Nemám kamarády, ale jsem šťastná

Kamarádství, navazování kontaktů, udržení vztahů... Věci, které lidem s PAS často dělají problémy. Někdy proto, že nerozumí světu kolem sebe, špatně se orientují v komunikaci, mají potíže porozumět gestům, mimice, ironii, nadsázce, vtipu... Komunikace je pro ně zkrátka taková nejednoznačná, chaotická. Nevědí jak ji začít, jak do ní vstoupit, jak ji ukončit. Nic z toho však automaticky neznamená, že se takový člověk nechce bavit, že netouží po kamarádech a vztazích. Jen neví jak na to.

Lidé s PAS na tom však mohou být i opačně - komunikační schopnosti mohou být na velmi vysoké úrovni a nemusí jim navazování vztahů dělat takové problémy. Větší problém jim nejspíš dělá samotný fakt, že jsou okolím vnímáni jako "ti podivíni, ti, co jsou jiní". Třeba proto, že dělají divné věci, nebo si třeba příliš čtou nějaké odborné knihy, které by je v jejich věku neměly ani zajímat. A oni nejen, že je čtou a zajímají je, ale dokonce jim rozumí.

Jindy zase nemusí být problém ani v komunikaci a třeba ani v okolí, ale v tom, že lidé s PAS mívají také často nějakou úzkostnou poruchu, která jim plnohodnotné navazování vztahů s okolím komplikuje. Jak už jsem psala v jiném článku, jedna z nejhorších variant možná je to, že mnohdy na okolí působíte právě naprosto normálně, a o to víc se od vás pak ta "normálnost" čeká, o to méně se vám dostává pochopení, a naopak o to více čelíte tlaku. Protože jste přece normální, nebo minimálně na tom nejste tak blbě. Co se ale ukrývá doopravdy pod tou skořápkou, to už nikdo nebere v potaz.

Ať už je důvod ke zhoršené komunikaci s okolím jakýkoliv, mnohdy jsou tito lidé s PAS spíše samotáři. A někdy jim to vyhovuje, a někdy ne.

Pokud čtete mé články, tak víte, že já mám lehký Aspergerův syndrom a sociální fobii. Nevím, do jaké míry tedy působím na okolí odlišně, ale já sama jsem si asi trochu odlišná vždycky připadala. Řekla bych však, že jsem se cítila odlišně více, než jsem právě na ostatní působila. Horší na tom bylo, že jsem si připadala vlastně jako ta normálnější, a tím spíš možná přišlo nakonec to, že jsem si uvědomila, že je mi samotné vlastně lépe. Abych to trochu rozvinula a uvedla na pravou míru, než si budete myslet, že jsem namyšlená husa... :D

V dětství jsem se dětem a novým kontaktům spíše vyhýbala. Ve školce jsem mívala tak jednu, dvě kamarádky, ve škole v podstatě také. Bez nich jsem téměř nefungovala, jelikož jsem nebyla schopná se bavit s každým (proč také, když mi někdo byl prostě nesympatický...), ani se sama začleňovat do skupinky. Pokaždé ten první krok musel udělat někdo jiný. Ten krok samozřejmě musel být vstřícný a musela jsem mít pocit, že jsme s tím člověkem naladěni na stejnou vlnu. Pak nebyl s komunikací problém, protože jsem cítila, že si vzájemně rozumíme. To jsem většinou (paradoxně vzhledem k AS) posuzovala na základě humoru. Pokud se ten člověk nesmál a jeho komunikace vyžadovala notnou dávku vážnosti, neměla jsem si s ním co říct. Potřebovala jsem, a dodnes potřebuji člověka, který se dokáže bavit o všem a vtipkovat i o naprostých kravinách. Který se nebojí říkat nahlas své šílené myšlenky a nebojí se být upřímný. Občas se rozesměju nad nějakým slovem, které mi najednou začne připadat strašně vtipné. Nebo nad nějakou věcí. 

Dokážu říct, že to autíčko je strašně roztomilý, protože má taková rozkošná malá kolečka a pěkně s nimi "cupitá", když jede, a k tomu má taková kulaťoulinkatá očíčka. No, prostě mi to přijde v tu chvíli roztomilý.

Nebo když jsme s přítelem na Běhu pro Světlušku a on mi zhasne čelovku, řeknu, že Světluška jde spinkat a dělám, že spím. 

Ale ne každý je na to naladěn. Většina lidí na vás kouká jako na magora, který právě utekl z Bohnic, jiní se rozesmějí nebo tu hru začnou hrát s vámi. A tou druhou skupinou jsou přesně ti lidé, které já potřebuju, s kterými si rozumím, a u kterých nemám problém s komunikací, protože nějaká ta kravina se vždycky najde, když to začne váznout, a HLAVNĚ mohu být sama sebou. Dělat občas prostě roztomilé kraviny a přitrouble se smát obyčejným věcem, místo abych se chovala za každou cenu dospěle jen proto, že mi je 26.

Když jsem se na druhém stupni po spojení dvou tříd přestala cítit dobře, skončil individuální přístup a ve třídě se objevila šikana, která se týkala mé tehdy už jediné kamarádky, a která se dotýkala nepřímo i mě, psychicky jsem to neunesla a přestoupila na soukromou školu, kde nás ve třídě bylo během celých 4 let maximálně 8 ve třídě. Nicméně měla jsem velký problém se do kolektivu nějak začlenit a tehdy se objevilo poprvé jedno z řešení, které mi komunikaci usnadňuje - paní ředitelka mi dovolila si nějakou dobu brát do školy psa. V tu ránu jsem kolem sebe měla najednou spoustu lidí a bariéry se prolomily. Dodnes jsem ráda, když mohu komunikaci s novými lidmi vést přes nějaké zvíře (což není nic podivného, jelikož existují již i asistenční psi pro lidi s PAS).

Během té doby jsem navíc vstoupila do puberty, kdy seznamování se s novými lidmi bylo na samém vrcholu. Pro mě to bylo období, kdy jsem měla nejméně komunikačních problémů a novým lidem se nějak extra nevyhýbala. Komunikaci mi také velmi usnadňovala možnost komunikace přes různé chaty a sociální sítě. Díky tomu jsem získala pokaždé jakýsi základní kámen komunikace, na kterém jsem mohla poté při osobním kontaktu lépe stavět a měla lepší představu o tom, jaký daný člověk je, a co od něj čekat. Stále jsem však mnohem raději trávila čas spíše ve dvou. S někým, ke komu jsem měla důvěru a mohla být víc sama sebou. Navíc trávit čas ve více lidech pro mě bylo pokaždé velmi vyčerpávající - musela jsem se více soustředit na komunikaci, která byla pro mě více chaotická, a také bylo horší se do ní začlenit nebo se celkově nějak prosadit. Neřekla bych však, že je to u mě přímo o tom, že bych nikdy nevěděla, jak do již probíhající komunikace vstoupit, ale spíš mi asi víc trvá nějak utřídit myšlenky do vhodných slov a odhadnout dobu, kdy je nejlepší do komunikace vstoupit, případně sebrat odvahu. A tak se kolikrát stane, že raději jen mlčky poslouchám, protože je to vlastně mnohem méně náročné. Navíc debaty o oblečení a šminkách mě opravdu nezajímaly, stejně tak jako neustálé drby a pomluvy.

Po tom, co se mi nejlepší kamarád bez zjevné příčiny ze dne na den už nikdy neozval, začínala jsem poprvé plně pociťovat skutečné problémy, které mě v životě s lidmi čekají - zrady, nespolehlivost, nedůvěra... Právě díky sociálním sítím a díky pubertálnímu šílenství jsem zvládla následně přesun do Prahy a nástup na střední školu. Jenže pak přišel pubertální útlum a dozrávání... a také můj životní partner. S ním současně z mého života začali odcházet lidé, s kterými jsem neměla (již) dostatečně silný vztah, ale také lidé, kteří se díky novému vztahu ukázali jako nespolehliví, falešní či sobečtí. Zmiňovaný kamarád však zafungoval jako takové "očkování", a tak mě to nijak zvlášť už nezasáhlo ani nepřekvapilo. Partner se mnou však musel mít docela dlouho trpělivost, abych si po všech předchozích zklamáních znovu vybudovala k němu opravdovou důvěru, kterou jsem pár let před ním ztratila, a jejíž ztráta se s dalšími známostmi jen prohlubovala.

Nechci říkat, že jsem udělala vždycky všechno správně, a ani tu nechci nikoho přímo obviňovat a ukazovat na něj prstem, i když lidí, kterým dodnes nerozumím, by se našlo spousta. Ať už jde o pomluvy, zrady, neupřímnost a zbabělost, či snaha udělat ze mě "normálního správnýho" člověka, který chodí do divadla, je pracovitý a zkrátka se chová podle nějakých ideálních společenských norem, nebo který se chová "správně" ve své vlastní rodině, byť ta rodina má úplně jinou vnitřní kulturu než ta jeho rodina. Ale jak říkám, ani já se vždycky nechovala 100% správně, a nebylo by tedy ani správné ze sebe dělat svatouška. Přesto se na sebe mohu stále s klidem podívat do zrcadla mnohem spíš, než na některé lidi. Vždycky se snažím každého pochopit, odpustit mu jeho chyby, stejně tak jako se omluvit za ty svoje (pokud mám pocit, že to chyba byla) a nikdy jsem nikoho nenechala beze slova ve štychu. Ale pochopit neznamená ani souhlasit, ani ustoupit, a odpustit neznamená zapomenout.

Každopádně nakonec to tedy dopadlo tak, že od konce střední nemám kamarády. Ano, čtete správně. Nemám kamarády. Žádné. Už několik let. A nejlepší na tom je, že jsem nejšťastnější za celý život! :)) Neznamená to, že jsem se třeba ani na vysoké s nikým nebavila, to ne. Ale nemám potřebu se nějak extra začleňovat a dělat si z lidí hned kamarády, protože je nepotřebuju. Nebráním se tomu, když někoho poznám, s kým si budu rozumět, a kdo bude respektovat mě i mého partnera, ale nikoho nehledám a popravdě jsem po těch předchozích zkušenostech také celkem dost nedůvěřivá. Snadno se na někoho sice naladím, ale jen velmi těžko uvěřím tomu, že by se mohlo jednat o kvalitní upřímné kamarádství. Jak bych také mohla. Od těch pubertálních let se takové kamarádství objevilo jen jedno jediné. A z toho se vyklubala láska na život a na smrt. :)

Přitom ti lidé nejsou nijak jiní. Jsou vlastně úplně "normální". Jen mají úplně jiné hodnoty a priority než já. Bohužel se to často týká těch nejzásadnějších hodnot jako pravda, láska, důvěra, upřímnost, pochopení, respekt... A přesně proto - abych se vrátila na začátek - si vlastně připadám normálnější než ostatní, i když jsem v některých věcech úplně jiná. Třeba bych občas chtěla chodit do práce jako normální lidé a zvládat toho tolik, co oni. Pak si to ale představím jako skutečnost a kolabuju. :D Ačkoliv toho totiž třeba tolik nezvládám, nejsem bohužel vyčerpaná o nic míň. Kolikrát mi stačí jen to, že jeden den musím zařídit víc věcí, nebo klidně jen jednu, která je stresově nebo soustředivostí náročnější, a další den jsem zákonitě mrtvá.

Možná se teď ptáte, zda je tedy moje "osamocení" opravdu spokojeností. Ano, je. Uvědomila jsem si totiž, že nic víc než svého partnera a rodinu nepotřebuju. Neříkám, že by nebylo hezké zajít třeba s kamarádkou na kafe, ale přesto mi to nechybí. Vzhledem k tomu jak báječného partnera mám, a kolik zklamání jsem zažila, nemám nejmenší chuť se pouštět do nějakých podobných nových dobrodružství. Všechno, co potřebuju, abych byla šťastná, tak mám. A jak už jsem psala, jsem šťastnější než kdy dřív, kdy jsem ještě měla kamarádů spousty. Dělejte si totiž na všechny čas... Říkejte každou věc, co se vám stala, pětkrát denně... Zaprvé je to ztráta času, je to chaotické, a zadruhé na to nemám energii. Mnohem raději se místo toho budu věnovat sama sobě a partnerovi - člověku, kterého mi skoro nikdo nepřál, protože byl kamarádem mého ex, nikdo našemu vztahu nevěřil, ale přesto je to skoro 9 let, co jsme spolu, jsme šťastní a plánujeme spolu dítě (bez ohledu na to jaké - a koneckonců, jak jste se mohli dočíst nedávno, jedno už máme). :))

Na závěr tedy mohu už jen říct, že ne každý autista, který je sám, sám opravdu být chce, a ne každý autista, který je sám, ve skutečnosti trpí. A také, že má-li někdo spoustu kamarádů, neznamená to, že nemůže být autistou. :)