Kolik mi je?
Říká se, že člověk je tak starý, na kolik se cítí. Řekla bych, že spousta aspergerů se cítí být úplně jinak staří než ve skutečnosti jsou. Někdo se cítí být výrazně starší, někdo výrazně mladší. A u někoho se to dokonce může měnit.
Zrovna dneska jsem opět narazila na blog jedné holky s Aspergerem, kde mě velice zaujal článek o průběhu meltdownu, jelikož v něm dokázala výborně popsat to, co mně se stále nepodařilo. Ač mé projevy jsou značně mírnější, myslím, že ten pocit, ten myšlenkový pochod, zažíváme asi všichni, nebo velká část z nás - to, kdy křičíme a pláčeme a okolí to vnímá, jako že se zlobíme na ně, ale my se kolikrát zlobíme vlastně naopak sami na sebe. Je to obrovská změť pocitů, která se dá velmi těžko nějak srozumitelně popsat, protože sama vím, že toho v tu chvíli moc nevím, a tak jsem ráda, že to někdo takto popsal. :)) Doporučuji tedy si to přečíst. :)
Tento článek však nemá být o meltdownu, ten mě k němu jen dovedl, ačkoliv s ním téměř nesouvisí. Pouze tak, že dotyčná na svém blogu píše, že je jí 22, ale někdy se cítí na 12, a jindy na 70. Upřímně řečeno, já asi až takové skoky nemám, ale přesto můj věk zdaleka neodpovídá tomu, jak se cítím.
Když jsem byla dítě či dospívající puberťačka, obvykle jsem se cítila být starší než moji vrstevníci.
Někde jsem nedávno narazila na to, že děti s Aspergerem si někdy mnohem víc rozumějí s dospělými než s vrstevníky. A mně to připomnělo sebe.
Když jsem se bavila (tedy v rámci svých možností) s dospělákama, měla jsem pocit, že celá debata dává mnohem větší smysl. Je o něčem. Je skutečná. Je "na úrovni". Má hlavu a patu.
Bylo pro mě příjemnější se bavit s někým starším a bylo v podstatě jedno, zda to byl člověk starší o 2 roky, o 4 roky, nebo třeba o 10, o 20 let. Podstatné bylo, že i ten, kdo byl o 2 roky starší než já, byl mentálně většinou už někde trochu jinde a mně to vyhovovalo víc. Často jsem se také setkávala s tím, že jsem na svůj věk "nějaká moc rozumná", a tak nebylo až takovou výjimkou, že jsem měla víc kamarádů mezi těmi staršími než mezi lidmi, kteří byli stejně staří jako já.
Přesto jsem však nikdy nechtěla být dospělá, na rozdíl od ostatních, a už jako dítěti mi z toho důvodu ani nevyhovovalo vůbec to, že rostu. Když jsem tedy skončila na svých 152 cm, které byly tak akorát, abych si mohla udělat řidičák, ale zároveň zůstala "malá" a v ostatních (zejména samozřejmě v mužích) vzbuzovala přirozený ochranitelský pud, byla jsem šťastná.
Nyní, když mi brzy bude už 28 let, zjišťuju, že jsem se dostala do bodu, kdy už věk opravdu nehraje moc roli. Zatímco dřív to bylo spíš o nějaké vyspělosti, teď už je to víc o mentálním nestavení, o životních zkušenostech, o povaze. A s tím souvisí to, že můj věk naopak klesl.
Nedokážu vůbec říct, na kolik jsem se cítila dřív, když mi bylo, dejme tomu, 15. Zda jsem se cítila na 17, na 20, nebo na 30 let. Zkrátka jsem se cítila být starší. Nyní, když v televizi zapneme například Výměnu manželek či nějakou podobnou pitomost, na kterou je zároveň tak lákavé se podívat :D, těžko se mi věří tomu, že některé ty holky jsou stejně staré či mladší než já. Můj manžel rád tipuje věk, jelikož v dnešní době je občas těžko rozpoznatelná patnáctka od dvacítky, a tak to má jako takovou zábavu, kvíz... :D Když posledně bylo nějaké holce 28 řekla jsem větu, která můj pocit vystihovala asi nejvíc:
To bych tak řekla, že jí je 28. Ale už bych neřekla, že je stejně stará jako já.
Nepřipadám si ani na 27, ani na 28. Stále mám "socíčky" a respekt z těch stejných dospěláků jako před lety, ačkoliv jsem v současné době kolikrát už starší než oni... :D Všichni mi ale připadají najednou takoví "staří". :D
Opravdu netuším, jak staře působím já, i když hodně lidí mi vždy tipuje o dost méně, ale já sama se obvykle cítím cca na 20 let. Nicméně občas, když mám svoje chvilky, se dokážu cítit i na 3 roky... :D Představa, že mi bude ve skutečnosti za dva roky 30, je tedy poměrně děsivá... :D