Když je nadšení opravdu silné

Hodně autistů se dokáže celkem snadno pro něco nadchnout, většinou až neobvykle hodně. Někteří z nich u daného tématu vydrží, a pak z nich mohou být například významní vědci, někteří jsou naopak přelétavější. Třeba jako já. Dokážu se celkem snadno nadchnout vždy pro nějaké konkrétní téma, a tomu se věnovat od rána do večera, kdy samou nelibostí, že už je čas jít spát, dlouze koukám do stropu a snažím se vypnout. Někdy 10 minut, někdy půl hodiny, někdy třeba i skoro 2 hodiny. Hlavou se mi honí všechny možné představy, nápady, myšlenky, na co nesmím zapomenout, a na co jsem už zapomněla, ale také nedočkavost, až se dozvím zase něco nového, až se v něčem zase o něco zlepším. Hodně lidí by mi vyčetlo, že u ničeho dlouho nevydržím, nic nedotáhnu do konce, a že jsem netrpělivá.

Ano, je to tak. Jsem netrpělivá a všechno bych chtěla hned. Nemůžu se prostě dočkat a nedokážu to nadšení vypnout. Proto se mi také špatně usíná, a proto jsem schopná sedět od rána do večera u počítače a shánět informace. Ale když ten svět je tolik pestrý a já ho chci tolik objevovat! Je toho tolik, co se mohu naučit, co mohu vytvořit, čemu mohu porozumět... Nemá to konce a je těžké dělat cokoliv jiného, když toho času je tolik málo. A stejně tak je těžké u něčeho vydržet, když je toho tolik! Ano, možná je to i o tom, že zpočátku je ve mně to nadšení, které postupně opadává, a tak ho potřebuju zase nahradit něčím novým. Pro autisty je motivace strašně důležitá, víc než pro neurotypika, a bez toho jejich život postrádá význam. Takže možná tohle moje nadšení a přelétávání je jen takovou mou životní vzpruhou, která způsobuje to, že když se ráno probudím, mám se hned na co těšit. Ale opravdu těšit. Jako když si třeba máte přivézt ten den štěňátko. A to se hned vstává líp... :))

Obecně mám ráda cizí jazyky. Facinují mě a ještě více mě fascinují lidé, kteří je umí. Proto často sklouznu právě do toho, abych se učila cizí jazyk. Proto jsem šla kdysi studovat znakový jazyk. Doma jsem se za svůj život občas učila také třeba španělštinu, a teď nedávno, po tom, co jsme si adoptovali buddhistického mníška, jsem se začala učit hindštinu. Už jsem se učila i slovenštinu a jednou jsem zkusila francouzštinu (od té doby ji nemám ráda). Na škole jsem se učila angličtinu a němčinu. Když se mě zeptáte, kolik umím jazyků, kromě češtiny, odpovím vám, že tak nějak ten znakový a minimálně angličtinu, kterou se stále snažím zoufale naučit. Proč? Protože u ničeho dlouho nevydržím, a protože když se jazyky neučíte neustále, začínáte vždy prakticky zase od nuly, a tak si jedu neustále ta svá kolečka. :) Ale také proto, že ačkoliv mě jazyky baví, tak vždy dojdu do bodu, kdy je přestávám chápat. Buď začnou být příliš složité, nebo pro mě začnou postrádat nějakou logiku. A v tu chvíli končím, protože zkrátka nechápu, neumím, nerozumím, nejde mi to. Poslechově jsem navíc někde úplně jinde. Poslechově jsem ráda, že rozumím češtině, natož něčemu jinému. :)

Také se dokážu hodně nadchnout třeba pro hru na hudební nástroj. Už roky hraju na kytaru a od Vánoc na ukulele. Jako malá jsem zkoušela hrát na flétnu. Nemám hudební sluch, takže to není žádná sláva. Přesto jsem schopná ty nástroje nějak používat. Ale i tady mám období, kdy na ně nesáhnu, a období, kdy bych hrála den co den od rána do večera. A tak je to se všemi mými koníčky, ke kterým se občas přichomejtne něco dalšího.

Skoro před rokem v listopadu jsem se začala zajímat o buddhismus. Bylo to pro mě celkem dost náročné období, o kterém jsem psala i v jednom článku, ale je to jedna z mála věcí, která mi opravdu vydržela. Sice už nečtu knížky a nesleduju dokumentární videa apod. od rána do večera, ale stále se o buddhismus zajímám a pravidelně medituji. Někdy pár dní vynechám, někdy to zas doženu třeba čtyřmi meditacemi za den. Ale na toto téma bych chtěla někdy napsat samostatný článek... :)

V těchto dnech se zajímám o kočky. Zvířata jsou pro mě v životě naprosto nezbytná. V současnosti máme doma s partnerem 3 potkany, které jsem ho "donutila" pořídit prakticky hned po tom, co nám zemřelo morče. Nedokázala jsem zkrátka mít doma jen člověka, když to řeknu blbě... :D Nedávno jsme se s partnerem shodli, že další potkany už chtít nebudeme, ale naopak si pořídíme kočku. A možná rovnou dvě. Už máme předběžně vybrané i plemeno, na kterém jsme se definitivně (aspoň prozatím) shodli před týdnem na výstavě koček v Chuchli. Nikdy jsem ke kočkám moc netíhla, i když jsme doma jednu měli celé mé dětství, a teprve před nedávnem zemřela. Já ale byla vždy spíš ten pejskař. Kočkám jsem zkrátka nerozuměla. Nebo minimálně ne té naší, což ale byla kočka, která byla hodně samotářská, byla zvyklá se převážně potulovat venku a nebyla ani moc mazlivá. Když byste se mě před pár měsíci zeptali na nějaká plemena koček, znala bych možná jedno, dvě. Když se mě zeptáte dnes, vyjmenuju vám jich hned několik. Začala jsem se totiž zajímat o kočky...

Ačkoliv kočku s partnerem plánujeme nejdřív za rok, já už mám nastudováno prakticky vše. Od toho, co bude potřeba pořídit, kolik to bude stát, přes krmení, a co by mělo obsahovat, celkovou péči, pravidelné náklady, až po věci jako je první pomoc u kočky, konkrétní chovatelské stanice a veterináři, či dostupná očkování, a k čemu přesně jsou dobrá. Momentálně mám ve Wordu asi 14 stránek textu a ještě nejsem u konce. Naprosto tím žiju. (Jsem zvědavá, co na to řekne přítel, až si tu přečte, co ho čeká... :D). Také mám ve své diagnóze mimo jiné zmíněno, že se o téma dokážu zajímat velice do hloubky, až encyklopedicky. Vždycky mi to přišlo jako blbost, ale teď vidím, že opravdu nejsem normální... :D Jenže si nemyslím ani, že je to špatně. Vím, že díky tomu budu vědět, co mě s kočkou čeká, co bude potřebovat, a budu schopná jí lépe rozumět. Budu na ni připravená, což je mnohem lepší, než když je to naopak. Spousta lidí si pořídí kočku, aniž by vůbec chápali, co to ta kočka vlastně je za tvora. A pak se diví, když je neposlouchá, nebo se zrovna nechce mazlit. Teprve teď jsem zjistila, že to, že jsem žila s kočkou 20 let mi nedalo ve skutečnosti skoro vůbec nic. Holt je něco jiného, když kočku máte prostě jen doma, a něco jiného, když si ji sami máte pořídit a veškerá zodpovědnost od správného výběru až po kvalitní péči závisí jen a jen na vás.

No... chybí mi dopsat poslední kapitolu, tak jsem zvědavá, pro co se nadchnu potom, zatímco budu rok, nebo i déle, na tu kočku čekat... :D

Vím, že bych místo toho měla dělat něco jiného. Třeba umýt nádobí, uklidit byt... Ale mně to v takových chvílích prostě vůbec nejde! Myslím, že neurotypik, který se s tím nesetkal, to asi jen těžko pochopí... Je to, jako kdybyste nějakého archeologa, který je právě uprostřed objevování něčeho nového, úžasného, donutili všeho okamžitě nechat a jít stavět bábovky z písku. To prostě nejde... :) A pro nás autisty je nějaká tato naše činnost, která vám se může zdát naprosto nezajímavá či nedůležitá, právě tou pomyslnou, právě objevovanou vykopávkou. :) A upřímně... Nikdy nevíte, co z toho nakonec vzejde. Podívejte se třeba na T. A. Edisona či A. Einsteina a další...

A tak všechny mé záliby a koníčky většinou končí namoženou rukou či bolavýma očima z počítače, otlačenými prsty ze strun, nebo naprostým mentálním vyčerpáním a bolestí hlavy... :)