První předsvatební meltdown

Znáte taky ten pocit, kdy si váš mozek dělá úplně, co chce? Kdy musíte pořád nad něčím přemýšlet, i když nechcete, nemůžete se na nic soustředit, nedokážete absolutně vypnout? Já jako aspergerka tento stav mívám, na můj vkus, celkem často, a jak můžete vědět z posledního článku, snažila jsem se ho tentokrát co nejvíc ovládnout. Ale nepovedlo se...

Myslela jsem si, že když můžu stále ještě bez problémů usnout, že to nebude tak zlé, a že se mi tentokrát daří mít svůj nesnesitelně autisticky aktivní mozek pod kontrolou, ale přes den jsem neustále cítila (a vlastně stále cítím), že to "není ono". Na pozadí se stále něco děje.

Včera jsem už začínala být značně přetížená a začalo se toho ve mně mlít hrozně moc. Budou hosté spokojení? Vyjde nám to, nezkazí nám to koronavirus? Nepokazí se něco? Nezapomeneme na něco? Jak to bude probíhat? Co musíme zařídit? Budou se hosté bavit a užívat si to, nebudou odcházet? Jak zajistíme hudbu? Kdo budou svědci? Kde bude hostina? Kde strávíme svatební noc? Budeme mít fotografa nebo jen kameramana? Kde seženu svatební šaty? Jak bude vypadat novomanželský tanec? Nepohádá se na svatbě někdo s někým? Dorazí táta a povede mě k oltáři?

A spoooouuuusta dalších otázek, nápadů, tipů, ale také problémů z běžného života typu neplánovaně odsunutá operace, která čeká ještě před svatbou mého partnera, pochybný zdravotní stav našich domácích mazlíčků a další, a další.

Shodou okolností se mi navíc pár měsíců před tím, než jsme se s partnerem takto rozhodli, a než jsme věděli, že nebude svatba na Donátově mlýně nakonec, zdál sen o tom, že jsme z nějakého neznámého důvodu měli svatbu dřív, že ségra mi nemohla jít za svědka, a že to nebylo ono, protože jsme měli svatbu skoro ze dne na den a neměli nic zařízené. Najednou jsem se začala bát, že ten sen měl pravdu, a že to je nějak předurčené - že tím, že jsme se rozhodli mít svatbu dřív, si ji akorát zkazíme. Zároveň ale vím, že máme vše pod kontrolou a na nic bychom zapomenout neměli. Postačí, když se i nadále budeme zaměřovat na to, co je pro nás důležité, a co chceme a nechceme.

Začala jsem cítit zase to nepříjemné stoupající napětí ve spojení s naprostým mentálním vyčerpáním, kterému jsem mohla jen přihlížet.

Je to jako tsunami, kterou vidíte už z dálky a víte, že se na vás nezadržitelně řítí, ale nemůžete s tím nic dělat. Jen utíkat, ale stejně víte, že vás dožene.

Viděla jsem všude kolem sebe milion cest, milion řešení, milion rozhodnutí, milion všeho.

Byla jsem uprostřed kulaťáku, od kterého vedou všechny tyhle cesty a já se můžu jen točit dokola tak dlouho, dokud si nějakou nevyberu, a přitom vůbec nevím, zda to bude správná volba.

Od samého dětství nesnáším rozhodování. Dělá mi hrozný problém se rozhodnout, když vím, že nebude cesty zpět. Vlastně bych dokonce řekla, že v takových chvílích se rozhodnout obvykle ani nedokážu. Stačilo mi, že jsem si jako malá měla vybrat kamínek, který se mi líbí. Všechny se mi líbily! A i kdyby to byly jen dva, tak který je ten pravý? Když si vezmu jeden, bude mi líto toho druhého a budu se bát, že jsem si měla vzít ten druhý a naopak.

Když se tedy sejde určitý šok, jak když se probudím z kómatu, ohledně toho, že bude svatba nakonec tak brzy (a já jsem za to stále ráda a nechci ji odsouvat), moje mozková aktivita, kdy nedokážu vypnout, potřeba se rozhodovat v zásadních věcech, narušení plánu v souvislosti s operací, a k tomu milion dalších myšlenek týkajících se všeho možného, tak se to prostě nedá zvládnout. :(

Jako kdyby si můj mozek najednou uvědomil, nad čím vším se dá přemýšlet, a tak nad tím vším přemýšlet začal.

Jsou to stavy, kdy mám pocit, že nemůžu dělat nic jiného než jen myslet, myslet a myslet, a je úplně jedno nad čím.

Jako by se v tu chvíli můj mozek porouchal a stále se v něm nekontrolovatelně točil nějaký maličký motůrek, který ho pohání.

V tu chvíli jsem se nedokázala už ani rozhodnout, zda si chci sednout nebo lehnout. Jako by na tom jediném pohybu závisel celý můj život, celý svět, celý vesmír. A ten stav gradoval tak dlouho, dokud jsem nepropukla v pláč naprostého zoufalství.

Připadala jsem si uvězněná ve vlastním mozku. Nechtěla jsem na nic myslet, nad ničím přemýšlet, a vlastně ani nemohu říct, že by se mi to nedařilo, ale cítila jsem, že někde na pozadí ta aktivita stále je, a že ji nedokážu zkrotit.

Připadala jsem si, jak když mě někdo mučí. Nedalo se to vydržet a nejradši bych všechny prosila, ať to vypnou, ať to zastavěj, že už nemůžu.

Cítila jsem naprostou bezmoc, vyčerpání, únavu, zoufalost, křeč, a zároveň mi bylo do pláče už úplně ze všeho.

Rezignovaně jsem si jen tulila svého krtečka z dětství, který mi kdysi vyprávěl pohádky, a který je zároveň jakýmsi symbolem našeho vztahu s mým snoubencem. Je to plyšák (maňásek), který je pro mě jako živý, a s kterým jako bych byla propojená skrz jeho bříško. :) Když mu hladím bříško, cítím se stejně spokojeně jako by hladil bříško někdo mně. Když ho můj partner začne lechtat, neubráním se smíchu, jako by lechtal přímo mě, ačkoliv se mě ani nedotkne. :)) Zároveň mi bylo vždycky strašně příjemné komunikovat skrz něj, protože má takový milý, roztomilý a přátelský výraz. :))

Myslím si, že to je něco, co má hodně aspergerů společného - nadměrná mozková činnost, meltdowny, a bez ohledu na to, jak moc jsme dospělí a zodpovědní, tak ale stále určitá dětinskost a vnímání věcí tak trochu jinak... :)

To, že přijde nějaký meltdown v souvislosti se svatbou jsem čekala, a tak mě to vlastně ani moc nepřekvapuje. Popravdě jsem ho ovšem čekala později. Na druhou stranu očekávám, že o to lepší by to teď mohlo být, protože obvykle mi to naprosté vyčerpání pomůže se restartovat. Zatím se ale cítím pořád "nic moc". Jsem hrozně unavená, vyčerpaná a mám pocit, že ani nejsem tady. Což mě vede k dalším myšlenkám - Proč tu "nejsem"? Proč se tak cítím? Jak se přesně cítím? Kde je problém? Proč ten problém je? Co s tím mohu dělat? Mohu s tím něco dělat? Jak mám vnímat svět okolo sebe? Mám ho vnímat tak nebo onak? Co je správnější? Co mi pomůže? ...