Při narušení režimu zapomínám pít!

To, že pro lidi s PAS je hrozně důležitý nějaký pevný režim, je asi taková ta obecně známá věc. Sama jsem o tom také už párkrát psala, například v souvislosti s mými osobními rozvrhy.

Jako malá jsem nesnesla například, když mi někdo zasahoval do hry s autíčky.

Hra s autíčky je pro mě dodnes nedotknutelná činnost (i když autíčka už bohužel nemám), jelikož ji vnímám vyloženě jako takovou meditaci.

Vždy to pro mě byla zcela jedinečná činnost, při které jsem zkrátka odpočívala a vychutnávala si každý pohyb.

Když mi maminka řekla, že budeme za chvíli někam odcházet, nebyla jsem schopná zpracovat údaj "chvíle", ani předčasně ukončit onu hru.

Stejně tak, když jsem byla u babičky, potřebovala jsem přesně vědět, jak dlouho tam budu a v kolik si pro mě maminka zase přijede. Ten údaj jsem brala jako závazný. Vím, že babička s dědou s tím měli problém, protože je rozrušovalo, že s nadsázkou odpočítávám minuty do příjezdu maminky a brali to tak, že jsem na mamince příliš závislá, a že u nich nechci být.

Dokonce si pamatuju, jak jsem se ptala, co přesně znamená údaj "KOLEM šesté" a oni mi odpověděli, že to znamená "PO šesté". Nejspíš chtěli, abych konečně přestala hypnotizovat ty hodiny v kuchyni s nadsázkou už v půl páté. :D Pro mě to ale bylo zkrátka důležité. :)

Tuto potřebu a problém s rozvrhem jsem ovšem neměla za všech okolností. Naše rodina zároveň totiž fungovala stylem (možná jsem to už v nějakém článku psala), že se třeba ráno řeklo, že bychom jeli do Chorvatska a večer už jsme byli na cestě. :D Nutno však podotknout a znovu připomenout, že mám pouze lehký Aspergerův syndrom, ale někteří jiní lidé s PAS na tom mohou být z hlediska takovéto flexibility samozřejmě úplně jinak. :)

Už asi dva měsíce se snažím žít, v rámci možností, co nejvíc bez rozvrhů. Nemohu říct, že to jde vždy a ve všem, ale největší změna nastala asi v tom, že jsem si ze dne na den kompletně smazala svůj rozvrh a ponechala pouze jednotlivé činnosti, abych na ně nezapomínala. Snažím se tedy si každý den organizovat víc volně a zatím mi to tak funguje, i když občas mám tendenci si aspoň pomyslně ten rozvrh stále tvořit a pak jsem nervní, že něco nestíhám. :)

Má potřeba tvořit si režim přichází ale i zcela nenápadně a uvědomím si ji, až když je tento režim narušený.

Tak například opět přibližně dva měsíce se snažím si více hlídat pitný režim. Od dětství s tím mám totiž docela problém a běžně se mi stávalo, že jsem za den vypila jen litr, maximálně litr a půl. Poslední dobou se mi ovšem úspěšně daří vypít dva litry, výjimečně dokonce více. Problém je v tom, že, jak se ukázalo, zvládám to jen proto, že si hlídám během dne určité časové úseky a body. Například, že u oběda bych měla mít už minimálně třetí skleničku s vodou.

Jeden den jsme s partnerem vstali o něco později, tím pádem se později snídalo a celý den byl pro mě v tu ránu rozhozený. Dopolední svačinu jsem si nedala, tím pádem jsem si nevzala ani další skleničku s vodou a někdy u oběda (nebo možná ještě později) mi došlo, že jsem asi už zase půl litru pozadu, protože z toho rozhození režimu úplně zapomínám pít. Přitom za normálních okolností funguju tak, že piju průběžně a jakmile mi dojde voda, jdu pro další. Jenomže teď, i když jsem skleničku s vodou měla u sebe, zapomínala jsem se z ní napít.

Samotnou mě v tu chvíli překvapilo, jak je pro mě pravidelný režim vlastně stále důležitý, a jak se jeho nepravidelnost dokáže odrážet i na tak základních potřebách jako je jídlo a pití. Až vám tedy potřeba režimu nějakého člověka s PAS bude připadat nesmyslná, vzpomeňte si na tento článek a připomeňte si, že bez režimu můžeme ztrácet i zcela přirozenou potřebu se napít... :)