Škola jako celoživotní noční můra

Tento týden začala zase škola. Možná jste si už všimli, že mám školu ráda - miluju papírnictví, takže v těchto dnech musím odolávat, abych si domů nekupovala různé "nesmysly" jako tužky, pastelky, tempery, penály, desky, sešity... Jak ráda bych šla nakupovat! Jenomže, kromě toho, že mám ráda tyhle všechny věci, a že miluju rozvrhy (pokaždé jsem se do školy nejvíc ze všeho těšila na to, až dostaneme nový rozvrh), tak na školu moc dobré vzpomínky nemám. Školu jsem měla ráda na začátku, kdy jsem mohla nakupovat všechny ty nové věci, nebo když jsem se mohla učit doma. Jakmile se z toho stala pravidelná povinnost, chození do školy jsem nesnášela a jsem ráda, že do ní už nechodím. :)

I přesto, jak jsem se dokázala na některé chvíle těšit, a že jsem člověk, který se docela rád učí, měla jsem se školou vnitřní problém. Znamenalo to pro mě totiž být den co den ve stresu, ať už ze spolužáků, z učitelů či zkrátka z lidí obecně. Bála jsem se, že budu zkoušená před třídou, bála jsem se, že budu vyvolaná. Žádnou asistentku jsem k sobě neměla a nejela ani podle individuálního plánu. Na to, že mám Aspergerův syndrom, se přišlo prakticky až po studiích. Jelikož jsem ale jen "lehký aspík", tak jsem to naštěstí zvládla sama - proto se to také nějak neřešilo. Kdyby se o tom ale vědělo už v té době a věděla bych, co všechno nemusím, nebo co se dá udělat jinak, určitě bych to využila.

Další, co mi na škole vadilo, a co mě stresovalo snad ještě víc, byly povinnosti. Ranní vstávání jsem z duše nenáviděla, hlavně proto, že jsem musela. Nesnesla jsem ten pocit, že mi někdo přikazuje vstávat bez ohledu na to, jak moc jsem zrovna unavená, nebo jak se celkově zrovna cítím. Nemohla jsem do školy přijít o hodinu později proto, že jsem se nemohla rozhodnout, co si vezmu na sebe. K tomu se přidaly nějaké ty domácí úkoly a učení na testy, v mém případě potom ještě focení různých témat do školy. Bylo to šíleně vyčerpávající a stresující a nedovedu si upřímně představit, jak to zvládá člověk, který nemá lehkého Aspergera jako já, ale normálně plnohodnotného. Nebo možná dovedu a vím, že je to strašně strašné a bez úlev to snad ani nejde ve zdraví zvládnout. Já byla (nevím, jestli naštěstí nebo ne) vždycky ten člověk, co se snažil to brát tak, že tak to prostě je, stejně jako že svítí sluníčko, a že prostě musím a nedá se nic dělat. Ale ne vždy to stačilo. Někdy to prostě nešlo. K mému (teď asi fakt štěstí) jsem byla celkem často nemocná a maminka naštěstí ani neměla problém mě nechat doma, protože jsem byla jinak bezproblémové dítě, a tak jsem díky tomu měla možnost si občas trochu odpočinout.

Dodnes se mi však zdají v noci sny, že musím do školy, nebo že v ní jsem. A pokaždé je v tom spousta stresu. Toho stejného, co jsem zažívala celé ty roky. Naštěstí poslední dobou se do těch snů začíná promítat nejen to, že mám vystudováno, ale také to, že jsem autistka, a tak se občas v tom snu trochu uklidňuju tím, že nic dělat nemusím a nebudu a nebudu se nervovat. :D Bohužel je to sen, a ten stres je tam i tak a já vůbec nevím, jestli se mi takové sny přestanou někdy zdát.

Spousta lidí vzpomíná na školu jako na nejkrásnější roky života, obzvlášť většinou na střední. Já to tak ale nemám. Pro mě ten stres byl tak velký, že z toho mám naopak noční můry. Já mám nejkrásnější roky života teď, kdy si čas můžu řídit sama, sama se učit, a mnohem raději budu přecijen ta žena v domácnosti (i když jsem to vždycky odmítala), a k tomu případně podnikat dle svých možností, než abych se takhle enormě stresovala školou nebo zaměstnáním. Obdivuju všechny lidi, kteří takový život zvládají a upřímně je mi líto všech, kteří ho nezvládají, ale narozdíl ode mě jim nic jiného nezbývá, dokud se prostě také úplně nesloží. U těch pevně doufám, že to časem nabere lepší směr... :( :)

Pokud teď trochu tápete nad tím, co jsem tímto článkem dnes asi chtěla říct, tak jsem se s vámi zaprvé chtěla podělit o další část mého aspíkovského života, zadruhé poukázat na to, jak strašná může být pro nás Aspergery škola, a zatřetí na vás trochu apelovat, aby pokud máte doma také dítě s PAS, tak abyste určitě neváhali, co se týče asistenta a individuálního plánu. Určitě nejde o to, aby se dítě flákalo a neučilo se, ale nemělo by ani zažívat neúměrně velký stres. A k tomu jsou především potřeba chápající rodiče, od kterých se to následně všechno odvíjí. :)