Oznamování změny příjmení aneb Jak se autista připravuje na neznámou situaci

Včera to byl měsíc, co jsem se vdala a změnilo se tudíž i mé příjmení. Mám novou kartičku pojištěnce, řidičák i občanku. Všude mám jméno již změněné, ale stále si ne a ne na něj zvyknout.

Při vyslovení svého jména cítím krásně rezonující kombinaci, ale zároveň mám neustále pocit, že všem lžu o tom, jak se jmenuju... :D

Stejně tak když mluvím o "manželi", mám pocit, že si jen na něco hrajeme. :D Nějakou dobu to asi ještě potrvá. :)

Včera jsem zároveň byla na pravidelných odběrech krve kvůli celiakii a anémii. Ještě předtím jsem ovšem psala panu doktorovi o recept, čímž jsem ho zároveň nepřímo informovala o změně příjmení. Odepsal mi, že příjmení změnil. Den před odběry jsem se začínala psychicky chystat, což v mém případě znamená, že jsem začala manžela zahrnovat hromadou otázek, abych zjistila, jak se mám v jaké situaci zachovat apod. V nemocnici, do které docházím, to mají totiž dělané tak, že na hlavní recepci dostáváte při registraci (a později dle potřeby) lepící štítky, na kterých je mj. vaše jméno. Logicky bylo tedy jasné, že ty štítky budu na ty odběry potřebovat, aby je mohli nalepit na zkumavky, jenomže...

JÁ: "Co když ty štítky už budou nahoře mít? Do telefonu při objednání mi sestra říkala, že změnu jména vyřešíme, až přijdu, ale doktor mi zároveň psal, že už to jméno změnil na základě toho mailu, tak třeba mají i štítky..." 

MANŽEL: "Určitě nemají, vždycky si pro ně lidi choděj dolů na recepci."

JÁ: "A co když si je ale stejně už vytiskli?"

MANŽEL: "No tak jich budou mít víc." 

JÁ: "A nemám jít stejně nejdřív nahoru a zeptat se jí?"

MANŽEL: "Tak přece nebudeš chodit nahoru a dolů furt."

JÁ: "A když teda půjdu rovnou dolů na recepci, tak co jim mám říct?"

MANŽEL: "No že se ti změnilo jméno a chceš vytisknout nové štítky a dáš jim kartičku pojištěnce."

JÁ: "Kartičku pojištěnce? Proč?"

MANŽEL: "No aby podle toho vyjeli ty štítky."

JÁ: "Ale proč zrovna kartičku pojištěnce, proč ne občanku?"

MANŽEL: "Protože tam máš číslo pojištěnce, podle kterýho oni tě musej najít v počítači."

JÁ: "Aha. A tys už jim tu kartičku takhle někdy dával?"

MANŽEL: "Jo, asi dvakrát."

JÁ: "A jako hned? Nemám počkat, až si o ní řeknou?"

MANŽEL: "To je zbytečný, oni to číslo potřebujou vědět. Maximálně by ho chtěli nadiktovat, ale přece ho nebudeš diktovat tam na celou chodbu."

JÁ: "Hm. A oni si tu kartičku od tebe vzali normálně?"

MANŽEL: "Ne, budou se na tebe zlobit, proč jim tu kartičku dáváš," odpověděl ironicky se smíchem.

JÁ: "No tak dobře. A ty štítky jim mám dát nahoře pak na tý recepci nebo je dát tý sestře na odběrech?"

MANŽEL: "Na recepci je dáš, ona si je odtamtud vezme i s kartou rovnou."

JÁ: "A co když to ale nestihne? Když jdu na odběry, tak ona tam už všechno má nachystaný, tak tam pak bude mít blbý štítky."

MANŽEL: "Nebude, vždycky si to chystá až nějak v těch 7."

JÁ: "No ale co když to nestihnu?"

MANŽEL: "Proto pojedeme ráno dřív, abys to stihla. Ona ti když tak řekne co a jak. A kdyby byl problém, tak jsem už tvůj manžel a vyřešim to když tak za tebe a bude," řekl už naprosto zoufale, rezignovaně a pobaveně. :D

A jak to dopadlo? Na dolní recepci jsem dala kartičku, oni si ji ode mě vzali, vyjeli mi štítky a sestra na horní recepci mi řekla, že zjistila, že jsem se přejmenovala, tak štítky vyjela sama, aby byly připravené a mám jich tedy teď habaděj. :D

Tohle tedy byla krásná ukázka toho, jak se připravuju na neznámé situace - milion otázek a potřeba být připravená na všechny možnosti, které (aspoň v mé hlavě) mohou nastat, včetně jistoty, že se na mě nikdo nebude dívat blbě, když něco nějak udělám. :D :)