Když jde hrdinka sama k doktorovi

Před chvílí jsem se vrátila od lékaře. Můj gastroenterolog, u kterého jsem sledovaná kvůli celiakii, mě pro jistotu poslal na denzitometrii, aby se ujistil, že má celiakie momentálně nijak nenarušuje moje kosti. Přítel mi doporučil denzitometrii na I. P. Pavlova, jelikož tam sám byl a byla tam doktorka, což pro mě bylo pro takové vyšetření hodně klíčové. Jelikož nejsem moc schopná telefonické komunikace, zkusila jsem to jako vždy přes mail, ale na recepci mě odbyli s tím, abych si zavolala. Zkusila jsem jim vysvětlit situaci, nicméně odpověď už nepřišla, což musím říct, že mě trochu zklamalo. Dokážu pochopit, pokud to z nějakých důvodů opravdu nejde, ale říkala jsem si v tu chvíli, jak bych se k nim asi objednala, kdybych byla neslyšící? Hledala jsem tedy nějaké jiné pracoviště a našla denzitometrii na Chodově. Webovky měli hezké, profesionální a hlavně tam psali, že je možné se objednávat mj. i e-mailem. Hned jsem jim psala, poprosila je, zda by mě mohla vyšetřovat žena a oni byli moc ochotní a milí. :)

Jelikož partner pracuje a maminka toho měla momentálně až nad hlavu, řekla jsem si, že tam zajdu sama, že to určitě nějak zvládnu. Poslední dobou jsem pozitivněji naladěná a jednou z příčin je to, že si čas mohu řídit sama. Sama si naplánuji, kdy půjdu nakoupit, kdy co budu dělat, kdy se objednám k lékaři apod. A díky tomu se na každý stres mohu většinou mnohem lépe připravit, a tím ho vlastně snížit. Asi každý autista vám potvrdí, že člověk je jednou dole, jednou nahoře. Jednou zvládáte víc než obvykle, a jindy nezvládáte vůbec nic. A počíhat si na tu správnou chvíli mi dává větší možnosti. Nejsem do ničeho nucená, a to mi dává možnost si rozvrhnout svou energii, a tím zvládat mnohem více věcí. Ještě tak před půl rokem bych k lékaři, kde jsem navíc nikdy nebyla, sama nešla. Pamatuju si, že ještě před tím půl rokem, když jsem měnila zubařku, tak se mnou musela jít maminka až do ordinace. Jenže mezitím se spousta věcí změnila. S přítelem jsme se přestěhovali, on začal chodit do práce, já začala chodit nakupovat. A najednou jsem zjistila, že na těchto věcech začínám stavět pomalu, krůček po krůčku, další. Ale to podstatné je, že dle mých momentálních možností. Díky tomu se míra stresu snižuje, a tím se snižuje vlastně trochu i stres do budoucna. Všem nešťastným rodičům bych tu však chtěla opravdu zdůraznit, že to musí prostě přijít samo. Nemůžete autistické dítě do něčeho nutit, pokud samo nechce.

Takže zpět k hlavnímu tématu... :D Našla jsem si na mapách přesnou trasu, odkud kam půjdu, jak to tam bude vypadat apod. Zbývalo mi už jen neztratit se v budově. O to více jsem měla pocit, že to nějak zvládnu, ale že bych byla v pohodě, to říct nemohu. Už včera mě začala trochu přepadávat panika, že jsem se asi úplně zbláznila, že to nemůžu sama zvládnout! Dnes mě celý den bolelo břicho, jelikož jsem byla objednaná až na odpoledne. Stále jsem se ale snažila to přebíjet pozitivním přístupem a krásnou příjemnou myšlenkou, jak to bude super, až zjistím, že jsem to zvládla.

Jen co jsem vešla dovnitř, kde byla recepce a spousta lidí, těžce jsem svého hrdinství litovala. Začala jsem se cítit jak mravenec chycený ve skleničce a měla chuť utéct. A také jsem to zvažovala. U recepce stála fronta lidí, a tak jsem se už chystala si do ní stoupnout také, když jsem uviděla stojánek a pojala podezření, že se na recepci tahají čísla. Zpanikařila jsem z jednoho prostého důvodu - nesnáším lístečky s čísly, jelikož mám problém porozumět tomu, jaký lísteček/službu mám zmáčknout. Navíc doprovodnému popisku jsem moc dobře nerozuměla. Stojánek byl totiž nejspíš určen jen pro někoho a já nebyla schopná posoudit, zda to platí i pro mě nebo ne. Bála jsem se tedy, že tady mé hrdinství skončilo. Přišla jsem ke stojánku blíž a zjistila, že není na čísla, ale že se do něj vkládá karta pojištěnce. To bylo snad ještě horší! Vůbec jsem nerozuměla všem těm instrukcím! Bylo tam strašně moc textu, nevěděla jsem, jak tam mám tu kartu vložit, byť to tam bylo určitě naprosto jednoznačně napsané, a jenom jsem čekala, co se pokazí, a kolik lidí asi budu zdržovat. Vůbec nevím, jak jsem to udělala, ale bez jediné chyby jsem měla vyřízeno. Doktorka o mě věděla a já se měla dostavit do žluté čekárny.

Žlutá čekárna... Jak zjistím, kde je žlutá čekárna...? Aha... Plánek...

Jenže, autista a plánky... Plánek byl sice docela i srozumitelný a hezky barevný, ale já neměla ponětí, kde stojím. Nevěděla jsem, jakým vchodem jsem přišla, jestli hlavním, nebo od parkoviště. A tak jsem se prostě vydala na cestu. Žlutá čekárna prostě bude buď vlevo nebo vpravo, snad ji uvidím...

Cestou jsem míjela výtahy. Žluté. Že by vedly do žluté čekárny...? Ne, to určitě ne, ta žlutá čekárna určitě byla v přízemí. Rozhlédla jsem se lépe kolem a spatřila žluté sedačky. Hurá, žlutá čekárna! Přišla jsem tam a zmateně procházela chodbou. Čekárna totiž byla celkem dost velká a bylo tam spousta dveří. K mojí smůle byla denzitometrie až za rohem, čehož jsem si všimla, až když jsem se už chystala se posadit. Inu... autista velmi snadno přehlédne i ceduli velkou jako blázen s nápisem "DENZITOMETRIE". Uff, byla jsem na místě. A k mému štěstí se potom už opravdu nic zvláštního nedělo. Doktorka byla celkem příjemná, vyšetření jsem zvládla v klidu a dokonce jsem se dokázala vymotat zase ven. :D Příště, až nekam půjdu zase sama, tak to ale přesto raději důkladně zvážím... :D