Proč mám ke zvířatům blíž než k lidem?

Poslední dobou se toho děje nějak hrozně moc a já vůbec nejsem schopná si chvíli prostě sednout a napsat nějaký článek, ačkoliv mám poznamenáno už několik témat, o kterých bych chtěla psát.

Před několika dny jsem třeba stála na balkoně a koukala do našeho dvora, jak si na jedné polovině hrají děti a na druhé se "pasou" holubi.

Pohled na rozjívené děti mě uváděl do nepohodlí, pohled na holuby do klidu. 

Ten rozdíl byl pro mě tak obrovský, že mě to zcela vytrhlo z mého rozjímání nad čerstvým vzduchem a donutilo mě se to zamyslet nad tím, z čeho přesně tento rozdíl plyne. 

Člověk by asi řekl, že je to pochopitelné - holubi nemluví, a tak mě nerozrušují, na rozdíl od dětí, které jsou slyšet na celý dvůr. To je samozřejmě jedním z důvodů, proč mi asi zvířata vyhovují více - nejsou tak hlučná. Nicméně skutečným důvodem v tu chvíli bylo ještě něco jiného.

Jak možná už víte, lidé s PAS mají docela často ke zvířatům blíže než k lidem a často těm zvířatům dokáží také lépe rozumět než neurotypici. Náš mozek je jinak nastavený a dokážeme si lépe všímat určitých jemných detailů, které navíc nejsou tak nečitelné, jak tomu bývá u lidí. I u nás doma jsem to obvykle já, kdo první řekne: "Té myšce něco je, vypadá nějak jinak." Bohužel tato moje všímavost ne vždy stačí, jelikož daný problém bylo v tomto případě doopravdy možné zjistit až o půl roku později.

Ségra si třeba nedávno pořídila asistenčního psa. Málokdo asi ví, že nějaká taková možnost pro autisty vůbec existuje, ale opravdu je tomu tak.

Asistenční pes určený pro autisty má například za úkol poskytnout bezpečí, útěchu a zklidnění při meltdownu, ale stejně tak může pomáhat s komunikací - to je hlavní důvod, proč si ho také sestra pořídila.

Komunikace jí činí velké problémy, ale se psem se cítí mnohem bezpečněji, uvolněněji, necítí se "sama", a tak se jí komunikuje díky tomu lépe. I mně se díky zvířatům komunikuje mnohem lépe - lépe se navazuje rozhovor a i se lépe udržuje, jelikož není nic jednoduššího, než stočit pozornost na psa.

Když se vrátím zpět k výhledu z balkonu, byla situace celkem jasná. Děti pro mě představovaly obecně lidstvo a určité přehlcení jím. Lidé mají potřebu stále něco hodnotit, soudit, porovnávat, pomlouvat, za něčím se hnát, něco chtít apod.

Z pohledu autisty spousta lidí řeší naprosté nesmysly. Oproti tomu ti ptáci tam prostě jen byli.

Mohla bych vyjmenovat spoustu zbytečností, které lidé dělají a zvířata ne, ale i to mi připadá vlastně zbytečné - obhajovat to, vysvětlovat to nějak podrobně, když nejvýstižnější opravdu je, že ti holubi prostě jen žili, tady a teď. A to na tom bylo to krásný, to uklidňující a osvobozující.

Kdybych to měla nějak trochu srozumitelně a stručně shrnout, řekla bych, že ke zvířatům mám blíž, protože:

• neřeší nesmysly, ale zabývají se opravdu životně důležitými věcmi
• jsou čitelnější, nehrají si na nic, takže jim lépe rozumím
• nejsou tolik hlučná (člověk skoro nezavře pusu)
• pomáhají mi navázat a udržet komunikaci - cítím se s nimi více v bezpečí, mohu strhnout pozornost na ně místo na sebe, mohu komunikovat s nimi, když nevím, co říkat, a snadno představují i hlavní téma rozhovoru

Nenapadá mě, co víc k tomu říct. Přítomnost zvířat je pro mě zkrátka takovým osvobozujícím a nezbytným prvkem v životě. :)