Koronavirus jako příležitost

Nejde si nevšímat situace, která momentálně nastala a nejde se k ní nevyjádřit. Jedna polovina lidí plaší a nakupuje jídlo v takovém množství, že nechápu, kde na to berou, a kam to dávají, druhá polovina lidí se chová naprosto bezohledně k sobě i k ostatním. Někde mezi tím je třetí skupina, která situaci bere vážně, ale nepanikaří, což si myslím, že je zcela ideální. Situace totiž vážná skutečně je, nicméně panika ještě nikomu nepomohla.

Ještě nedávno se mluvilo o koronaviru pouze v souvislosti s Čínou a člověk měl pocit, že to je daleko, že se ho to netýká. Uplynulo sotva pár měsíců a najednou jsme v situaci, kdy máme uzavřené hranice, obchody, restaurace, a nemluví se o ničem jiném než o koronaviru. Osobně z toho mám dost zvláštní pocit.

Připadám si jako za války, kterou jsem nezažila.

Nikdo nevíme, jak dlouho taková situace potrvá, co nás čeká, co náš čeká následující den, ba dokonce v následujících hodinách. Vláda dělá nová opatření doslova přes noc, a tak večer jdeme spát v jedné situaci a probouzíme se už do nové.

Koronavirus rozhodně není nic příjemného a určitě je na místě co nejvíc snížit riziko nákazy. Ta situace tady už ale je, a my bychom ji místo paniky nebo, v opačném případě, lhostejnosti měli umět využít a něco si z ní odnést.

Pomíjivost a smrtelnost

V první řadě bychom si měli všichni uvědomit pomíjivost všeho. Uvědomit si, jak rychle se věci mění, jak rychle a snadno může nastat situace, s kterou nikdo nepočítá, a která nám prakticky obrátí život vzhůru nohama. S tím souvisí i smrtelnost jako taková.

Bohužel jsou lidé, kteří na koronavirus i umírají, a my bychom tento fakt měli využít k tomu, abychom si konečně uvědomili smrtelnost naši i lidí kolem nás. Abychom si uvědomili, že smrt není něco, co se týká jen někoho a nás samotných ne, že to není něco, čemu bychom se mohli vyhnout. Je to něco, co tady zkrátka je, co se týká VŠECH, a čemu se vyhnout nelze. Nelze si ji dokonce ani naplánovat - může přijít za 50 let, za půl roku, zítra, za minutu... Může být příjemná i nepříjemná. Můžeme na to být s někým, ale můžeme na to být i sami.

Nikdo nám neřekne, kdy a jak to přijde, nikdo nám neslíbí, že to bude za ideálních podmínek.

Tím, že se tomuto faktu budeme vyhýbat, nic nezískáme - možná se budeme teď cítit lépe, protože nás to nebude trápit, ale nakonec se dostaneme do situace, kdy se tomu nepůjde vyhnout, a pak budeme buď jednat tak, že budeme ubližovat lidem okolo, protože nebudeme připravení na to, abychom to přijali, nebo se budeme trápit tím, že jsme tuto skutečnost do našeho života nepustili dřív, protože by ten život, i ten konec, mohly vypadat jinak - lépe.

Vzájemná závislost

V druhé řadě bychom si měli uvědomit, jak jsme závislí všichni na všech. Uvědomit si tu propojenost mezi sebou a vážit si sebe navzájem.

Abych to uvedla na konkrétním příkladě - například se najde někdo, kdo nechce dodržovat karanténu po návratu z Itálie, protože si nechce nechat nic nařizovat, když se cítí zdravě. Jenomže svým sebestředným a lhostejným uvažováním může nakazit lidi kolem sebe a může se stát, že někoho tím dostane do velmi těžké situace či někdo dokonce, nedejbože, zemře. Ale nejde jen o návraty z Itálie samozřejmě.

My všichni jsme závislí na skutečných lidech kolem nás, na jejich chování a rozhodnutí. Jsme závislí na lidech ve vládě, zda nás zvládnou dostatečně ochránit, jsme závislí na lidech, kteří jsou sobečtí. Jsme ale také závislí na prodavačkách, poslíčcích, kteří nám vozí jídlo domů apod. Jsme závislí na všech těchto lidech, kteří pracují do roztrhání kůže. Pokud tedy nemůžeme udělat například menší nákup, aspoň si těchto lidí važme a souciťme s nimi. Jejich situace opravdu není ani trochu lehká. Prodavačky v obchodech jsou stejní lidé jako my všichni - mají rodinu, mají své problémy, a přesto musejí sedět za kasou, abychom my ostatní měli dostatek jídla a co nejméně starostí s tím spojených. Lidé ve vládě neustále řeší vzniklou situaci a jednají o nejrůznějších opatřeních.

Nikdo z těch všech lidí nejsou žádní roboti, ani lidé s nadpřirozenými schopnostmi. Měli bychom si aspoň uvědomit, jak to mají těžké, co se snaží pro nás dělat, kolik se toho snaží vydržet, a vážit si jich za to, místo toho, abychom je jen kritizovali či to brali jako samozřejmost.

Co nám situace tedy může dát?

Všichni řešíme tutéž situaci, všichni máme podobné pocity, všichni tvoříme nějakou jednotu, všem nám jde o totéž - přežít. Měli bychom si tedy uvědomit onu pomíjivost, smrtelnost, uvědomit si, co všichni pro sebe navzájem děláme, jak jsme na sobě závislí a pomáhat si. Nelpět na věcech, protože život je stále v běhu.

Každá negativní situace může v sobě nést něco pozitivního a z každé takové situace se můžeme nějak poučit, něco si z ní odnést. Pandemie koronaviru je jednou z nich.

Možná nás to neochrání, možná nám to neprodlouží život, ale je to příležitost, jak si můžeme spoustu věcí uvědomit, a jak můžeme udělat svět příjemnější. Tím, že si ho začneme všímat, tím, že přestaneme myslet jen sami na sebe, tím, že si budeme vážit věcí, lidí, času, který máme.

Pokud patříte mezi lidi, kteří by klidně i teď jeli do Itálie a myslí si, že se kolem toho dělá "zbytečné haló", můžeme vám vaši pohodu a klídek možná závidět, ale uvědomte si, že kvůli tomu nejste nedotknutelní, a že jsou lidé, kteří se bojí, a ne třeba o sebe, ale třeba o své starší příbuzné. Dopřejte jim tedy aspoň trochu toho klidu tím, že nebudete sobečtí. Nikdo neříká, že musíme všichni panikařit, ba naopak - panice bychom se měli vyhnout, protože nám nikomu stejně nepomůže a způsobuje akorát další sobecké chování, které nikam nevede. Měli bychom ale zůstat/začít být ohleduplní, například tím, že budeme dodržovat karanténu a respektovat opatření... :)

Hlubší smysl koronaviru

Jako zastánkyně zvířat a přírody si také říkám, že fakt, že se koronavirus začal šířit v podstatě kvůli násilí na zvířatech, by nás jako lidstvo měl konečně poučit.

Chceme-li ochránit sebe, je zapotřebí chránit i ostatní bytosti.

Dalším, "vyšším" či karmickým důvodem může být ale také to, že je nás na planetě zkrátka už příliš a je potřeba to trochu "zredukovat".

Tak či onak to stále vede jen k jednomu závěru:

Je potřeba myslet víc na druhé, uchopit život lépe a v případě, že budeme nakonec přeci jen umírat, uvědomit si, že se neděje nic, co by se jinak nestalo, a že i to může být pro něco dobré, ať už pro planetu či pro nás samotné, jelikož nikdo nevíme, co následuje potom... :)

Navíc...

Negativita a pesimismus nepomohou ničemu a nikomu, ani nám. Je proto zcela logicky lepší si zvolit takové myšlení, které bude ku prospěchu... :)

To je tedy můj pohled na celou situaci - není mi příjemná, cítím trochu adrenalin, ale zároveň si díky této situaci mohu "hmatatelněji" uvědomit spoustu věcí. Nechci umírat, nechci být ani zaintubovaná, ale současně jsem vděčná životu za to, že mi poskytuje takovéto poznání, že mě posunuje dál, a že mi nabízí takovou dávku soucitu s ostatními. Ať už jsou to lidé kolem mě, lidé v našem státě, či lidé po celém světě. A přála bych si, aby lidí, kterým tato situace přinese něco pozitivního, bylo co nejvíc. :)