Když se cítím být propojená s ostatními
Občas jsem se dostala v životě do situací, kdy jsem se cítila být součástí davu. Pokaždé to byl velmi intenzivní a nepopsatelný pocit, který bych přirovnala nejspíš k něčemu jako je "štěstí" a "dojetí". Jsou to pro mě velmi emotivní zážitky, u kterých vím, že je tak každý necítí, a vlastně ani nevím, zda je vůbec v těch chvílích někdo cítí jako já. Je to pro mě pokaždé, jako bych našla něco hlubšího, jako bych se stala nepopsatelnou součástí všeho, až se mi z toho chce pokaždé brečet. Ovšem nikoliv smutkem, zoufalostí či tak něčím, ale spíše jakousi "radostí".
Dnes mě podobně, ale mnohem intenzivněji semlela situace kolem koronaviru, o kterém jsem již psala. Ačkoliv pocit to byl stále ten stejný, dnes se k němu přimíchal i onen smutek. Vlastně především smutek...
Celá ta situace kolem této pandemie je pro mě hrozně zvláštní, těžko vstřebatelná a míchají se ve mně emoce, které nedokážu ani nijak uchopit a popsat. Nakonec to vygradovalo tím, že nám zavolali z Rohlíku, že budou mít zpoždění, protože řidič, který nám vezl objednané jídlo, cestou bohužel zkolaboval s podezřením na koronavirus. Tašky jsme si nakonec pro jistotu nechali dát za dveře, což ve mně vzbudilo pláč. Ne však proto, že bych se tak bála.
Dolehla na mě celá situace, která tady nyní panuje. Dolehlo na mě přímé setkání s tím, že se "nesmíte" stýkat s lidmi. Dolehla na mě zoufalost z toho, že lidé jsou v karanténách, situace se stále více vyhrocuje a šoféři kolabují. Najednou to už nebyl "jen nějaký taxikář", najednou to byl člověk, který nám měl přivézt jídlo. Ačkoliv jsem cítila nějaký soucit už předtím, najednou to bylo jako by mě někdo uhodil se slovy: "Hej, tebe se to taky týká!" Jasně, že se mě to týká, ani na chvíli jsem si nemyslela, že ne, ale najednou to bylo ještě hmatatelnější. Situace se pro mě stala ještě vážnější, protože najednou to bylo na "denním pořádku".
Téměř nekontrolovatelně jsem se ihned po vybalení nákupu partnerovi rozplakala v náručí, protože jsem cítila zoufalost a ohromnou dávku soucitu, který jsem snad nikdy ještě necítila. Nebála jsem se o sebe. Myslela jsem na všechny ty lidi kolem. Myslela jsem na lidstvo obecně. Vnímala jsem opět to podivné propojení s ostatními. Cítila jsem se jako včelka, která vnímá, že je součástí celého včelstva, kde všichni spolupracují, všichni jsou na sobě závislí, všichni bojují za přežití toho celku. Najednou jsem se však stala včelkou, která se nemůže vidět s jinou včelkou. To bylo frustrující.
Současně mi bylo líto, že to ostatní lidé určitě tak nevnímají.
Nastává spousta situací, které lidi spojují, ale přesto jsme stále tak rozdělení. :(
Když pan Babiš mluví do televize, připadá mi, že k tomu má vnitřně postoj, že je to jeho povinnost, že je potřeba informovat veřejnost, ale zároveň aby mu všechna ta média dala klid. Na druhé straně jsou moderátoři, kteří se "jen" snaží zjistit informace, které vyžadují jejich diváci. A na třetí straně jsou diváci, kteří naléhají, aby se něco dozvěděli a mají k tomu milion otázek a námitek. Já to ovšem vidím tak, že pana Babiše nemám ráda, ale momentálně vnímám, že i on musí být určitě přepracovaný, neví, co dřív, a ještě si najde čas na to, aby informoval veřejnost. Moderátoři se snaží zachycovat to, co lidi nejvíc zajímá a snaží se jim odpovědět na otázky tím, že se spojují s panem Babišem. Veřejnost čeká na informace a (minimálně někteří) doufají v to, že je vláda ochrání.
Pociťuju jakousi jednotu se všemi, vzájemné propojení. Všichni totiž řešíme prakticky totéž, všechny nás zajímá totéž a jde nám o totéž. Najdou se jedinci, kteří to tak nemají, samozřejmě, ale v tom celkovém měřítku to tak prostě je. Je to o tom, že když požádáte kurýra, aby vám tašky nechal za dveřmi, protože nechcete, aby vás případně nakazil, ale ani abyste ho případně nakazili vy sami, tak si neťuká na čelo, že jste asi blázen. Stačí říct pouze takto jednoduchou větu a všichni víme, že se bavíme o koronaviru. To je to, co nás spojuje. Ne koníčky, ne povaha, sympatie, a ani ne názory.
Spojuje nás něco mnohem víc. Něco, kdy všechny tyhle ostatní věci jdou stranou.
A to je přesně to, o čem jsem psala v předchozím článku.
Koronavirus mi poskytl něco, za co jsem hrozně vděčná, a co si člověk dokáže asi nejlépe vzít právě v situacích jako je tato. Poskytl mi uvědomění a pochopení.
Přála bych si, aby tento pocit měli všichni, protože i když je velmi silný a dokáže mě dohnat k pláči, je zároveň hrozně krásný. Najednou jsem v sobě našla lásku k lidem, která mi stále trochu scházela.
Tímto článkem bych tedy mimo jiné chtěla poukázat na to, že Asperger nerovná se automaticky bezcitnost, lhostejnost a sobeckost. Je jedno, zda máte Aspergera nebo ne, protože tohle můžete cítit s ním i bez něj...