Přiznání invalidního důchodu

Tak už mám konečně oficiálně přiznanou invaliditu i vyměřený invalidní důchod! :) Mám z toho hroznou radost, protože se mi tím neskutečně ulevilo. :) Ráda bych tedy dnes tento článek věnovala právě invalidnímu důchodu. Článek bude trochu delší, proto ho rozdělím do dvou hlavních témat pro lepší přehlednost, a to "Invalidní důchod - ano či ne?" a "Invalidní důchod - jak to celé probíhalo, a co bylo potřeba?" V první části najdete důvody, proč jsem si třeba zrovna já o důchod zažádala, a jak se to dotklo mého podnikání, a v druhé části najdete informace o tom, co jsem všechno musela splnit, a jak to celé probíhalo od začátku do konce pro případ, že byste žádost také zvažovali, ale nevěděli si moc rady, nebo jste se toho obávali. :)

Invalidní důchod - ano či ne?

Nápad, že bych si mohla zažádat se svou diagnózou Aspergerova syndromu o invalidní důchod, přišel původně od mé maminky a mně se do toho popravdě moc nechtělo. Nechtěla jsem podstupovat nic s tím spojené, díky své přidružené sociální fóbii jsem už jen z té představy byla ve stresu, říkala si, že mi to za to přece nestojí, a navíc jsme s partnerem do budoucna zvažovali možnost adopce a bála jsem se, že když budu takhle "oficiální magor", tak že nám tu adopci ani nepovolí.

Partner zjistil, co všechno by to přesně obnášelo, já si uvědomovala, jak by mi nějaké ty peníze pomohly, protože nejen že bych pobírala důchod, ale navíc bych ani nemusela platit minimální základ sociálního a zdravotního pojištění, na které jsem i přes podnikání prakticky neměla, jelikož nejsem zkrátka schopná pracovat tak ve velkém, abych si měsíčně vydělala na pojištění a ještě ideálně něco pro sebe. Bylo to blbé, ale prostě mě živili i v mých 25 letech moji rodiče a partner. Sama jsem neměla prakticky ani korunu.

A protože jsem se kvůli tomu necítila úplně moc dobře, chtěla jsem být aspoň trochu samostatnější, minimálně v tom smyslu, abych nemusela viset na obou svých rodičích (když už tak jen na partnerovi, který s tím k mému štěstí počítal a byl ochotný a plně otevřen tomu, aby mě prostě živil klidně celý život, když budu potřebovat, ale využívat jsem ho pochopitelně také nechtěla, navíc to není úplně jednoduché, když máme oba ještě bezlepkovou dietu), tak jsem začala o žádosti o invalidní důchod víc uvažovat. Poslední tečkou za tím vším bylo, když jsme s partnerem usoudili, že je dost možné, že si žádné dítě adoptovat nakonec chtít ani nebudem a není tudíž důvod žít takto, když bych mohla mít invalidní důchod a cítit se i já sama mnohem lépe. I přes to, že budu ten "oficiální magor". :D (Více o dětech a adopci napíšu v nějakém dalším článku, abych vás tady tím nezahlcovala.) :)

Pokud bych to tedy měla nyní nějak trochu shrnout, tak invalidní důchod je rozhodně prospěšný. Pokud nejste kvůli svým problémům schopni pracovat, či se minimálně nějak smysluplně uživit, určitě je dobré si o důchod zažádat. Nevýhody to nemá snad skoro žádné. Tedy, pokud se smíříte s tím, že jste invalidní důchodce. :) Ale na druhou stranu, to je dnes s nadsázkou kde kdo, takže se za to určitě není třeba stydět. Získáte totiž mnohem víc. Pokud vám žádost uznají, neskutečně se vám v životě uleví, protože nebudete muset být tolik závislí na někom z vašich blízkých a nebudete muset každou korunu obrátit desetkrát, než ji použijete.

Co se týče podnikání či práce obecně, tak ani zde vás případný invalidní důchod nějak neomezí. Pracovat můžete i tak, pokud toho budete vy sami schopni. :) Já, jelikož podnikám, tak mi to dokonce velmi pomohlo, protože tímto okamžikem nemusím platit sociální pojištění a na zdravotní pojištění platím jen takovou směšnou částku, která se bude vždy 1x ročně vyměřovat dle mých výdělků a dalších věcí, kterým nerozumím, a od kterých mám svého partnera - ekonoma a daňaře. :) Netýká se mě tedy už ta minimální částka, která v tomto roce činí něco přes 2 000 Kč, a která se vás za normálních okolností týká, i když takové příjmy, které této částce odpovídají, ani zdaleka nemáte. Mám nyní zkrátka vyměřenou svou vlastní částku, která skutečně odpovídá mým příjmům, což je super. :)

Jak tedy můžete vidět, invalidní důchod má spoustu výhod a dokáže značně ulevit. Jeho špatnou stránkou jsou spíše samotné úřady, jak už to tak bývá. Nejen, že dva lidé s tímtéž handicapem mohou mít třeba úplně jiný stupeň invalidity, ale bohužel stále žijeme v době, kdy je pro mnoho lékařů i úředníků porucha autistického spektra velkou neznámou. Možná to znáte velmi dobře, pokud jste třeba žádali o příspěvky na péči, ať už na sebe nebo na své dítě s PAS. Málokdo tomu skutečně rozumí a skutečně si je schopen uvědomit, co to doopravdy obnáší v běžném životě. Je tedy potřeba se smířit s tím, že se může stát, že váš stupeň invalidity nebude odpovídat vašemu reálnému životu. Můžete si požádat o vyšší stupeň, ale pokud to není nezbytné, tak já osobně to vnímám spíš jako zbytečný stres s nejasným koncem. Ale to záleží na každém zvlášť. :)

Invalidní důchod - jak to celé probíhalo, a co bylo potřeba?

Nyní přejdeme k druhé části, a to, jak to celé vlastně probíhalo od začátku do konce. Průběh samozřejmě není vždy do puntíku stejný, ale jelikož to mám ještě celkem čerstvě v paměti všechno, ráda vás seznámím aspoň s tím, jak to probíhalo u mě, abyste třeba vy - ostatní aspíci, byli o něco klidnější a viděli, že ona to opravdu zas taková hrůza nebyla. :)

Tak tedy, všechno to začalo samozřejmě tím, že jsem získala diagnózu Aspergerova syndromu a sociální fobie v NAUTISu. Poté teprve přišla ta myšlenka s tím invalidním důchodem. Úřady mají raději, když máte diagnózu od někoho "oficiálnějšího", což v tomto případě bohužel není nějaká soukromá organizace věnující se PAS, ale úplně ideálně spíše nějaký psychiatr. Což je dost problém, protože jak už jsem psala, PAS málokdo doopravdy rozumí (i o tom se chystám psát samostatný článek). Já i moje sestra máme s lidmi mimo NAUTIS obecně ty nejhorší zkušenosti, a to i přesto, že minimálně já (už nevím, jak má sestra) jsem šla k psychiatričce, která byla na seznamu přímo od NAUTISu. Ano, měla povědomí o tom, co je Aspergerův syndrom, ale tak nějak... nebylo to prostě ono. Koneckonců, jak vypadala právě tahle návštěva si můžete přečíst v samostatném článku "První návštěva u psychiatra". To zároveň bude pravděpodobně to nejhorší, co vás při cestě za invalidním důchodem bude čekat. Ale třeba budete mít větší štěstí a narazíte na někoho, kdo vám porozumí lépe. Každopádně kdo ví, třeba ona dramatická návštěva u psychiatričky přispěla i k vyšším procentům invalidity. :)) Čímž ale nikoho nenabádám, aby něco přehrával! :) Psychiatrička také měla ode mě k dispozici diagnózu od NAUTISu, z které taktéž vycházela.

Poté, co jsem absolvovala tuhle šílenou návštěvu, jsem obdržela asi za 1 - 2 týdny papír s posudkem. O ten jsem si ale musela požádat, protože to není povinnost psychiatričky. Ta to posílá jen obvodnímu lékaři. Onu "věrohodnou" diagnózu jsem tedy měla a nyní zbývalo už jen podat žádost o invalidní důchod. S tím jsem musela na OSSZ, kam se mnou šla moje maminka jako asistent. :) Vím, že jsme zaváhaly, jaký lísteček si zmáčknout, ale pokud si správně pamatuji, bylo to "Důchodové pojištění". :)

Paní na přepážce se mnou vyplnila žádost, která se již vyplňuje přímo na místě. Žádný speciální papír k tomu nepotřebujete. Ptala se mě na takové ty základní údaje jako jméno, adresa, vzdělání, jestli jsem někdy pracovala apod. Nic zvláštního. Musíte samozřejmě předložit občanku a další věci. Já předkládala ověřenou kopii maturitního vysvědčení, dopis o přijetí a zápisu ke studiu, potvrzení o přerušení studia, o ukončení studia a potvrzení o tom, že mezi SŠ a VŠ jsem ještě byla několik měsíců evidovaná na Úřadu práce. Tohle všechno je potřeba, jelikož to všechno spadá do potřebné doby pojištění, na základě které oni zjišťují, zda splňujete minimální dobu pojištění, a případně vám následně vyměřují onen důchod. Živnostenský list jsem ukazovat nemusela, to oni vidí u sebe. :) Co jsem ale ještě předkládala, byla zpráva od psychiatričky a jakési potvrzení o vlastnictví účtu. To je papír, který jen vyplníte, zajdete s ním na nějakou pobočku vaší banky, oni vám tam dají razítko a je to. :) Díky tomu vám potom případný důchod bude chodit rovnou na účet a ne na poštu. :)

Také se mě paní úřednice ptala, zda budu chtít v případě uznání zálohu. Ta prý funguje tak, že když důchod uznají, tak to může ještě chvíli trvat než přijdou první peníze. A buď na ně můžete prostě počkat, nebo vám oni předem vyplatí nějakou zálohu. :) Na závěr akorát za mě maminka vyřídila, jestli by mohla v případě nějakých potíží komunikace probíhat mailem a ne telefonicky, v čemž byla paní na přepážce moc ochotná, dala mi na sebe svůj e-mail, a šlo se domů. :)

Po pár týdnech mi přišel první dopis, ve kterém bylo, abych se dostavila ke svému praktickému lékaři, a současně s tím mi přišel profesní dotazník. Tam se vyplňovaly absolvované školy - názvy, roky, obory, závěrečné zkoušky..., potom případně zaměstnání, a také vím, že se tam psalo, kolik hodin denně pracujete/jste schopni pracovat. Doktorce je dobré předem zavolat, abyste se buď objednali, nebo abyste tam ani nechodili, protože třeba moje doktorka všechny aktuální zprávy a informace měla, tudíž mámě do telefonu rovnou řekla, ať ani nechodíme, že to napíše sama. Ten profesní dotazník buď můžete prý dát přímo doktorce, pokud k ní jdete, nebo ho dáte na OSSZ jen na podatelnu, což byl můj případ. :)

Asi 2 - 3 týdny na to, mi přišel další dopis, abych se dostavila ke své doktorce a tento dopis působil dost výhružně. Máma tedy doktorce volala, jestli jim ty papíry už poslala. Doktorka říkala, že to poslala hned, a že takový dopis lidem prý chodí třeba i několikrát než oni si tam v tom udělají pořádek, a ať ho neřešíme. :D

Pak se celkem dlouho nic nedělo. Žádost o důchod jsem podala myslím poslední týden v srpnu a nějak v první polovině listopadu mi přišel dopis s vyrozuměním o invaliditě. Tam bylo například, z jakých zpráv vycházeli, jaké mám problémy apod., měla jsem tam právě procentuálně vyměřenou pracovní neschopnost, a jaký stupeň invalidity tedy mám. Jen pro představu - já osobně mám pracovní schopnost sníženou o necelou polovinu (vím, že jsem jen těsně nedosáhla na druhý stupeň) a invaliditu mám tedy prvního stupně, což následně odpovídá částečnému invalidnímu důchodu. A také tam byla jedna důležitá věc, a to, od kdy mi je invalidita uznaná, což v mém případě odpovídalo datu, kdy jsem byla u té psychiatričky. Můžete tam najít také, kdy máte případně přijít na přezkoumání. Já, jelikož mám Aspergerův syndrom, který je neléčitelný, tak mi invaliditu uznali jako trvalou, a pokud nebudu sama chtít požádat o vyšší stupeň třeba, tak nikam celý život nemusím. Aspoň dle současného zákona... :D

Tady bych se pozastavila, jelikož bylo hrozně důležité to, že jsem ještě neměla invalidní důchod, pouze invaliditu! Jinými slovy, byla mi uznána určitá pracovní neschopnost, tedy invalidita, ale neneslo to v tu chvíli pro mě ještě žádné změny, ani výhody. Nebyla jsem ještě invalidní důchodce! Tohle všechno se mění až ve chvíli, kdy vám skutečně vyměří důchod. A může se stát, že vám uznají invaliditu, ale bez důchodu, protože nesplňujete třeba podmínky minimální doby pojištění, která se odvíjí také podle věku, takže je dobré si to ohlídat, a případně o důchod zažádat včas!

Vyrozumění o invalidním důchodu a jeho výměra mi přišla na začátku prosince, tedy asi měsíc po uznání invalidity. Výměra se odvíjí podle stupně invalidity, podle placení pojištění (mně třeba pomohlo i to, že jsem začala podnikat ještě dřív, než jsem o důchod žádala, a tudíž jsem si celkem dlouhou dobu sociální pojištění platila sama a nepočítalo se mi tedy do toho jen studium), ale co je třeba také důležité, na co jsme s partnerem nikde nenarazili a bylo to až v tom dopise - že se to řídí i tím, jak vysokou máte tu pracovní neschopnost. To znamená, že i když mám jen první stupeň o kousek, a ne ten druhý, tak se ale přihlíželo k tomu, že mám tolik a tolik procent. :)

Hned druhý den po tom, co mi přišel tento dopis (a ten stejný den, co jsem si dopis vyzvedla), mi přišly na účet první peníze a rovnou všechny. To znamená, že mi přišel důchod za prosinec i za všechny předchozí měsíce, kdy mi byla uznaná ta invalidita. Celkem mi přišel tedy důchod za 6 měsíců najednou, což v tu chvíli v mé situaci má člověk na okamžik s nadsázkou pocit, že je milionář. :D

No, a to je vše. Takže takhle probíhala moje žádost o invalidní důchod od začátku až do konce. :) 

Pokud byste měli jakékoliv otázky, tak mi napište a já je ráda zodpovím. :)

Možná vás ještě děsí, a to jsem sem nepsala, že součástí žádosti je, že si vás pozve lékařská komise. K tomu nemám moc co říct, já u žádné komise nebyla, a co vím, tak je spousta lidí, které si ani nepozvali a vystačili si s jejich lékařskými zprávami. Když jsem ale o tom zjišťovala informace všude možně, protože jsem se toho bála, tak jsem se dozvěděla, že i když vás pozvou, tak většinou o nic nejde a není důvod se bát. Navíc "lékařská komise" zní dost krutě. Všichni si pod tím asi představíme něco jako dlouhý stůl, za kterým sedí 10 doktorů a všichni na nás koukají jak na nějaké zvířátko a zkoumají naši neschopnost a ideálně se nás snaží na něčem nachytat. :D Prý to tak ale vůbec není. Komisi tvoří pouze jeden jediný doktor a jeho asistent/ka, který/-á dělá zápis. :)

Tak, a to je ode mě všechno. Doufám, že tento článek třeba pomůže někomu dalšímu, kdo se nachází v podobné situaci jako já a hledá co nejvíc informací. :) Já sama za sebe musím každopádně říct, že i když jsem zpočátku hodně váhala, tak i přes tu návštěvu psychiatra jsem nakonec opravdu hrozně ráda, že jsem do toho šla, a že teď už můžu být klidnější, co se týče financí. Člověk si zkrátka musí umět připustit, že na něco nemá, a není to hned ostuda. Důležité je se s tím smířit a udělat všechno pro to, abychom i tak mohli aspoň nějak v tom světě fungovat a být šťastní. Ne se neustále stresovat tím, že nejsme "jako ostatní". Proč bychom měli být a potlačovat tak sami sebe? :) Je ze mě oficiálně důchodce. A ještě invalidní! :D No a...? :)