Mýty o Aspergerově syndromu
1. Když "aspík" jednou něco zvládne, zvládne to už pokaždé a znamená to, že to není tak strašné.
Všichni máme lepší a horší chvilky. Někdy se blbě vyspíte a pohádáte se s kolegy v práci, jindy se vyspíte dobře a všem jim naopak pomáháte, usmíváte se a zvesela si s nimi povídáte. Lidé s AS to mají podobně. Někdy se cítí lépe či mají silnou motivaci (ta je opravdu velmi důležitá a nelze ji zlehčovat) a zvládnou něco, co by normálně nezvládli. Nebo naopak mají blbý den, cítí se vyčerpaní a nezvládnou ani to, co jim normálně nedělá problém. Pokud "aspík" na základě nátlaku zvládne něco, co mu normálně dělá problém, neznamená to ani zdaleka, že to ve skutečnosti není tak strašné jen proto, že to nakonec zvládl. Může ho to sice opravdu posunout dopředu, ale také nemusí a může se to naopak stát pro něj jakýmsi traumatem. Nikdy bychom proto nic neměli lámat přes koleno.
2. "Aspíci" jsou samotáři a o přátele nestojí.
Někteří "aspíci" o přátele opravdu moc nestojí, protože na ně přes všechny svoje zájmy nemají ani čas či energii, anebo proto, že si s nimi nemají o čem povídat - "aspíci" mívají v oblibě smysluplnější témata než jsou debaty o počasí či poslední módě (pokud se těmto tématům nevěnují naopak hodně do hloubky). Jiní "aspíci" však o přátele stojí úplně stejně jako kdokoliv jiný a mají jen problém s utvářením a udržováním takových přátelství. Což nemusí být vždy proto, že oni sami by v tom byli neschopní, ale může to být i tím, že je okolí vnímá jako podivíny, a tudíž se s nimi nikdo nechce bavit.
3. PAS se týká spíše chlapců než dívek.
To pravděpodobně není pravda. Poruchy autistického spektra jsou u chlapců častěji diagnostikovány jednoduše proto, že jejich projevy se liší od PAS u dívek a v současné době ani odborníci nemají ještě dostatek znalostí a zkušeností, aby byli vždy spolehlivě schopni PAS u dívek diagnostikovat. Navíc spousta z nich se do ordinace ani nikdy nedostane, protože kvůli minimální informovanosti ten impuls především nejde už od samotných rodičů, kteří u své dcery nedokáží mnohdy PAS vůbec identifikovat.
4. Lidé s PAS nemají žádnou empatii.
Jde o jeden z nejhorších mýtů. Výzkumy naopak dokazují, že tito lidé mohou být empatičtí "až moc", ale ne vždy to dokáží dát najevo (v "aspících" se toho odehrává mnohdy milionkrát víc, než to navenek vypadá a neznalost může mít i fatální následky). Díky této hyperempatii může také docházet k odtažení se, což navenek působí jako nedostatek empatie, ale ve skutečnosti se to děje z důvodu neúnosnosti pro člověka s AS, který tím chrání sám sebe před kolapsem.
5. Stres je normální, ten cítí někdy každý.
Ano, stres je normální, ale ne každý ho cítí nutně den co den, v úplně obyčejných situacích, a také ne v takové míře. Bavíme-li se o vysokém stresu v souvislosti s AS a jemu přidruženými poruchami, máme tím namysli opravdu vysoký stres, který neurotypik běžně nezažívá. Tento stres může člověka úplně zablokovat i v takové věci jako je obyčejné telefonování či odhodlání jít do školy. Lze ho pro představu přirovnat ke stresu, kdy se cítíme v ohrožení. Někteří lidé vezmou nohy na ramena a utečou, ale někteří jsou paralyzováni a nedokáží se ani hnout. A takový dlouhodobý stres nejen že není zdravý (a může být až nebezpečný), ale je tedy také nutné se mu vyvarovat. Veškeré ty úlevy (individuální plán a asistent ve škole, možnost psaní e-mailů místo telefonování, invalidní důchod apod.) jsou tedy zcela na místě.
6. Lidé s AS nejsou schopni pracovat, nebo naopak jsou dostatečně schopní, aby pracovat mohli normálně.
Někteří lidé s AS mohou mít docela normální práci, pokud najdou tu správnou, kde jsou přijímáni, a mohou v ní dokonce zazářit právě díky tomu, že jsou pečliví, mají smysl pro detail a svět vnímají jinak než neurotypici, což může být velkým přínosem pro jejich kolegy i pro celou firmu. Pak jsou ale lidé, kteří, i když nemají na první pohled takové problémy, tak práce nejsou dlouhodobě schopni. Ať už je to proto, že se velmi rychle vyčerpají, což dlouhodobě není únosné, nebo proto, že se nedokáží jakkoliv začlenit do kolektivu, nebo například proto, že je taková povinnost dlouhodobě mnohem více ubíjí. Z toho důvodu se mohou někdy mnohem lépe prosadit jako podnikatelé, kdy si čas mohou do značné míry řídit sami.
7. Lidé s AS nejsou schopni zakládat rodinu.
I přes všechny překážky, které Aspergerův syndrom může přinášet, jsou tito lidé schopni mít dlouhodobý vztah (někdy právě i z toho důvodu, že jsou schopni mu obětovat všechno a může být pro ně zároveň obrovskou motivací). Stejně tak jsou schopni zakládat rodinu a starat se o děti, pro které dokáží udělat vše. Vždy ale záleží na konkrétním člověku, projevech AS a samozřejmě i partnerovi. Někdy je pro ně běžný život natolik náročný a tolik potřebují mít osobní prostor, že se touhy po dětech raději vzdají, nebo mají následně problémy s jejich výchovou. Stejně tak je i spousta aspergerů, kteří upřednostňují život bez partnera a jsou spokojení. Opět však opakuji, že nic z toho není pravidlo. Někteří dokáží fungovat jako celkem normální běžná rodina, někteří ne. A ani jedno není špatně.
8. Lidé s AS nedokáží rozpoznat, co je dobro, co je zlo, a co je spravedlnost.
Naopak. Lidé s AS mohou mezi těmito věcmi rozeznávat velmi dobře a mohou mít opravdu velký smysl pro spravedlnost.
9. Lidé s AS fungují jen na základě odkoukaného mechanismu. Nedokáží tedy například říct, zda jsou šťastní.
Ani lidé, kteří mají nějakou poruchu autistického spektra nejsou nějací špatně naprogramovaní roboti, kteří by nedokázali žít a reagovat na neodkoukané věci. Některé věci, zejména ty sociální a komunikační, opravdu potřebují do určité míry odkoukat, aby se naučili, jak se "správně"/obvykle dělají. To ovšem neznamená, že nic necítí, a že nejsou schopni nic posuzovat. Nedokáže-li "aspík" odpovědět na otázku, zda je šťastný nebo ne, pravděpodobně to bude spíš proto, že si toho uvědomuje mnohem víc než neurotypik - uvidí ve svém životě štěstí i neštěstí a bude to tedy považovat za otázku, na kterou nelze jednoznačně odpovědět.
10. "Aspíci" vidí svět jen černo-bíle.
Tento mýtus se pravděpodobně odvíjí od názoru, že vidí svět často na úrovni logiky, nikoliv emocí. Což někdy tak být opravdu i může. Některé věci považují za tolik logické, že to, co z té logiky výrazněji vybočuje, může být pro ně nepochopitelné. Přesto se ale setkávám spíše s tím, že ten černo-bílý svět je svět neurotypiků a svět Aspergerů je naopak plný barev, čemuž může nasvědčovat jak to, že dokáží v jeden moment cítit hned několik různých emocí, tak také to, že v jednom významu věty jich dokáží vidět několik.
11. Když něco řekne odborník, je to pravda.
Bohužel v současné době je jen velice málo odborníků, kteří se v poruchách autistického spektra skutečně orientují. Mnohdy této problematice nerozumí dostatečně, nebo pracují se zastaralými informacemi.
12. Když se dítě s AS chová u příbuzných/ve škole jinak, znamená to, že chyba je u rodičů a v jejich výchově.
To je velmi častý a mylný názor. Zejména u holek s PAS je typické, že se mimo domov chovají jinak, protože používají různé "masky" - nechtějí, aby je ostatní viděli takové, jaké jsou, což ovšem neznamená, že je to jejich přirozenost, nebo že je to pro ně dlouhodobě udržitelné. Chová-li se dítě s AS doma "hůř" (má například větší záchvaty vzteku apod.), dalo by se paradoxně říct, že je to proto, že se doma cítí lépe. Cítí se být v bezpečném prostředí s lidmi, kterým důvěřuje, a tak může být víc samo sebou a dovolit si tu neúnosnou míru stresu vypustit, i když to pak odnášejí právě samotní rodiče. To dítě to však nedělá obvykle schválně a velmi často ho to i mrzí, ale nedokáže si s tou extrémní úzkostí a stresem poradit jinak.