Nejkrásnější žádost o ruku

Už je to skoro dva týdny, co jsme se s partnerem zasnoubili! :)) A jelikož jde o velkou událost, rozhodla jsem se, že o ní konečně napíšu článek, abyste viděli, jak takovou velkou událost může vnímat člověk s AS. :)

Zásnuby jsme plánovali už dlouho, hodně se o nich bavili, ale ač jsme je probírali poměrně hodně otevřeně, stále jsme zachovávali tu hranici, aby to zůstalo překvapením. Nechtěla jsem předem vědět, kdy to bude, i když jsem to tušila, nechtěla jsem vědět, kde to bude, i když jsme se bavili o mé představě, nechtěla jsem vědět, jaký prstýnek dostanu, i když jsme je probírali a "vybírali" společně. I když jsem se tedy na tom docela podílela, nevěděla jsem nakonec vůbec nic! :)

Se dnem, který jsem původně očekávala, jsem se předem rozloučila, jelikož partner (nebo bych měla psát snoubenec? :P), se dokázal ještě ten den ráno tvářit, že se vůbec nic neděje, a já si tak plánovala vánoční úklid a další věci. Jen co ale zůstal chvíli sám, přišla mi krásná SMS s pozváním na romantický večer. Mé tušení se nakonec přecijen potvrdilo, ale stále jsem k tomu celý den, i celý večer, přistupovala tak, že se o nic nejedná. Že si zkrátka jen uděláme příjemný romantický večer, jelikož jsme se nacházeli zrovna v dost náročném období a něco takového jsme potřebovali jako sůl. Zároveň jsem pochopitelně neměla jistotu, že k žádosti o ruku dojde, a tak jsem nechtěla být potom "zklamaná", nebo něco očekávat a kvůli tomu si ten večer ani neužít. Partner mi odpověděl jen na základní otázky typu, co si mám vzít s sebou, ale jinak mi nic z celovečerního programu neřekl předem. O to jsem byla zvědavější a natěšenější. Jediné, co mě rozrušovalo, že všechny mé víkendové plány v tu ránu selhaly. Jako autistka mám také problémy s rozhodováním a nemám ráda velké a zásadní kroky, což žádost pochopitelně je. A tak, i když jsem s partnerem šťastná, celou dobu vím, že s ním chci být, tak ještě když jsem se chystala, řekla jsem si: "Tak, konec legrace, Lucie, tohle je vážná věc, tady už jde nejspíš do tuhýho. Musíš si být jistá!" a chvíli dumala nad tím, zda to opravdu tak chci, zda to není jen nějaká zaslepenost. Došla jsem však, dle očekávání, k tomu, že opravdu není, že si jsem tím krokem opravdu jistá a nikoho jiného nechci. Že i kdyby se teoreticky někdy v životě našel někdo, s kým mi bude dobře, kdo by mě dokázal "rozviklat", tak ale chci být se svým partnerem a primárně o ten vztah bojovat, dokud to půjde. Ne to vzdávat při první "příležitosti". Což si myslím, že je také důležité si uvědomit - že i ta žena by si v té žádosti, v tom svém "ANO" měla být jistá. Ne to vyslovit jen proto, že se to od ní očekává.

Po cestě přes půl Prahy neznámo kam, jsme se ocitli na Andělu, kde jsem se dozvěděla, že nás čeká večeře v Coloseu. Měla jsem to tam moc ráda a byla to jedna z mých představ pro romantickou večeři. Jelikož, jak jsem už psala, jsem k tomu přistupovala s neočekáváním ničeho, byla jsem už v tu chvíli naprosto spokojená a mohla jsem jet směle domů... :D Partner měl však ještě další program, a já věděla, že domů se budeme vracet až druhý den. Po večeři jsme tedy nasedli na tramvaj a jeli pár zastávek někam, kde to ani neznám. Věděla jsem, že mě má čekat něco děsně úžasnýho, ale když jsme z tramvaje vystoupili a já se rozhlédla kolem, nějaký náznak něčeho úchvatnýho jsem široko daleko neviděla. Všude byly jen naprosto nezajímavé domy a nedokázala jsem si představit, že by se v nějakém mělo skrývat něco úžasného.

Po chvíli, co jsme došli před nějaký vchod, partner začal někomu volat. To byl moment, který mě stál spoustu stresu. Nechtěla jsem, aby nás na tu romantiku bylo víc, nechtěla jsem se s nikým potkat, a jako autistka jsem ani nechtěla žádnou masáž. Věděla jsem, že partner tohle všechno ví, že mě zná, že mě určitě nečeká nic nepříjemného, ale jelikož to pro mě byl v tu chvíli a na tom místě tak nevysvětlitelný moment, zmocňovala se mě panika, že určitě něco neodhadl. Nakonec to ale opravdu bylo něco úžasného! Nějaká pani nás zavedla do "našeho" apartmánu, kde jsme měli strávit celou noc, a kromě toho, že byl naprosto boží, útulný, všude plápolaly svíčky, na baru bylo nachystané občerstvení, tak v něm byla obří vířivka! A to vše jen a jen pro nás dva na celý večer, celou noc, a dokonce ještě i celé dopoledne až do oběda! V tu chvíli jsem ani nepocítila žádnou úlevu z toho, že se nic nepokazilo, ale rovnou ohromnou radost, že jen co paní odešla, neubránila jsem se hlasitému zaradování.

Vím, že můj partner je hrozný romantik a dokáže mě vždy něčím překvapit, ale já jsem zároveň taková celkem skromná, a tak mi pro romantický večer opravdu stačila samotná večeře (i když je pravda, že k žádosti o ruku jsem měla představu ještě aspoň nějaké romantické procházky, aby to nebylo tak "suché"). Tohle tedy bylo něco naprosto úžasného, protože to byl zážitek na několik dlouhých hodin, prostředí bylo luxusní a zároveň intimní a měli jsme opravdu naprostý klid. Čas jen a jen sami na sebe až do druhého dne. Žádný spěch, žádné riziko únavy a vyčerpanosti, jak tomu u mě často bývá. Zkrátka naproto geniální program! :)

Ještě než jsem se však stačila pořádně porozhlédnout, či snad dokonce vyzkoušet samotnou vířivku, zavřel mě partner na záchod, že potřebuje ještě něco připravit. A tak jsem asi čtvrt hodinu trčela na malém záchůdku. Naštěstí i tam plápolaly svíčky, a tak jsem o romantiku nebyla nijak ochuzená. :D Bohužel k našemu velkému neštěstí jsem už pár dní měla problémy se žaludkem, které se po předchozí večeři docela silně ozvaly znova. Žaludek mě bolel, že bych si ho nejradši vyndala, a když pro mě partner došel, bála jsem se, abych si program vůbec užila. Jelikož jsem ale tušila, k čemu se schyluje, odmítla jsem cokoliv rušit a s křečemi vyšla ze dveří, za kterými na mě už čekala cestička z lístků růží. Ta mě dovedla k malému stupínku u postele, na kterém bylo ze stejných lístků srdce, kam se postavil partner. Ani nevím, kdy jsem ty křeče přestala cítit, ale najednou jsem zjistila, že už nejsou. Partner mi začal recitovat nádhernou básničku, která byla asi na čtyři A4. Věděla jsem, že to je okamžik, který zažiju jen jednou, a tak jsem se snažila si ho maximálně vychutnat. Jen jsem nevěděla, na co se dřív soustředit. Chvíli jsem se soustředila na text, ale jelikož je pro mě takovýhle mluvený projev celkem náročný, každou chvíli jsem odběhla k myšlence, že ho obdivuju za to, že dokáže takhle přede mnou stát, určitě celý nervózní, a sám recitovat. Přišlo mi to strašně krásné, že už v tu chvíli se mi chtělo brečet dojetím. Na konci básničky zazněla potom samotná žádost o ruku, při které partner už přede mnou klečel a otvíral mi krabičku s prstýnkem. Myslela jsem, že něco takového je možné jen ve filmech či ve vztazích po sotva pár letech, ale já se i přesto, že jsme zásnuby plánovali, přesto, že jsem to tušila celou dobu, přesto, že jsme spolu přes 9 let, rozbrečela jako želva a nedokázala skoro ani říct "ANO". Nakonec jsem ho však ze sebe vysoukala, partner mi navlíkl prstýnek na ruku, a od toho momentu se z nás stali snoubenci. :))

Teprve, když jsem utřela slzy a trochu přes ně něco viděla, všimla jsem si, že na prstýnku je z obou stran srdíčko a dozvěděla se, že nejen že je platinový (jsem totiž alergická na zlato a stříbro bylo jen jako nouzová volba), ale že partner nakonec, jak mnohokrát chtěl, investoval do diamantu. Mně osobně na tom tak nesešlo, protože vím, že jsou důležitější věci v životě a na šperky si nepotrpím, a tak jsem byla smířená i se stříbrem a zirkonem, ale na druhou stranu, když vám potom partner řekne, že si vás příliš váží na to, aby vám kupoval něco tak "obyčejnýho" a dá vám platinu s diamantem i přesto, že po tom sami vyloženě netoužíte... No, která holka by se zlobila... :D :))

Po zbytek večera jsme si už jen láskyplně povídali, užívali si vířivku s občerstvením a užívali si, že se z nás, těch původních kamarádů, najednou stali snoubenci. Večer jsem měla opět křeče, že jsem nemohla spát, ale i tak to pro mě bylo naprosto dokonalý! :) Tak teď už jen naplánovat tu svatbu a našetřit na ní peníze. :) Naštěstí máme docela čas, protože jsme se rozhodli, že nebudeme hrotit onu tradici "do roka a do dne", protože si chceme vybrat libovolný termín, a protože v tuhle dobu je skoro všechno už rezervované. Takže momentálně vybíráme místo a v lednu se nám ho snad podaří zarezervovat na léto 2021. :)

Nuže, když to shrnu, tak můžete vidět, že Aspergeři opravdu mohou mít své životní partnery a mají i emoce a city. Myslím, že z mého vyprávění by asi nikoho ani nenapadlo, že bych měla Aspergerův syndrom. Jsem totiž stále úplně normální holka, která touží po partnerském životě, po zásnubách, po svatbě... Která dokáže cítit lásku, radost, štěstí, dojetí... :) A i když v něčem se mi partner musel přizpůsobovat, protože jinak by nejspíš celá žádost vypadala ještě trochu jinak, rozhodně to neznamená, že pro "normální" holku by tohle nebylo dokonalý. Spousta holek se totiž nad takovou žádostí úplně rozplývá a naopak si stěžují, že ta jejich byla vlastně úplně obyčejná. Přitom by stačilo, kdyby muži sázeli mnohem víc na srdce, na city, na nápad a romantiku, než na samotné materialistické prostředí. Ve skutečnosti tou nejkrásnější věcí totiž nebyla ta vířivka, ale ta básnička, která byla od srdce. To je přesně to, po čem všechny toužíme, ať už jsme autistky či neurotypičky. O to nádherné a upřímné vyznání lásky... :)

Co se týče "problémů" s Aspergerem ve spojitosti se zásnubami, o tom napíše ještě článek můj partner, který popíše, co všechno vlastně bylo potřeba, na co všechno musel myslet, a jestli mu kvůli tomu nějaké plány selhaly. :)