Když se můj kamarád Asperger zrovna nekamarádí aneb Meltdown od začátku do konce

Občas se cítím jako úplně běžný člověk, a občas naopak úplně jiná. A takové chvíle jsou někdy fajn a jindy zase moc ne. O těch se pak hůř mluví, protože nikdo nechceme, aby se na nás lidé dívali jako na magora. :) Jenomže když se o takových chvílích nebude mluvit, nebude zároveň ani nikdo, kdo by je mohl pochopit. Rozhodla jsem se proto opět se otevřít světu a podělit se o svůj včerejší zážitek, který mě po dlouhé době (a možná dokonce v této míře poprvé v životě) donutil si znovu připomenout svou diagnózu Aspergerova syndromu.

Už pár dní jsem se zase necítila být ve své kůži. Jako bych svůj mozek neměla vůbec pod kontrolou - stále nad něčím přemýšlel, něco analyzoval. Občas jsou tyhle stavy na zbláznění, protože mě dostávají do začarovaného kruhu, kdy analyzuju úplně všechno a nejde mi to zastavit.

Mám pocit, jako bych nad sebou ztrácela kontrolu, jako bych byla vězněm vlastního mozku, a to ve mně vyvolává úzkost a strach.

Vnitřně se snažím "odejít", opustit tuhle smyčku, ale nejde mi to. Takový stav většinou trvá několik dní, až dokud se můj mozek zkrátka nepřeškvaří a neprodělám meltdown. Ten je pro mě hodně nepříjemný, protože vyvolá obrovskou vlnu úzkosti, ale zároveň je pro mě obrovským osvobozením. Můj mozek se totiž díky němu pokaždé tak nějak "restartuje" a funguje nějakou dobu zase normálně.

Moje meltdowny nikdy nebyly nijak výrazné a ani časté, což bude nejspíš právě tím, že mám jen lehký AS. Zároveň jsem vždy byla spíše samotář zavřený ve svém pokoji, kde jsem se mohla v klidu "regenerovat", zatímco v dospělosti už to není tak snadné a jsem tomu tedy více vystavená. A včera jsem takto zažila jeden opravdu nepříjemný meltdown, který se pokusím co nejlépe popsat tak, jak postupoval... Třeba někomu dalšímu pomůže více pochopit svět autisty... :)

Je téměř ráno a já se budím s křečemi v břiše a se sevřeným žaludkem. "Asi mi nesedla včerejší večeře," pomyslím si. Rozkoukám se a dochází mi, že je pondělí - dlouho očekávaný den, kdy mám jít k nové doktorce na oční. (Na oční jsem nikdy nijak pravidelně nechodila, ale nyní mám už nějakou dobu pocit, že o něco hůř vidím, a že to možná bude chtít brýle.) "Aha...," pomyslím si jen, když si znovu uvědomím své sevřené břicho. Mé tělo je opět o krok napřed. Hlásí mi, že se něco děje, ačkoliv sama ještě ani neotevřu oči ze spokojeného spánku. Na oční se přitom těším. Víc jak měsíc jsem čekala na termín a teď konečně budu vědět, jak na tom jsem a možná se mi i co nevidět uleví od nepříjemného pocitu v očích. Bohužel mé tělo si to nemyslí a je jako vždy přesvědčeno, že nám hrozí smrtelné nebezpečí.

Odmítám se takto neustále stresovat každou kravinou a donucuju tělo k meditaci. Cítím, jak se uvolňuje, jak se křeče rozplývají. Cítím se značně lépe. Představím si, že se jdu oblékat a chystám se na bus a mé tělo začne vyšilovat znovu. Znovu se ho tedy snažím uklidnit. Snažím se meditaci co nejvíc posílit a převést ji prostřednictvím představ do následujících pár hodin. Dává mi to hodně zabrat, ale docela se mi to daří, a tak opouštím svůj meditační polštářek.

Během cesty jsem trochu nervózní, ale daří se mi zůstávat poměrně v klidu. Vcházím do čekárny, kde za mnou přichází asistent paní doktorky, aby si ode mě vzal vše potřebné a změřil mi teplotu. Teploměr mu ukazuje opakovaně 37,4. Říká, že chvíli počkáme, jestli to klesne. Nervozita ve mně stoupá. Teplotu jsem si měřila ráno, žádnou jsem neměla. Cítím se dobře. S manželem dodržujeme covidová opatření tak přísně, že nakažená být nemohu. Nehledě na to, že teplotu 37,4 bych opravdu cítila - v mém případě bych se s takovou teplotou už kroutila v posteli a naříkala, že je mi strašně špatně. :D Vzpomínám si na svůj podivný pocit z předchozího dne, který mi napovídal, že "něco bude špatně".

Vím, že teplotu nemám, že jsem jen rozhicovaná z venku, z cesty, možná i z nervozity. Asistent přichází znova, bez úspěchu. Je trpělivý, a tak mě dál nechává ještě sedět v čekárně. Chladím si čelo studenou rukou, odhrnuju ofinu, házím se do klidu. Po pár minutách mám teplotu 37,5 a asistent se mi s tím nejsoucitnějším výrazem omlouvá, že mě nemůže vzít dovnitř a nemůže mě vzít ani následujících 14 dní. Jsem zoufalá, naštvaná, ale říkám mu, že ho naprosto chápu, že je to jasné. Opravdu to chápu a nezlobím se na něj. Vím ale, že teplotu nemám, a tak cítím naprostou nespravedlnost a bezmoc. Hroutí se mi celý svět a chce se mi brečet.

Odcházím z čekárny a jdu ven za manželem. Začínám se vztekat a vylévat si svou zoufalost na něm. Je mi jedno, jestli mě někdo slyší nebo ne. Jsem vzteky bez sebe. "Takže jako od teď nebudu chodit k doktorovi v týhle době jen proto, že mám teplotu, kterou vůbec nemám?! Co s tím mám jako dělat, že se mi přehřívá obličej v zimě a ještě v respirátoru, který si zároveň nesmím sundat?!" Stále opakuju něco s teplotou. Vlastně nevím, co přesně říkám, nenávidím celý svět. Manžel se mě snaží uklidnit, ale marně. Hlídám se, abych ho neposlala někam. Mám chuť na něj křičet a poslat ho pryč, ale vím, že to nechci, a tak se snažím. Nechci mu ubližovat. Vím, že za nic nemůže, a že se snaží tu být pro mě. Je trpělivý, i když já ho stále pokouším. Nedivím se autistům, kteří si ubližují, mlátí se do hlavy apod. Nevnímám nic z toho, co se děje kolem mě. Nevím, kde jsem, kam jdu. Vnímám jen naprostou úzkost a vztek.

Manžel se mě ptá, zda chci jet domů autobusem, nebo jít procházkou přes les. Říkám, že je mi to jedno, protože se cítím mizerně a chci se vypařit. Bolí mě nohy z úzkosti a nechci chodit. Také si ale na pozadí uvědomuju, že nechci být někde v buse s lidmi, a tak říkám, že půjdeme lesem. 

Cestu do lesa nevnímám, netuším, jak jsem se tam dostala, ale najednou jsem v lese. Všude je bláto po dešti a já mám Conversky... Kašlu na to a jdu do lesa. Cítím klid, vidím krásné podzimní listí, ale nic z toho si nedokážu užívat. Vše vnímám jen zastřeně. Od té chvíle průběžně pláču. Nohy mám těžké, že mě sotva nesou. S každým krokem doufám, že se dostanu někam, kde ty pocity zmizí. Nemizí. Každou chvíli se zastavuju, aby mě manžel objal. Potřebuju pevné obejmutí. Bezpečí.

Dojdeme na místo, které je moc krásné. Jsou tam nádherné barevné stromy, které tvoří jakousi bránu přes malou cestičku. Zastavuju se a opět se choulím k partnerovi. A pláču. Vnitřní křik mi nedovoluje se rozhlédnout kolem a tu krásu si vychutnat. Jsem naštvaná na asistenta, že mi nezměřil teplotu na klíční kosti, jsem naštvaná na celá jejich opatření, jsem naštvaná na ně, že mi zkazili den, jsem naštvaná na sebe, protože vím, že si ten den kazím především já sama, a protože se nedokážu těch pocitů zbavit.

Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme u mini zoo a koukáme na nějaké ptáky. Bažanty tuším. Nedokážu vnímat jejich přítomnost. Opět pláču, protože se mi to předchozí místo líbilo a najednou jsem jinde. Nestihla jsem si ho užít. Pláču, protože mě strašně štve, že máme tak krásnou procházku a já ji nedokážu ani vnímat, natož si ji vychutnat. Mám pocit, že všechno kazím, že jsem úplně nemožná. Cítím vztek sama na sebe, protože tomu nedokážu poručit. Všechno pro mě ztrácí smysl. Vedle vzteku, zoufalosti, vnitřního křiku a vyčerpání cítím ještě rezignaci. Lhostejnost. A vztek na každého, kdo by se vůbec opovážil tuhle mojí lhostejnost vzít vážně. Vztek na každého, kdo by mě v téhle situaci nechápal a nevěděl by, že když říkám "je mi to jedno", tak to ve skutečnosti znamená jednu konkrétní věc, i když sama nemám ponětí jakou. Cítím vztek na manžela, že mě těch pocitů ještě nedokázal zbavit a přitom sama vím, že se snaží jak jen může. Bavím se s ním tak, že buď mručím, nebo neříkám nic. Mručení je pro mě forma nadávání. Nechci na něj být zlá, protože si to nezaslouží, a protože by mi to nepomohlo. Nedokážu se ale ani bavit normálně, a tak mručím. A mluvit o svých pocitech je těžký. Nedokážu popsat, co cítím a proč.

V dalším okamžiku mi manžel říká, že si dám doma horkou čokoládku. Nevím, kde jsme, asi před barákem. Souhlasně přikyvuju. V dalším okamžiku jsem doma. Manžel odchází pryč, protože musí ještě něco zařídit. Propadávám opět do zoufalého pláče. Nechci být sama.

Po nějaké době se uklidňuju. Nevím, jak dlouho to trvalo, netuším, kolik je hodin. Sedím ve svém relaxačním koutku s inhalační tyčinkou proti stresu, zabalená v červené dece, s meduňkovým čajem a oblíbenou knížkou. U hlavy se mi houpe keramická destička s nakapaným čerstvým olejíčkem. Nechci v tu chvíli s nikým mluvit.

Cítím se lépe a analyzuju si v hlavě, co se vlastně stalo, ale také se chválím. Uvědomuju si, že jsem i přes to všechno ten den toho dokázala uvnitř sebe hrozně moc. Připouštím si, že situace pro někoho jako já byla velmi náročná. Chválím se za to, že jsem manželovi neřekla nic hnusného, a že jsem si celou dobu své pocity dokázala uvědomovat včetně jejich nesmyslnosti. Také se chválím za to, že se mi podařilo ráno do značné míry zklidnit své tělo. Chválím se za snahu, za každý malý úspěch a dávám sama sobě pochopení. 

Manžel se vrací domů, ale já se stydím se na něj podívat. Cítím se hloupě. Bojím se, že mě přestane milovat. Občas to se mnou má těžké. Zároveň vím, že jsou to jen další nesmyslné myšlenky - přeci jen se už nějakou dobu známe a vím, že ani já nejsem ve skutečnosti tak hrozná manželka. :))

Po zbytek dne je mi hrozně špatně. Nemám na nic sílu, jsem unavená a cítím neskutečnou úzkost, která se nedá vydržet. Cítím se úplně stejně, jako když vám někdo zemře. Cítím hroznou bolest. Cítím, že mé tělo prodělalo "autistický šok". Nedokážu se z toho vysvobodit a jsem značně zoufalá. Už nemůžu, bolí to. Nevím, jak si pomoci. Mé tělo nedokáže být v klidu. Mám nutkání stále prorazit nějakou pomyslnou zeď, ale nevím jak. Manžel si vzpomíná na zatěžkávací deky pro autisty. Žádnou takovou bohužel nemáme, a tak na mě hází obě peřiny a lehá si na mě. V tu chvíli se už nesoustředím na nic jiného než na tu tíhu. Cítím se vcelku fajn. Po chvíli mám na sobě už jen peřiny a ležím tak další hodinu. Potom začínám zase docela normálně fungovat, pouze jsem značně vyčerpaná.

Ráno se probouzím stále ještě unavenější a trochu zmatená. Včerejšek byl hodně náročný a ještě doznívá. Co se dělo si pamatuju jen v útržkách. Pocit bezmoci ve mně přetrvává, ale není zdaleka tak silný. Uvědomuju si, že má diagnóza nebyla jen náhodným vyhodnocením z autistických testů. Uvědomuju si, že skutečně jsem na spektru - ne proto, že mám "spoustu příznaků", ale proto, že zažívám přesně tohle - stavy, které "normální" člověk neprožívá...

Když to na závěr shrnu, problém mohl čistě teoreticky nastat už tím, že jsem měla několik dní přetížený mozek, jak jsem psala na začátku. Především ale ten problém vznikl v důsledku kombinace několika faktorů ten daný den - 1. dlouhé čekání na termín na oční, kterého jsem se nakonec ani nedočkala, 2. nervozita z nového prostředí a nových lidí + nepříjemná situace, kterou jsem předem nepředpokládala a 3. silný pocit nespravedlnosti (byť to není vždy zcela patrné, lidé s autismem mívají velmi silný cit pro spravedlnost) a bezmoci. To vše způsobilo dohromady to, čemu se říká u autistů meltdown (tedy zhroucení). Ten může mít různé příčiny i projevy a každému na to pomáhá něco jiného.

U mě se meltdown projevil (což bývá také typické) nejprve vztekem na ostatní/na situaci a následně byl přenesen směrem k mé samotné. Byl tedy krásnou ukázkou toho, co se může často odehrávat v lidech jako jsem já - na první pohled se jedná o nesmyslné vztekání, sebelítost, hysterii, ubližování druhým, kteří nic neprovedli a za nic nemohou, ale ve skutečnosti se toho odehrává v nás strašná spousta a málokdy jsme doopravdy naštvaní na toho, kdo tyhle naše útoky schytává. Je to jen zoufalé volání o pomoc kvůli extra silným pocitům, s kterými se nedokážeme v tu chvíli absolutně vypořádat, což může následně vést právě ke vzteku vůči sobě samému a sebeubližování, jelikož jsme vlastně naštvaní na sebe, že to nedokážeme ovládat. Podotýkám však, že to jsou mé zkušenosti a nelze to tedy automaticky aplikovat na každého s PAS. :)

Když už takový meltdown nastane, potřebuju pochopení a trpělivost. To je pro mě hodně důležité. Také potřebuju, aby se mé pocity nepřehlíželi a nedělá mi v této souvislosti tedy dobře ani usilovná snaha o rozptýlení.

Potlačování meltdownu totiž ve finále vede spíše k další frustraci, protože meltdown je výsledkem smyslového či/a mentálního přetížení, naprostým vyčerpáním, a snaha ho potlačit opět vyžaduje jen další vůli, sílu, snahu apod. Na tyto věci však není v danou chvíli prostor. Meltdown je potřeba respektovat, nechat ho proběhnout a odeznít. Ideální je proto daného člověka spíše jen korigovat (např. řeší-li své pocity bitím ostatních nebo sebe, spíše, než mu to zakazovat, může pomoci mu poskytnout k bití něco bezpečného). Zároveň je dobré vytvořit nějakou formu pohodlí - někomu pomáhá zatěžkávací deka/peřina, někomu nějaká konkrétní hudba, někomu teplý nápoj, nějaká konkrétní vůně či třeba hlazení nějakého příjemného materiálu...

Mně obvykle pomáhá právě například horká čokoláda nebo čaj a deka, ideální je i nějaký příjemný předmět, kterého se mohu dotýkat. Ve chvílích jako byla tahle mi ale víc pomáhá právě zmiňovaná zátěž či pevné obejmutí. Potřebuju v tu chvíli cítit bezpečí, přijetí a cítit, že i když se zrovna necítím dobře a vyšiluju, tak je ale všechno v pořádku.