Proč nemám ráda roušky

Jelikož se necítím úplně dobře a nevím, zda budu příští dny psát dál články nebo už jen ležet s koronavirem v posteli (bohužel jsem totiž z "infekční" Prahy), rozhodla jsem se, že ještě napíšu aspoň jeden, který mám už pár dní v hlavě. :)

Roušky jsou v tyto dny všude kolem nás a má je každý zodpovědný občan. Sama jsem se včera a předevčírem pustila do ušití aspoň čtyř, i když nejsem zrovna žádná švadlenka a nemám ani šicí stroj. O to víc mě to ale vlastně nakonec bavilo a mám z výsledku radost. :)

Co mě ovšem trápí je to, že jako autistka jsem zvyklá tak trochu odezírat, abych lidem lépe rozuměla a jsem zvyklá se hodně soustředit na jejich mimiku. Vím, že to nedělá každý autista, a tak to nechci považovat vyloženě za něco autistického, ale vím, že autismus, resp. AS je důvod, proč to dělám. Pomáhá mi to se v lidech lépe orientovat. Orientovat se lépe v ironii a nadsázce, ale také pochytit jednotlivá slova ve větách. Když si lidé nasadí roušku, působí na mě najednou přísněji, jelikož vidím jen oči, které byť jsou oknem do duše, já v nich nevidím nic moc... :D Potom se špatně orientuju v tom, jak se daný člověk ve skutečnosti tváří, a to mě silně znejišťuje. Myslím, že určitý diskomfort v této oblasti ovšem pociťuje asi každý. :)

Jako mnohem větší problém pak pociťuju právě v řeči - s rouškou nemohu odezírat, a tak se musím mnohem víc soustředit ušima. Ne, že bych kvůli tomu přestávala lidem úplně rozumět, to zase ne, ale je to pro mě náročnější a cítím, že ta vizuální stránka mi zkrátka velmi chybí.

Lidé s rouškou se pro mě najednou stávají zcela nečitelní.

Momentálně jsme s partnerem doma, a pokud se můj současný zdravotní stav nějak zvrtne, tak nejspíš ještě hodně dlouho budeme. Jídlo si navíc máme možnost objednávat přes Rohlík, takže nejsme ani nijak nuceni chodit ven, a tak se naštěstí s lidmi s rouškou tváří v tvář nesetkávám.  Pokud bych však měla jít takto s rouškou například nakoupit, byla bych z toho hodně nervózní, jelikož moje úzkost z komunikace by byla kvůli roušce, kterou by měl/a prodavač/ka nasazenou, ještě více posílena strachem, že teď už mu/jí tuplem nebudu rozumět.

A tak si tak říkám, že kdyby se daly udělat nějaké roušky s "okýnkem" na ústa, bylo by to super a ocenila bych to dozajista nejen já, ale i všichni ostatní, kdo jsou zvyklí odezírat, nebo jsou na odezírání dokonce závislí. :)

Současně však musím říct, že v situaci, kdy mají všichni roušky, nemám problém vyjít s rouškou ven také, necítím se nijak trapně nebo něco podobného, a naopak mně osobně by asi rouška pomohla, protože bych měla pocit, že jsem tak nějak "krytá" a cítila bych se díky tomu paradoxně lépe. :)

Rouška tedy zkrátka má pro mě v tomto ohledu zásadní negativa u druhých, ale u mě samotné má vlastně spíše pozitiva. :) Nicméně tak či onak si na tuto novou "módu" budu muset nejspíš zvyknout, jelikož to nebude otázka jen pár dní a dřív nebo později budu muset stejně ven. :)