Pár dní do svatby... Jsem totálně v koncích!

Ještě před pár dny jsem se bála, že si tu svatbu vůbec neužiju. Cítila jsem se vůči tomu všemu nějaká otupělá a bála jsem se, že než mi to dojde, bude po všem. Teď zbývá už jen několik málo dní, téměř všechno máme nachystané, a na mě to najednou dolehlo. Najednou jsem se po několika týdnech konečně zastavila a mozek dostal prostor si uvědomit, jak se ta chvíle přiblížila.

Už v pátek jsme oba s partnerem pociťovali první nervozitu z toho, že "už je to tady", už se blíží náš velký den. Stále jsme ovšem řešili spoustu organizačních věcí, a tak ta nervozita ještě nebyla pro mě zdaleka taková. Byla to zkrátka taková ta zdravá nervozita, kterou zažívá asi každý, jelikož jde o něco mimořádného. Něco, co se děje (ideálně) jen jednou v životě, a co je do té doby v podstatě neznámé, neprožité.

Svatbu zároveň vnímám jako něco opravdu vážného. Vzít si někoho za manžela/manželku není jen tak. Nemělo by být. Nemělo by to být proto, že se to od vás očekává, že by se to "mělo udělat".

Přijde mi neuvěřitelné, že po 10 letech, co jsem "jen" partnerka, budu najednou manželka. Cítím v tom jakési připoutání, přivlastnění.

Nevím, jestli ten pocit je zrovna dobrý nebo špatný, ale vím, že mě nezastaví, protože jsem rozhodnutá a se svým partnerem chci strávit zbytek života. Chci být jeho žena. Jen je to zkrátka zvláštní... :) Nevím, jak to lépe popsat. Myslím si, že je to jedna z těch věcí, které buď zažijete/pocítíte, nebo ne, a pak to lze asi těžko nějak pochopit. :)

Stejně tak mi připadá divné a neuvěřitelné nejen to, že "už je to tady", už je tady ten den, který jsme tak dlouho plánovali, na který jsme se tolik těšili, ale i to, že za týden touto dobou si už budu vyřizovat novou občanku, budu mít nové jméno, a můj partner bude mít na ruce prstýnek. To bude tak divné! :D

Vždycky jsem si myslela, že až se budu jednou vdávat, budu "někdo jiný", budu dospělá, nebudu mít už komunikační problémy, které odjakživa mám.

Myslela jsem si, že mi bude spousta věcí "jedno", nebudu z nich ve stresu, že spoustě věcem budu rozumět, budu se chovat jako dospělá, mluvit jako dospělá, myslet jako dospělá. V sobotu se vdávám a ano, něco málo se za ty roky změnilo, ale rozhodně si nepřipadám jako někdo jiný, ani jako dospělá. Necítím se být paní místo slečnou, necítím se být ani manželkou.

Také mám takový ten divný nesmyslný pocit, že já se vdávat přece nemůžu, protože to dělají jenom dospěláci. Jenom oni mají svatby, zakládají rodiny, jenom oni mohou být pan a paní, ale já se narodila jako dítě, já nemůžu být dospělá přece. Dospělá je máma s tátou. Ti se už tak narodili. Stejně jako babička s dědou se narodili proto, aby byli babička s dědou. To jsou lidé, kteří nikdy nebyli jako já, nikdy nebyli malí. Jsou tu odjakživa a odjakživa jsou dospělí. Jenže já se narodila jako dcera, jako vnučka, jako to jejich dítě, tak jak je možný, že teď dělám něco, co dělají jen dospěláci?

Původně jsem tenhle článek chtěla psát proto, abych popsala své dnešní pocity, ale nakonec se z toho stal souhrn snad všech mých myšlenek, které mě poslední dny provázejí. :) Dnes je to však už značně horší, jak jsem naznačila.

Od 5 od rána jsem vzhůru, protože jsem už nemohla za žádnou cenu ani na minutu usnout. Dvě hodiny jsem se svíjela v posteli s napětím v břiše. Nejsou to křeče, jako když máte zažívací problémy. Spíš takové to sevření vnitřností, jako když se něčeho fakt hodně leknete.

Problém je, že když se leknete, všechno se ve vás sevře, ale hned se to zase uvolní, zatímco já se bohužel takto cítím permanentně.

Na svatbu se hrozně těším, od začátku ani nelpím na dokonalosti, protože vím, že bych se zbláznila, objektivně nemám důvod se tak cítit, ale můj mozek se z nějakého důvodu nastavil na režim "jde nám o život". Při představě, že je teprve pondělí, se obávám, abych na obřad vůbec dorazila. Ne proto, že bych nakonec utekla, ale proto, že bych zkolabovala. Jenže nevím, co s tím. Ty pocity jsou tak intenzivní, že mi na ně nepomáhá momentálně nic. Možná jen rozptýlení se něčím jiným (díky bohu nás dnes čeká báječná rozlučka se svobodou), ale to také nejde pořád, protože nakonec stejně budu muset ulehnout do postele a spát... Nakonec stejně budu stát v té obrovské zahradě a budu vědět, že už...

Shodou okolností jsem před pár dny také viděla příspěvek v aspergerovské skupině na FB, díky kterému jsem zjistila, že i když to moc nedávám, jsem vlastně celkem dost dobrá. Spousta lidí s AS to totiž opravdu nedávají a zcela běžně se berou tajně, nebo mají jen svědky. Někdy nemají ani fotografa s kameramanem. My sice máme také malý počet lidí, ale furt jich bude 7 + fotografka a kameraman, oddávající, koordinátorka... Vlastně se vůbec nedivím těm, kteří tenhle nápor na psychiku nezvládnou. Je to pro nás opravdu velice těžká situace, kdy nesmíme na nic zapomenout, nic poplést. Je to situace, kdy se děje něco neobvyklého, něco velkého, něco, co si nemůžeme předem vyzkoušet a zažít, a k tomu jsme v takovou chvíli středem pozornosti.

Chtěla bych mít krásnou svatbu. Chtěla bych tam mít víc lidí než jsou 2 svědci. Chtěla bych mít památku na celý život v podobě fotek a videa (naštěstí fotografku znám). A tak jsem odhodlaná to nějak zvládnout. Vždyť je to jen jednou za život! :)