Když je přítel nemocný

Autisté obecně nesnášejí změny. A tím se nemyslí jen ty velké typu nová škola, stěhování apod., ale i malé. Například, že jsou na něco zvyklí, naučení, a najednou je to jinak. Mohou to být "vážnější" detaily, ale i naprosto "nepodstatné". Může se jednat o to, že jejich oblíbený šampon, který roky používali, se najednou přestal prodávat, o to, že byla zrušená hodina jejich oblíbenýho kroužku, nebo o to, že jste v penálu prohodili modrou pastelku se zelenou. Zkrátka cokoliv. Autisté většinou mají ve věcech nějaký systém a často špatně snáší, když je to jinak. Někteří se s tím vyrovnají snadněji, jiní méně. Záleží také, o co jde. A tím opět nemyslím, zda jde o něco z POHLEDU NEUROTYPIKA zcela zásadního, nebo o naprostou kravinu. Ta kravina totiž pro autistu může být mnohem zásadnější, než ta pro vás "skutečně zásadní" věc.

S těmito problémy se potýkám i já. Jelikož mám ale diagnózu jen lehčího Aspergerova syndromu, nepotýkám se s tím obvykle tak závažně, abych určité změny nedokázala překonat, byť mi na jejich uspořádání záleží a není to vždy úplně lehké. Celkem snadno se většinou dokážu smířit s tím, že tak to prostě teď je a hotovo. A tak jsem si myslela, že moje tiché protestní zamručení, když nenajdu v drogerii svůj šampon, když můj oblíbený sýr, kvůli kterému se trmácím o několik kilometrů dál, je vyprodaný, nebo když mi zavolá maminka uprostřed něčeho "děsně důležitého" (což dělá vždycky, jelikož já dělám vždycky něco děsně důležitého, i kdyby to měla být jen nuda :D, a protože telefonát zkrátka nikdy není plánovaný, nikdy nevím, na jak dlouho je, a nemůžu u něj dělat nic jiného, což jsou vlastně další důvody, proč nerada telefonuju), je to jediné, s čím se potýkám. Zamručení, nespokojenost, že věci nejsou jak mají dle mého pohledu být, nebo že jsem z něčeho neplánovaně vyrušená, ale zároveň smíření a přijetí situace. Ne vždy tomu tak ale je. Někdy to nesu opravdu špatně a nedokážu se z toho vymanit a začínám být akorát v lepším případě rozhozená. Takovým příkladem je i současná situace.

Už odmalička si hrozně ráda vytvářím nějaké své rozvrhy. Mám pocit, že jsem se o tom už v nějakém článku určitě zmiňovala, stejně jako o tom, že je většinou nakonec ani sama nedodržím. :D Nicméně vždy to jde z mojí strany. Jakmile nemohu rozvrh dodržet kvůli vnějším okolnostem, je to mnohem horší, protože přeci ZROVNA TEĎ jsem měla v plánu rozvrh dodržet. :D Aktuálně mám rozvrh, který překvapivě dodržuju téměř do puntíku už pár týdnů a vyhovuje mi to. Dává to mému životu pocit uspořádanosti a mému dnu smysl, protože pokaždé stihnu všechno, co chci, co je pro mě důležité. A zároveň na nic nezapomenu.

Současný problém, kvůli kterému jsem se rozhodla tento článek napsat, nastal tím, že (jak už název vypovídá) přítel si ráčil onemocnět! Samozřejmě, že vím, že za to nemůže a jsem tu pro něj. Nosím mu čaje, šťávu, léky, teploměr... zkrátka dělám vše, co se v takové situaci žádá, když je člověku opravdu blbě. Po tom, co jsem se ale dneska probudila celkem už dost rozladěná, jsem se rozhodla napsat, co taková jeho nemoc znamená pro mě z hlediska autismu.

1. Onemocněl zrovna v den, kdy jsme měli jet na návštěvu k mé mamince a sestře. Hrozně jsem se těšila, že se uvidíme zase všichni a strašně moc jsem se těšila na to, až si pomazlím zase jejich kočičku, kterou jsem si šíleně zamilovala. Nic z toho se nakonec díky nemoci nekonalo. Maminka se sestřičkou se sice zastavily u nás na chvíli, ale to zkrátka nebylo ono. Chyběl tomu ten výlet a ta kočka! Ale udělali jsme dobře, protože přítel měl večer už horečku přes 39 a vypadalo to, že pojedeme spíš na pohotovost.

2. S tím se váže to, že potřeboval takovou horečku srazit Paralenem. Jenže... světe div se, on nebyl! Další velké rozrušení pro mě jako pro autistu - vypadalo to, že večer ještě narychlo budu muset hledat lékárnu, která by měla otevřeno. Tudíž další velká komplikace. Naštěstí mi došlo, že na horečku je i Panadol, a ten jsme naštěstí měli ještě doma. Hurá! Ten den jsem totiž byla opravdu velmi vyčerpaná, jelikož den předtím jsem toho měla hrozně moc, a tak jsem si nutně potřebovala odpočinout. Ráno mi zároveň také nebylo moc dobře, ale moje tělo se s tím naštěstí nakonec nějak popasovalo. Přesto jsem cítila, že vyhráno nemám a uvnitř mě se s bacily odehrává krutý boj. Potřeba odpočinku pro mě tedy ještě i následující dny byla zcela zásadní.

3. Tím, že přítel nešel do práce, nemohla jsem dodržovat svůj rozvrh. Budíkem bych ho totiž akorát budila ve chvíli, kdy by zrovna aspoň chvíli po prokašlaný noci spal, a ve chvíli, kdy bych se chtěla věnovat svému rozvrhu, tak by teprve vstával, čímž by zase vyrušoval on mě.

4. Včera jsem byla na odběrech. Vstávala jsem brzy ráno a po zbytek dne se cítila unavená, slabá a zkrátka taková "odebraná". :D Z toho důvodu jsem dnes neměla ani sílu vstávat nějak brzy (tj. obvykle cca 6:30), ale vstala jsem až o hodinu později. Prostě jsem to potřebovala dospat. Jenže... rozvrh se mi tím pochopitelně zbortil už úplně a já se začala cítit prostě úplně ztracená. Vstávala jsem v jinou dobu, snídala v jinou dobu, nestihla ráno ve svém "časovém limitu" umýt nádobí apod. Najednou jsem nevěděla, co vlastně ten den budu dělat, kdy, jak dlouho, jak to načasovat všechno, aby to odpovídalo třeba i nějaké pauze na oběd apod. Nevěděla jsem, kde začít. Z krásného slunečného dne se pro mě stal den plný chaosu a ve mně stouplo napětí do takové úrovně, že jsem chudáka přítele skoro ignorovala, aniž by mi to vůbec došlo. Potřebovala jsem hlavně záchytný bod. Když mě na to upozornil, naštěstí jsem byla schopná si to uvědomit, ale stále jsem se točila v tom chaotickém kruhu a nevěděla, jak vystoupit. Když se mě přítel snažil uklidnit tím, jak je venku krásně, svítí sluníčko... tak jsem vnitřně zuřila snad ještě víc, protože o to víc mě to celé štvalo - to, že si ten den tak kazím a neumím to zastavit. To, že jsem ho promarnila už jen tím, že jsem vstala o hodinu později, a o tu hodinu bude teď kratší...

Takže takhle to vypadá u nás doma, když přítel NÁHLE (!!!) onemocní a jeho přítelkyně je aspík. Místo, abych se držela nějakého svého rozvrhu, rozhodla jsem se napsat tento článek, tak doufám, že za pár chvil nebudu o to zuřivější kvůli tomu. :D Nutno však říct, že takhle se také necítím vždy. Někdy je to lepší, někdy horší. Záleží na tom, o co se jedná, a jak dlouho to trvá, a také, kolik se toho zrovna sejde. :)