Moje řeč, taky řeč

K tomuto článku mě inspiroval nedávno zveřejněný článek Zrzavé holky (Specifika vyjadřování), jejíž blog moc ráda sleduju, a na nějž jsem už párkrát dávala odkazy i sem, konkrétně vždy na nějaký článek, který se mi líbil. Můžete se tam dozvědět hodně o autismu obecně, ale píše články hodně i o sobě. Co se mi na nich líbí je, že jsou vždycky takové veselé. Nevím, jak lépe to popsat. :) Každopádně téma tohoto článku mi přišlo hodně zajímavé, proto jsem se rozhodla, že napíšu o tom, jak to mám zase třeba já. :) Pár dní jsem si psala poznámky, abych ideálně na nic nezapomněla, protože téma "jazyk autisty" je celkem obsáhlé, tak nevím, jak bude článek nakonec dlouhý. Ale mohl by být aspoň trochu zábavný. :)

Když mě uslyšíte mluvit, úplně nepřipravenou (čímž mám na mysli to, že si nestihnu větu připravit ani rychle ve své hlavě), dost pravděpodobně se u mě setkáte se záseky, neplynulostí, rychlostí, pletením slov, podivnou stavbou věty, koktáním či s přeřeky, ale také třeba se slovy, které jste v životě neslyšeli.

Mluvení nemám ráda. Mám ráda slova, zvuky, zpívání... ale samotné dorozumívání se mluveným jazykem mě vlastně moc nebaví. Mluvím vcelku normálně, asi byste na mě nepoznali na základě mluvení, že jsem aspík, pokud byste se o AS více nezajímali. Dorozumívám se normálně českým jazykem, ale když se nad tím zamyslím, nebaví mě to. Cítím se mnohem lépe, když nic říkat nemusím. Pokud chci někomu něco říct, podělit se o svůj zážitek a své myšlenky, tak dokážu mluvit celkem dlouho, ale to asi hlavně proto, že je to pro mě jediný prostředek, jak někomu něco sdělit, o něco se podělit. Každé slovo navíc mě jinak "otravuje". Vlastně mi ani tak nevadí při komunikaci s ostatními je poslouchat. Ráda někoho poslouchám, ten zvuk hlasu je pro mě kolikrát i uklidňující. Horší to je s tím, že se nevydržím dlouho soustředit, a že lidi po mně (pochopitelně) chtějí odezvu, aspoň ve formě "hm", které signalizuje, že je poslouchám. Ale mě nebaví se bavit, já raději poslouchám. Umím mluvit a mluvím, ale slova jsou mi vzdálenější než obrázky. Když jsem studovala český znakový jazyk, vůbec jsem se ani trochu nedivila těm autistům, kteří raději komunikují nějakými gesty. Dávat ve škole dlouho pozor při ČZJ pro mě bylo stejně tak vyčerpávající, ale ta komunikace mě takhle vizuálně bavila mnohem víc. Byla bych šťastná, kdyby všichni uměli znakovat a já se mohla dorozumívat s lidmi takto vizuálně. Příjde mi, že se tím toho dá vyjádřit mnohem víc než slovy, a že je to jasnější, konkrétnější, hmatatelnější.

Když mě zastaví někdo na ulici, nebo na mě zkrátka promluví někdo ve chvíli, kdy to nečekám, zareaguju úplně jinak, než bych chtěla. To je právě způsobeno tím, že se na takovou náhlou komunikaci nedokážu nijak připravit. V první chvíli obvykle ani nerozumím tomu, co po mně dotyčný chce, a tak ve většině případů je mojí první reakcí: "Co?/Prosím?" Následně ze sebe něco vyblekotám. Něco, co je buď celkem strohé, nebo se právě začnu zasekávat, protože potřebuju nejprve utřídit myšlenky, pak slova, a pak to nějak smysluplně vyslovit. Někdy je pro mě (a nejspíš i pro ostatní) lepší, když prostě ukážu směrem, kam má ztracený člověk jít s přidáním jednoduchého rychlého slovíčka "tam".

Celkově v komunikaci mám chvilky, kdy mluvím tak nějak sekaně, nesouvisle, a chvilky, kdy naopak mluvím rychle. Pokud jsem nepřipravená, nebo komunikace trvá trochu déle, často se právě pak u mě setkáte s různými přeřeky, které mám dost často, nebo s občasným přehazováním slov ve větě, kdy ta věta ve výsledku zní fakt divně. Když mluvím rychle, hlavně když spěchám kvůli něčemu, tak se u mě setkáte také s koktáním (v dětství zejména opakování posledních slabik, dnes naopak častěji těch prvních).

Jedny z posledních mých přeřeků např. byly:

Štlum tu televizi

Je to takové kůžovitě růžovitý 

(Chtěla jsem říct, že to má prostě kůžově růžovou barvu, ne klasickou růžovou.)

Hledání správných slov pro mě bývá někdy dost těžké. Velice často také nedokážu něco popsat. Naposledy jsem chtěla partnerovi říct o jednom článku, ale i když jsem pocitově přesně věděla, o čem byl, nedokázala jsem mu to prostě přetlumočit slovy a musela jsem mu ho nakonec najít a ukázat, aby se podíval sám. Totéž se mi stává v angličtině, s kterou, na rozdíl od některých jiných aspíků, mám velké problémy a dodnes v ní nejsem prakticky schopná komunikovat. Když si přečtu klidně i jednoduchou anglickou větu, mám přesný obrázek toho, o čem věta pojednává, ale kolikrát jí prostě nedokážu říct správně česky. Ve všech těchto situacích mi připadá, jako když nefunguje spoj mezi mozkem/myšlenkou a jazykem. Asi jako když chcete jednou rukou kreslit čtverec a druhou kruh. Buď "kreslím" myšlenku beze slov, nebo slova bez myšlenky. Možná i proto, když mluvím, tak se často nějak opakuju, protože se snažím co nejlépe říct slovy to, co cítím, ale nejde mi to tak, jak bych chtěla, a tak jsem schopná tu stejnou myšlenku říct několikrát, pokaždé s trochu jinými slovy. Pro posluchače je to docela otravné, protože je to zdlouhavé a oni většinou dávno chápou, co chci říct, ale mně to tak nepříjde. Pořád mám pocit, že to není ono, že to není to, co chci říct.

To, že nedokážu něco popsat, se ale týká i obyčejnějších slov. Například chci říct, jestli si nezapálíme aromalampu. Jelikož si ale v tu chvíli nedokážu rychle vybavit slovo "aromalampa", automaticky a plynule řeknu, jestli si nezapálíme to vonítko. Prostě to v tu chvíli nazvu svým slovem, které vystihuje danou věc. Když je to něco složitějšího, přidám ještě nějaké znázornění rukama. A vůbec mi to nepřijde tak divný. Prostě rychle a jednoduše popíšu tu věc. Nemusím na ní ukazovat, nemusím popisovat, co dělá, jak vypadá, kde se nachází.... Prostě řeknu "vonítko", protože je to věc, která voní. Někdy se v mém jazyce zase objeví slova, která v češtině nenacházím v podobě, kterou bych pro svůj účel potřebovala, nebo si na jejich správnou podobu nedokážu zrovna vzpomenout, a tak pak vznikne něco, co se mi objevilo v minulém článku a musela jsem to upravit tak, abyste tomu rozuměli. Původní znění jedné věty totiž bylo:

Kolikrát mi stačí jen to, že jeden den musím zařídit víc věcí, nebo klidně jen jednu, která je stresově a soustředivnostně náročnější...

Naopak když nemluvím, ale píšu, je to pro mě mnohem jednodušší, protože mi slova tak nějak naskakují víc sama. Při psaní nemám takové záseky jako při mluvení. Skoro jako by mi ta slova jen někdo diktoval. Občas tedy zásek mám taky, ale celkově to psaní je prostě mnohem víc plynulejší a řekla bych i smysluplnější. Asi jsem v tu chvíli víc v klidu a naslouchám jen vnitřnímu hlasu. Nebo je to opravdu o tom, že to nefunguje mezi mozkem a jazykem, ale mezi mozkem a rukama ano. Jako bych v tu chvíli cítila nějaký vnitřní rytmus slov, a tím se řídila. Píšu ráda. Už od dětství, co jsem se naučila psát, tak hrozně ráda píšu. Hlavně teda na papír. Miluju ty tahy perem/propiskou. Ale to už jsem zase trochu odbočila. To je u mě také celkem časté - rozvádění myšlenek. Někdy se mi povede takovému vnitřnímu hlasu naslouchat i během mluvení, a pak se třeba stane, že použiju slovo, které jsem nikdy nepoužila, třeba i sotva vím, co přesně znamená, ale prostě nějak cítím, že do té věty zrovna pasuje, tak ho řeknu a sama se nad tím potom podivuju a modlím se, abych tím neřekla nějaký nesmysl. :D

Naopak, když čtu nahlas knížku, mám větší problémy s artikulací a také se častěji přeřeknu. Kolikrát vím úplně přesně, co je to za slovo, ale nedokážu ho nějak vyslovit.

Takhle nějak tedy mluvím, když opravdu mluvím (myšleno komunikuji, nikoliv "vyjadřuji se"). Samozřejmě, že čím víc nad svou mluvou musím přemýšlet, tím je to pro mě horší, víc vyčerpávající, a tím častěji jsem schopná se úplně ztrácet, protože než dovymyslím zbytek věty, zapomenu, kde jsem skončila, a tak to na sebe občas nenavazuje tak, jak by mělo. Častěji se pak také vypínám, což se mi stává i normálně. Nedokážu se zkrátka moc dlouho soustředit, a tak se občas stane, že mluvím, mluvím, a najednou nic. Ticho. To se můj mozek právě ráčil z přetížení vypnout a vy si musíte chvilku počkat, než se zase nahodí a dopovím, co jsem chtěla. Nejprve to ale budu potřebovat od vás připomenout, jelikož občas mezitím zapomenu, co jsem to vlastně říkala. :D Z těchto důvodů se tedy snažím mluvit raději co nejvíc přirozeně, nikoliv moc dlouho formálně, protože by mi pak asi nikdo moc už nerozuměl. :D

Třeba právě teď mě vyrušil přítel, kterému jsem si chtěla postěžovat, jak je těžké psát takovýhle článek o něčem, co já jako aspík zase až tak nevnímám, a najednou se mám snažit pro to najít vhodná slova a nějak smysluplně se pokusit vám to popsat. Jelikož jsem ale z psaní už celkem přetížená a tahle myšlenka byla příliš složitá (ještě předtím než jsem jí teď tak krásně napsala :D), zmohla jsem se jen na: "Je těžké..." a než jsem našla slova, můj mozek se na pár sekund vypnul.

Teď bych ráda napsala ještě něco o dalších mých způsobech vyjadřování, které jsou sice také hlasové, ale nemusí být už až tolik jazykové.

Co se mi poměrně často stává je, že řeknu jen nějaké slovo. Jen tak.

Příjdu do ledničky, vyndám zeleninu (okurku, papriku, mrkev) a řeknu: 

Mrkev

Nic tím neoznamuju, nemá to žádný hlubší důvod. Prostě mám v tu chvíli jen potřebu promluvit. Říct nějaké slovo, které mám zrovna v hlavě, a které se mi třeba v tu chvíli prostě líbí. Občas se pak stane, že se to samozřejmě neobejde bez komentáře partnera, který odvětí: "Ano, správně, mrkev to je!" :D

Nebo mám naopak potřebu si nějak zpívat. Buď něco jako "Pamparampampam", nebo nějaké konkrétní slovo. Včera jsem si třeba řekla stejně tak pro sebe "achjo", ale najednou jsem měla potřebu zpívat, a tak jsem opakovala "achjo" v jakési melodii, která vím, že existuje, ale rozhodně vám teď neřeknu, z čeho byla. Podobné je tomu i zívání. Ani nevím, kdy a jak se to stalo, ale jednou jsem před partnerem zazívala a zvuk zakončila zvukem "ňamňamňam". Partner se mi samozřejmě začal smát, ale od té doby se to stalo takovou naší domácí tradicí a začal to dělat taky. :D

Často je to pak doprovázeno krátkou konverzací typu: "Co jsi měl/a dobrého?" - "Zívánky" :D

Co už ovšem má ke slovům trochu daleko, jsou moje specifické zvuky a projevy. Například, když jsem fakt unavená, nebo se prostě jen těším do postele, tak ve chvíli, kdy si do ní lehnu, se spokojeně zachumlám, začnu se spokojeností mrcasit a tisknout peřinu, a do toho se přitrouble chichotat. Prostě vyjádřím svou spokojenost v plné síle. (Omlouvám se, lépe vám to nepopíšu, jelikož je to slovy prostě nepopsatelné - ve znakovce bych to vyjádřila milionkrát lépe).

Dalším typem mých projevů, na které jsem si v posledních dnech ještě vzpomněla, jsou zvukové projevy spokojenosti a nespokojenosti. To, že nespokojený člověk nějak zamručí, není možná až tak neobvyklé. Neobvyklé je, že to dělám poměrně často. Ne, že bych byla tak často nespokojená... :D Ale spíš mi k tomu zvuku stačí málo. Stejně tak ale vyjadřuju spokojenost, u které je to pro mě v určitém smyslu mnohem horší. Zatímco zvukový projev nespokojenosti je totiž pro mě jen jinou formou slov a více méně si vybírám, kdy zamručím, a kdy ne, u spokojenosti nad tím takovou kontrolu nemám, a abych to nedělala, musím se fakt hlídat. Třeba právě v té posteli. Mám chuť si spokojeně mručet, ale partner chce už spát a ruší ho to. Já zas mám pocit, že ten zvuk prostě musí ven, že bez toho mám hlasivky tak nějak v křeči. Nebo když jsem byla u kadeřnice a ona mi myla vlasy, tak jsem se také cítila tak strašně spokojeně, že jsem měla nutkání zamručet. A asi bych to i udělala, kdybych (v tomto případě možná právě naštěstí) neměla tu sociální fobii zároveň. :D

Celkově bych však řekla, že všechny tyhle moje zvukové projevy, ať už jde o "mrkev" nebo mručení, tak jsou asi častější ve chvílích, kdy jsem fakt vyčerpaná, nebo se nějak nudím.
Vím, že jsem se v nějakém článku ještě zmiňovala o problémech s porozuměním některým slovům (buď proto, že mi ve větách splývají, nebo proto, že je zrovna nečekám a přistupuju k nim potom jako ke slovům pro mě cizím, byť je to třeba jen úplně obyčejný "chléb"), o tom se tedy už nijak víc rozepisovat nebudu a myslím, že by to tímpádem mělo být, co se týče mé komunikace, vše. :))

Na závěr bych tedy řekla jen to, že mi připadá, že my aspíci jsme, co se týče komunikace, někdy vlastně celkem tvůrčí a uvolnění. Náš svět je ve skutečnosti kolikrát tak pestrý, že vám o něm zkrátka nedokážeme říct, a už vůbec ne nějak "normálně". :D :))