Šíleně vyčerpávající návštěva
Včera nás s partnerem čekala cesta do Ústí za mojí babičkou a dědou. Jelikož měl děda zrovna den předtím kulatiny, měl tam být i můj strejda a sestřenice, čehož jsem se velmi obávala, protože jsem je několik let neviděla. Hlavně jsem se bála, že strejdu po té době ani nepoznám a řeknu mu třeba omylem "dobrý den". :D
Už v noci jsem špatně spala, protože se mi pořád zdálo o nadcházející návštěvě a neustále jsem se budila. Ráno mě, jako tradičně, bolelo břicho a žaludek, který mám rozhozený už pár týdnů a tenhle stres mu pochopitelně nepřidal. Kdo sleduje můj blog, tak už jistě pochopil, co asi tak znamená pro aspíka návštěva, nebo jak asi snášíme, když se máme setkat s někým, koho jsme dlouho neviděli. Pokud nevíte, jednoduše to shrnu - snášíme to blbě. :D Ovšem to, co mě ten den čekalo, bylo ještě horší...
Vlaky do Ústí, jak už jsme pochopili, mají tendenci jezdit pozpátku. Takže místenky, které jsme měli koupené, abychom jeli popředu, byli ve skutečnosti obráceně. Jízdu pozadu nemám vůbec ráda, ale naštěstí vlak je zrovna to místo, kde ji dokážu obvykle snést. Nicméně s oním pocitem na zvracení to rozhodně nebylo příjemné, a ještě jsme měli tu smůlu, že před námi byl pes, který měl nějaké zažívací problémy. No, měla jsem opravdu co dělat v tu chvíli, abych se z toho všeho opravdu nepozvracela a byla jsem neskutečně vděčná tomu člověku, který odněkud vyndal mandarinky. :D
Než jsme dorazili k babičce, měla jsem pocit, že snad zkolabuju. Bylo mi strašně špatně. Jakmile jsme dorazili, zjistila jsem, že sestřenice už tam je. To byla pro mě jedna z těch lepších variant, a tak se mi malinko ulevilo. Vzápětí jsem se ale bohužel dozvěděla, že nás bude nakonec víc - dorazí totiž ještě lidi, které neznám. V tu chvíli bych nejraději utekla a štvalo mě, že si nikdo nedovede představit, co prožívám, že nikdo nerozumí mému Aspergeru. Nikdo neměl ponětí, co mi tím způsobuje, když se mi takové věci neřeknou s dostatečným předstihem a nikdo neměl ponětí, jak je pro mě ve skutečnosti těžké se vůbec setkat s někým, koho jsem roky neviděla. Bohužel, vysvětlovat někomu, co je vlastně Asperger, co to obnáší, je velmi složité, a tak jsem věděla, že se na tu babičku s dědou vlastně ani nemůžu zlobit, protože to prostě nevěděli. A tak jsem jen nervózně seděla a čekala, až to budu mít konečně za sebou.
Všechno naštěstí proběhlo v pořádku. Tedy, když samozřejmě nepočítám všechny ty věci, které se mi musely honit hlavou, jako například zda a kdy vstát ze židle, kdy pozdravit, jak pozdravit, kdy podat ruku apod. S novými lidmi nás představila babička, takže jsme si ušetřili aspoň trapné pohledy, nebyli nijak nepříjemní, a strejda nakonec nepoznal naopak mě po těch letech. :D Nicméně jako aspíka mě vyčerpává každá návštěva, hlavně z komunikačních důvodů, a tak tohle všechno pro mě bylo úplně vražedné. Nejen, že jsem nevěděla, co si s těmi lidmi říkat, ostatně jako obvykle díky své diagnóze, ale také čím víc lidí, tím méně jsem schopná mluvit. Byla jsem tedy neskutečně vděčná za každé slovo se sestřenicí, s kterou se mi naštěstí povídalo i vzhledem k okolnostem dobře.
Už asi tak v polovině návštěvy jsem ovšem byla strašně vyčerpaná, že bych nejraději usnula. Když jsme tedy později "konečně" odešli, cítila jsem se jako nikdy předtím. Vyčerpaná, že mě bolelo vůbec zvednout ruku, ale zároveň tak přetažená, že jsem nedokázala už ani sama vypnout. Byla jsem plná dojmů, emocí a zároveň autisticky totálně vyřízená. Obrovský stres, spousta "hluku", spousta lidí, spousta přemýšlení o tom, jak se chovat, co říct, co neříct, co se sluší, co se nesluší, zda a jak vstoupit do rozhovoru apod., zkrátka věci, které aspíci řeší celkem běžně a zde to bylo najednou ve velkém, to všechno způsobilo to, že jsem se strašně potřebovala vyspat, a zároveň usnout mi přišlo tak nemožný. Bylo mi z toho všeho přetížení do pláče. Vůbec nevím, jak jsem nakonec usnula, ale co vím jistě, že takovéhle sešlosti se chci příště rozhodně vyhnout, protože nejen, že takové věci špatně snáším a jsou pro mě náročné, ale jsem potom vyřízená při nejmenším ještě další den, ne-li déle.
Jak se tedy cítím dnes, den po návštěvě? To se velmi těžko popisuje. Jsem strašně unavená, ale spát se mi nechce. Bolí mě celé tělo, ale přitom mě nebolí vůbec nic. Nedokážu přemýšlet, a přesto jsem schopná napsat tento článek (tedy aspoň mám ten dojem, že to má hlavu a patu). Cítím veškeré emoce, a přitom jako bych necítila vůbec nic. Jsem schopná jakž takž fungovat, a zároveň jsem mentálně, fyzicky i emočně vypnutá. Takhle nějak tedy asi vypadá totální vyčerpání. Takhle nějak se může cítit člověk s Aspergerem, který byl v sobotu na návštěvě.