepatrně blikají, mají různou barvu, a jak se odráždejí ve vodě, ve výlohách... Má velká křídla by objímala mé tělo, a já bych se díky tomu necítila sama. Cítila bych se v bezpečí.
Kdyby "aspíci" měli křídla, pravděpodobně by se vznášeli nad městy, svištěli vzduchem a předváděli různé akrobatické kousky. Neurotypici - lidé bez poruchy autistického spektra - by je jen obdivně sledovali a chtěli by umět létat také, protože i oni by chtěli zažít ten pocit, i oni by chtěli občas zapomenout na všechny své starosti, strachy a být uvolnění. A mohli by. Tito "okřídlenci" by je brali do náruče a ukazovali jim krásy toho svého světa. Světa, na který se každý díváme jinak, ale všichni v něm žijeme. Světa, ve kterém ve skutečnosti máme křídla všichni, protože všichni jsme tak trochu jiní, a naše schopnost létat záleží jen na naší schopnosti být sami sebou...