Proč spolu lidé nemluví?!

Nedostatek komunikace - příčina pravděpodobně většiny problémů. Lidé spolu buď nemluví vůbec, nebo spolu sice mluví, ale stejně nejsou schopni si naslouchat. K čemu taková komunikace ale potom vlastně je? To můžeme komunikovat klidně i s kusem hadru! Proč si lidé stále jen něco domýšlejí, "myslí si své", místo aby si to vykomunikovali?

Je naprosto jasné a pochopitelné, že ne vždy si s někým sednete povahově, názorově, humorově... Co je ale špatného na tom, si to říct na rovinu?

Obě strany by věděli, na čem jsou, případně mohly nějak smysluplně řešit případný problém. Lidé ale místo toho mají tendenci mlčet, urážet se, nesmyslně se hádat, pomlouvat se...

Jasně, že se mnou teď nejspíš souhlasíte, protože to zní logicky a rozumně, ale ruku na srdce - vážně se nechováte ve skutečnosti stejně...?

Vadí mi, když někomu napíšete s nějakými svými pocity, názory, pohledem na věc, a dotyčná osoba vám ani neodepíše. Jinak řečeno - myslí si své a vy jí nestojíte za jakékoliv úsilí.

I kdybych ale měla ten nejdebilnější názor a byla ta největší kráva, zasloužím si to vědět a mít prostor s tím něco udělat. :)

Stejně tak lidé, kteří by se vám měli ozvat sami od sebe, ale neudělají to, a vy se jen z doslechu dozvíte, že jsou na vás naštvaní, ačkoliv moc nechápete, proč. Zkrátka se odmlčí bez jediného slova. Nedají vám ani šanci se nějak obhájit. Nebo nejsou naštvaní, ale z nějakého důvodu se zkrátka nechtějí ozvat, a vy opět nechápete, proč.

A pak jsou lidé, kteří vás neposlouchají. Je jedno, co řeknete, protože jakmile se jim něčím znelíbíte, nebo nezvolíte ideální slovo, přestanou vás poslouchat, a vy nemáte šanci jim vysvětlit, že něco bylo myšleno jinak, než to pochopili.

Samostatnou kapitolou by také mohli být lidé, kteří vás naopak tak trochu tahají za nos - chápou vás, na něčem se dohodnete, něco vám tvrdí, ale praxe potom pokulhává.

Ať už jde o jakoukoliv skupinu, vnímám jako největší problém to, že lidé spolu nedokáží komunikovat, naslouchat si, a místo toho si neustále jen něco domýšlejí. Potom spolu jako lidé ale opravdu nemáme o čem komunikovat, pokud ta komunikace má vypadat tak, že si všichni budeme myslet své, a to bude ta jediná pravda, zatímco všichni okolo nás budou úplní idioti.

Kdybychom si dokázali o věcech (názorech, pocitech...) lépe popovídat, naslouchat si, připustit, že druhý člověk není o nic míň než my a nemá o nic menší pravdu či práva, svět by mohl fungovat mnohem příjemněji pro všechny. Všichni bychom se lépe chápali, méně pomlouvali a celkově měli lepší vztahy. Místo toho na sebe navzájem jen ukazujeme prstem, protože nejsme schopni pochopit, že my opravdu NEJSME středobod vesmíru.

Nemusíme se mít všichni rádi, bratříčkovat se a souhlasit se sebou navzájem, ale znovu říkám - co je špatného na tom, si aspoň na rovinu říct, že s něčím nesouhlasíme, nebo že na nás něco nějak působí a ujistit se, zda to tak opravdu je, zda jsme to pochopili správně, a ano, třeba si i na rovinu říct: "Hele promiň, ale já to mám prostě jinak, v tomhle se asi neshodneme," nebo: "Hele promiň, ale mně tohle nevyhovuje, mohli bychom...?", anebo si třeba stejně tak na rovinu říct, že jsme každý někde jinde, a tak půjdeme každý dál vlastní cestou.

Místo toho si opravdu každý jen myslí své, nikdo neví, na čem je, a nikdo se ani nikdy nedozví, jak se věci mají doopravdy, protože to toho dotyčného zkrátka nezajímá a radši bude žít v nějaké své iluzi, se zcela mylnou domněnkou, než aby vás vyslechl. Anebo vám ten dotyčný nedá žádnou zpětnou vazbu, a vy tak nemáte možnost pochopit, že něco nevyznělo tak, jak jste chtěli. Nedá vám možnost něco lépe popsat, nebo se třeba i zamyslet nad svým názorem, a případně ho přehodnotit. Zkrátka kde nic, tu nic.

Připadá-li vám to takto v pořádku, pak je mi to opravdu líto, protože mně to v pořádku nepřijde. Vidím v tom totiž všechny ty další problémy a nedorozumění, ke kterým takové (ne)jednání vede...

Odjakživa takové chování nesnáším, protože se potom cítím být odsouzená za něco, co jsem neprovedla. Pokud by mě ovšem někdo chtěl právě tímto způsobem naštvat, mohu mu zaručit, že se mu to krátkodobě možná i povede, ale dlouhodobě to pro mě bude především slaboch a hlupák.

Chováme se k sobě jak k pastelkám - barvy, které se nám nelíbí, tak vyřadíme, protože si můžeme vybírat, ale už nám nedochází, jak důležitá každá ta barva je, ať už je jakákoliv, a že jenom dohromady mohou utvářet nějaký celek. To, že tu danou barvu pro náš momentální výtvor nepotřebujeme, neznamená, že ji nebudeme potřebovat pro nějaký příští.

Přestaňme si lidi vybírat jak pastelky a začněme si sebe navzájem více vážit, více si naslouchat a připouštět fakt, že to, že nějaká pastelka má na první pohled nějakou barvu ještě neznamená, že bude mít tutéž barvu i na papíře (tím chci říct, že podstata chování, problémů, názorů, slov, pocitů... může být jiná, než se na první pohled zdá - jen si to nechat vysvětlit).

Pomlouvání, nezájem, domýšlivost. To je to, čeho se potřebujeme umět zbavit. Otevřenost, naslouchání a komunikace. To je to, co potřebujeme jako lidé, a co nám zároveň nebezpečně chybí...

Zamýšlejme se proto neustále nad sebou a dávejme prostor ostatním...