Příliš mnoho možností...

Rozhodování - můj věčný nepřítel. Kolikrát mám problém se rozhodnout mezi A a B, a co teprv, když je těch možností ještě více? Co když jich je nekonečně mnoho?!

Před několika dny jsem se dívala znovu do své milované začátečnické kuchařky na gulášovou část. Vaření obecně nemám moc ráda právě z toho důvodu, že jednu věc můžete udělat na několik různých způsobů, ale budiž... Věřím své kuchařce, a tak postupuju podle uvedeného receptu, čímž dosáhnu chutného jídla, a zároveň eliminuju ostatní případné možnosti.

S guláši se mi ovšem pomyslně zatočila hlava. Když autorka vyjmenovávala všechny možné typy gulášů, bylo mi jasné, že se "uvařím k smrti", než je všechny vyzkouším, abych měla "autisticky splněno" - mám totiž silné nutkání dělat hodně věcí pořádně, až encyklopedicky podrobně a správně, což je jeden z projevů AS. Mám pocit, že bez toho je skoro zbytečné ty věci dělat, protože mi unikají potom některé souvislosti.

Například si nemohu pořídit kočku, aniž bych měla nastudováno co nejvíc informací o kočkách obecně i o daném plemeni, protože bez toho bych mohla udělat nějakou zásadnější chybu u nového koťátka. Mohla bych něco zanedbat, nebo bych neměla dostatek informací, abych mohla posoudit, které krmení je pro danou kočku ideální. Řídila bych se jen tím, co se říká, ale to nemusí být vždy pravda.

Abych se mohla rozhodnout co nejlépe, ideálně správně a dle svého uvážení, potřebuju mít co nejvíc informací, které mi pomohou vidět souvislosti.

V souvislosti s těmi guláši - nemohu vědět, který jak chutná, a který mi chutná nejvíc, pokud nevyzkouším všechny typy. Co kdybych se ošidila potom o nějakej fakt dobrej?

Když ovšem autorka začala vyjmenovávat, s čím vším se dá experimentovat - něco přidat, něco ubrat, něčeho víc, něčeho míň - měla jsem dojem, že to prostě "nemá smysl". Těch možností a kombinací je nekonečně mnoho! Jak se můžu naučit ten nejlepší guláš, když nikdy nezjistím, jak ho udělat?

Řekla bych, že kromě zdlouhavého procesu a bordelu jsou právě ty nekonečné možnosti jedním z důvodů, proč vlastně vaření nemám moc ráda a nikdy jsem k němu netíhla. Představuje to pro mě neustálé rozhodování, které mi obecně dělá problémy, nelze v tom najít nějaký jasný pevný řád, a tím pádem mě to vlastně zahlcuje obrovskou spoustou myšlenek a i určitého stresu - aby to bylo dobré, aby se to povedlo, co když jsem se rozhodla špatně a celá práce bude zbytečná, protože mi výsledek nebude chutnat, bude lepší tamto nebo toto, kolik tam toho mám dát apod.

Abych to shrnula, rozhodování je pro mě do určité míry stresující. Mít nekonečně mnoho možností je frustrující. Samozřejmě, že nebudu kvůli tomu bez jídla, nebo že si nutně nepůjdu sednout a nezačnu podrobně studovat jednotlivé guláše, ale ani to neznamená, že se uprostřed toho všeho cítím dobře.

Pro mě to není úchvatný umělecký svět, ve kterém se meze nekladou, pro mě je to chaos postrádající řád. Mám tendenci všechny ty možnosti pochytat a uzavřít do nějaké nádobky, ale ony z té nádobky stále utíkají a létají všude kolem mě jako mouchy.