Mám Aspergera... a taky partnera

Za tu krátkou dobu, co se ze mě "stal" aspík, jsem se už párkrát setkala s údivem, že mám stálého partnera, či dokonce s nedůvěrou, že nám to bude fungovat i nadále. A popravdě je úplně jedno, zda se jedná o lidi, kteří o PAS nevědí téměř nic, nebo o odborníky. O to víc mě to fascinuje. Nedávno jsem se dokonce setkala s pichlavou otázkou, zda je můj partner samaritán...

Ano, mám Aspergerův syndrom a partnera k tomu. Již přes 8 let. Bydlíme spolu a chceme se časem brát. No a?

Lidé si asi myslí, že mít Aspergerův syndrom či jinou poruchu autistického spektra, je něco tragického. Ano, svým způsobem to tragické být může, ale pokud čtete moje články, tak víte, že je to nejen o úhlu pohledu, o přístupu ostatních, ale také "kus od kusu". Lidé s PAS, ať jsou jacíkoliv a potýkají se s jakýmikoliv potíži, nejsou v žádném případě nenormální či hloupí. Jsou prostě jiní, ale určitě ne špatní. Minimálně ne vlivem samotné PAS. Proč je tedy tolik překvapivé, že i tito lidi mohou mít partnera? Když si někdo najde partnera, který je shodou okolností na vozíku, nebo špatně slyší, či má jakýkoliv jiný handicap, je člověk, který s ním "ztrácí čas" hned samaritánem? Nemá takový vztah stejnou šanci jako jakýkoliv jiný?

Jedna holka, která taktéž píše blog o autismu, na jejíž články jsem sem párkrát dávala odkazy, se nedávno vdala. A podle všeho má se svým manželem dlouhodobě krásný a šťastný vztah (no, jinak by si ji asi ani nebral, ne? :)). V jednom svém článku se dokonce zmiňovala i o svém intimním životě, když se věnovala tématu autismu a sexu. No, já na takové téma nic psát nebudu :), nicméně je důležité říct, že i v tomto směru mohou být autisté zcela normální. Čili mohou mít své problémy, své preference, mohou mít větší i menší chutě. Mohou mít rádi jednoduché ověřené věci, stejně tak mohou být experimentátory. Zkrátka, mohou být úplně normální. :) Takže to asi zase tak špatné s námi autisty nebude...

Každý má něco. Někdo se nedokáže ovládnout, když vidí jinou sukni. Někdo je výbušnější, někdo trpí depresemi, někdo nosí brýle, někdo vážně onemocní... Někdo toho má víc najednou. Ale nic z toho nebrání dotyčnému najít si životního partnera, a pokud je ten vztah kvalitní, pak nic z toho nemusí být důvodem k tomu, aby se kvůli takovýmto věcem lidé opouštěli. Každý máme nějaké nedostatky. Někdo výraznější, někdo méně výrazné, někdo pojmenované, někdo nepojmenované. Podstatné je, že kvůli tomu, aby lidé tyto nedostatky navzájem přijali, nemusí být ani jeden z nich samaritán. Stačí pouze láska. A ano, i autisté zažívají lásku a vědí, co to je. A mohou to dokonce vědět lépe, než někteří "normální" jedinci. :)

Pokud se tedy někdo podivuje nad tím, že jako aspinka mám partnera, opravdu nechápu, co je na tom k divení se. :) O svém autismu jsem tu již napsala několik článků a nemá tedy smysl to psát znova a zbytečně a účelově to nějak oklešťovat. Co se ale týče mého vztahu, je naprosto v pořádku. Je dokonce víc než v pořádku a autismus rozhodně není něco, co by mu ubíralo na kvalitě. Občas mám pocit, že je tomu možná právě naopak. Možná jste už slyšeli o tom, že autisté obecně mohou být například velmi upřímní, chytří či věrní. A z této kombinace potom při správném naložení a při správném uchopení druhou stranou, mohou vzniknout pro vztah vynikající věci! :)

Určitě si říkáte, že nějaká negativa to ale určitě stejně mít musí ten vztah. Ano, určitě ano - jako každý jiný vztah a každý jiný problém kohokoliv z vás. :) Můj Asperger se ve vztahu konkrétně projevuje třeba tak, že nutně potřebuju cítit lásku a pochopení. Pak také je občas nevýhodou moje příliš velká logika - ne vždy dokážu věci vnímat tak nějak "lidsky", někdy mě čistá logika zkrátka přemůže. Dále potřebuji, aby mi byl partner aspoň v rámci možností po ruce - dlouho jsem třeba nebyla schopná jít sama na poštu. Když je potřeba vyřídit třeba něco důležitého na úřadě, potřebuji jeho asistenci. Občas jsem z venkovního světa natolik vynervovaná, že nesnesu ani jeho dotek (anebo naopak potřebuju utulit a utěšit :)). Je potřeba, aby byl do určité míry odolnější než já, jelikož se snadno přehltím, a pak by se také mohlo stát, že budeme třeba bez jídla. Také potřebuji, aby mě o svých plánech včas informoval, a ideálně je moc neměnil.

Zní to hrozně, co? :) Většina z těch všech věcí však není úplně nepřekonatelná, ale třeba "jen" extra náročná. Navíc k takovým situacím také nedochází den co den, takže to ve skutečnosti není tak dramatické, jak to vypadá. A i jako aspík mám i své dobré stránky, které mohu nabídnout, a kvůli kterým mě partner miluje a je se mnou šťastný. :) Věci zkrátka nejsou jen černé nebo bílé... :)

Věty typu, že partnera to se mnou věčně bavit nebude, údiv nad tím, že autista má stálý a fungující vztah, nebo otázky typu, zda je můj partner samaritán, jsou tedy úplně zcestné. A já doufám, že tímto článkem jsem vás o tom přesvědčila. Aspoň trochu... :)