Mám ofinu - jsem nesymetrická a na čele mám vosy
Za svůj život jsem byla u kadeřníka asi jen dvakrát, a to v pubertě. Od té doby jsem si vlasy zastřihávala sama, což nebylo nic náročného, jelikož jsem nikdy nechtěla být na krátko. Šlo tedy o poměrně jednoduché střihy, s kterými jsem si vždy nějak poradila. Jsem přeci aspík - všechno zvládnu nejlépe sama! :D
V určitých oblastech mám ale ráda i změny, jelikož udržují život tak nějak v chodu. Ale mám raději změny, které si sama zvolím. Když přestanou prodávat můj oblíbený šampon, jsem nervní. Když si mohu vybrat aktuální sestřih vlasů a vyzkoušet něco nového, něco "neokoukaného", jsem v sedmém nebi stejně, jako když si mohu koupit nové tričko. :D
A tak se stala taková věc... Chtěla jsem si po dlouhé době zase trochu sestříhat vlasy, ale už mi to přišlo takové nudné a měla jsem opět chuť na menší změnu, a tak mě napadlo, že bych si mohla nechat udělat ofinu. Naposledy jsem ofinu měla, když mi bylo asi 12. Tehdy jsem si jí nechala dorůst a od té doby se k ní nevrátila. Vlasy bez ofiny mi vyhovovaly, protože to bylo praktické. Jednoduše se kdykoliv daly do culíku, aby mi nepřekážely, nebo za uši aspoň, aby mi nic nelezlo do očí. Mnohokrát jsem také slyšela, jak ofina nesvědčí moc pleti, nebo že se snadno mastí. K mému tehdy rockerskému stylu života jsem si navíc ofinu zkrátka nedovedla představit. Nemluvě o tom, že jako malé se mi natolik kroutila, že jsem něco podobného na sobě už nechtěla nikdy vidět! :D
Nyní jsem ale zase o 14 let starší, dospělejší a také uklidněnější, a tak mi ofina začala připadat fajn. Ale jedině s patkou! Měla jsem dojem, že s klasickou rovnou ofinou bych vypadala jako blbec, navíc se mi to moc nelíbí (pozn.: o rok později jsem si přesně takovou ofinu nakonec stejně ostříhala :D). Patky mi přijdou takové víc... šik. :D Na tak zásadní změnu jsem si však nedokázala troufnout už sama. Bála jsem se, že bych si účes nějak pokazila takovým velkým zásahem, a to bych jako aspík asi nedala. A tak jsem začala hledat nějaké dobré kadeřnictví.
Nevím, zda mě k tomu přivedla náhlá touha po další změně, nebo zda tuto touhu popostrčil fakt, že se má sestra aktuálně hlásí na kadeřnici, což mě osobně jako uměleckou duši celkem zaujalo, ale já se k té kadeřnici přes všechny své aspíkoviny a socíčky (sociální fobie) fakt objednala! Od té doby jsem však byla mimo provoz. Nemohla jsem se té změny dočkat, byla jsem strašně zvědavá, jak to bude vypadat, a zároveň strašně nervózní, protože jsem měla jít někam, kde jsem nikdy nebyla, nevěděla, jak to tam vypadá, jak to bude probíhat, jaká bude ona kadeřnice... Tři dny před tím mi bylo strašně blbě. Myslela jsem si, že mi nesedlo nějaké jídlo, potože mě pořád bolel žaludek, břicho, nemohla jsem jíst ani pít. Bylo to strašný! Když se mi ale podařilo náhodou přijít na jiné myšlenky, pochopila jsem, že mé problémy opravdu nejsou z jídla, ale ze stresu. Bohužel jsem to nedokázala ovládat (překvapivě vzhledem k mé diagnóze.... :D).
No, každopádně jsem to nějak dala, kadeřnice byla příjemná, prostředí a péče byla jak pro princeznu a moje nová patka se mi líbila! Hned poté se mi záhadně ulevilo a najedla jsem se k prasknutí! :D Jediný zádrhel, který během stříhání nastal, bylo když se mě kadeřnice ptala, na jakou stranu chci patku. Odpověděla jsem jí, že na mojí levou, načež se ještě zeptala: "Na levou házet, nebo na levou pěšinku?" V tu chvíli mi trochu trvalo, než jsem pochopila, že to opravdu není totéž... :D
Tím ale příběh neskončil. Čekaly mě totiž ještě dvě novinky a obě poněkud autisticky nepřívětivé. Tou první a lepší bylo, že jsem si musela začít zvykat na to, že bez menších úprav má nová ofina nevypadá tak, jak bych chtěla, a tak zatímco jsem byla celý život zvyklá si večer prostě umýt vlasy, nechat je uschnout a ráno je učesat, nyní jsem si musela začít zvykat na to, že s ofinou to tak jednoduché není. Tedy, pokud plánuji jít ven a trochu u toho vypadat. :D
Tou druhou novinkou pro mě bylo to, že mám najednou něco na čele. Co je ale horší, že díky střihu jen na půlce čela! Spousta autistů mě asi pochopí, když řeknu, že ten pocit je prostě takový nesymetrický. První dny se objevovaly chvíle uvědomění, kdy mě to fakt rozčilovalo a v noci se mi zdálo, že na mě útočej vosy, které mi pořád sedají na čelo. No, příjemné to prostě nebylo. :D Ale po více jak třech týdnech bych řekla, že jsem si zvykla. :)
Tak, toť můj nový příběh z mého autistického života. :) Nesymetrie a vosy na čele. A jestli svého rozhodnutí lituju? Ne. Mám ráda změny, do téhle jsem šla s plným vědomím toho, co mě může čekat, a moje nová ofina se mi líbí. I přes nějaké ty autistické problémy, zejména zezačátku, jsem rozhodně nelitovala a nelituju, že jsem do takové změny šla. Naopak. Když si ofinu pěkně upravím, stojím i po třech týdnech před zrcadlem a nemůžu se na ní vynadívat! :D