Sobota autistickýma očima

Vstávám, cítím se fajn a vcelku i plná energie. Je sobota a přede mnou jsou dva krásné dny s partnerem. Dnes pojedeme na výlet - čeká nás oběd v Globusu, zastávka ve Zdibech v bezlepkové cukrárně (máme totiž konečně půjčené auto) a potom cesta na Říp, kde máme domluvený pohřeb našeho potkánka, který před pár dny zemřel. Těším se, že to konečně budeme mít uzavřené. Těším se na dortíky, na tu cestu autem - zbožňuju cesty autem. Těším se i na ten Říp, protože je tam krásně. Středohoří je mi obecně hodně blízké, protože jsem v té oblasti roky bydlela a ráda se tam vracím. Sice dnes není počasí zrovna nejlepší - je zima, zataženo a prší. Ale i tak se těším.

Konečně vyrážíme. Partner využívá toho, že máme konečně zase čas na sebe a vypráví mi o příhodách v práci. Zajímá mě to, ale po nějaké době mu dávám najevo, že se nezvládám soustředit. Obecně se v autě špatně soustředím, protože se mi ta jízda hrozně líbí a je pro mě uklidňující. Užívám si jízdu, poslouchám radio a podvědomě vnímám rytmicky se pohybující stěrače. Než dojedeme do Globusu, prakticky mlčíme. To mi vyhovuje, protože si můžu užít jízdu. V garážích na "Čerňáku" je plno, a tak nakonec končíme až na střeše.

Obchodní centrum je narvané k prasknutí. Projdeme až do restaurace, kde je to ještě milionkrát horší. Nevím, kam jdeme, vidím jen hromadu lidí a snažím se neztratit partnera. Když dojdeme k pultu, kde se vydává bezlepkové jídlo, je nám řečeno, že mají už jen poslední porci. Nevadí, dostávám ji já... :D Partner mě postaví bokem, abych na něj počkala než si sežene jiné jídlo a nebyla ve stresu z těch lidí. Miluju, když vnímá mé "aspinky", i když se snažím vypadat v pohodě jako všichni ostatní.

Stojím s tácem bokem a bezmocně těkám očima všude kolem. Cítím v sobě napětí. Přemýšlím, zda to tak špatně snáším jen já, protože mám Aspergera, nebo zda to ostatní jen nedávají nijak znát. Všichni vypadají jako by se vůbec nic nedělo. Dochází mi, proč jsem nesnášela školní jídelny - kromě toho, že nerada jím na veřejnosti, vadí mi to množství lidí, ten chaos, hluk jak se všichni baví, cinkání nádobí, ostré zvuky příborů, hlasité šoupání židlí. Částečně vypínám, abych minimalizovala všechny vjemy. Nedělám to záměrně, ale napadne mě napsat tento článek, a tak si začínám uvědomovat, co dělám, jak se cítím. Vzpomenu si na slova dalajlamy, že každého vnímá jako svého přítele. Podívám se před sebe na davy lidí a zmocní se mě panický pocit:

Já nechci tolik přátel!

Představuju si postavičku, jak běží a u toho máchá rukama nad hlavou. Za ní běží dav lidí a všichni se chtějí přátelit. Kousek ode mě se objeví nějaká holka, která má boty na takové té gumové průhledné podrážce. Jsou výrazně barevné. Nechtěla bych je, nelíbí se mi, ale upoutají mou pozornost a líbí se mi ta průhlednost, ta guma, ty barvičky. Pohled na ně je tak uklidňující. Konečně se pro mě vrací přítel.

Jdeme někam vystát frontu k pokladně. Už mě hrozně bolí ruce, jak držím ten tác, a cítím se vyčerpaně. Nějaká paní ve frontě trochu zdržuje a vypadá, jako by si ještě něco vybírala, před ní je mezera, a tak se tam partner chce zařadit v domnění, že paní ve frontě nestojí. Ona ho však osočí a zařadí se. Chce se mi brečet. Mám zase ten pocit, že lidé vůbec ničemu nerozumí. Potřebuju už být pryč! Přesto se dál navenek tvářím (aspoň myslím) normálně.

Usedáme ke stolu, trochu se mi uleví. Než se však najíme, stále z patra koukám dolů na davy lidí. Nic konkrétního ve skutečnosti nevnímám, ale rozrušuje mě ten neustálý pohyb, který musím nevědomky sledovat. Když se najím, chci spát. Vyčerpání se mi rozlévá po celém těle. Klíží se mi oči a bolí mě nohy.

Když se s partnerem vymotáme z centra na střechu, kde parkujeme, uleví se mi. Klid a čerstvý dešťový vzduch. Omylem projdu louží, ale mám holinky, a tak se mi zalíbí, jak to jen nevinně začvachtá. Až k autu procházím každou louží, kterou vidím. Je to tak příjemný pocit! Usedáme do auta a vyrážíme do Zdib. Jízda autem mě opět trochu uklidní. Uvědomuju si, že miluju kombinaci auta, hudby, deště a pohybujících se stěračů. Působí to na mě asi jako hrací kolotoč nad postýlkou pro miminko. Přestávám vnímat cestu a sleduju stěrače. Pozoruju, jak se s jedním setřením voda na okrajích jakoby rozpije a s dalším zase vyrovná. Sleduju, jak stěrače dělají na skle nepatrné mokré proužky. Sklouznu až k místu, u kterého si uvědomím, že mě na stěračích vždycky rozrušovalo - ten bod, kde se s každým stěračem voda zarovná úplně jinak, někde zhruba uprostřed skla (každý stěrač tam udělá jiný proužek, na jiném místě a nikdy to tak není setřené úplně). V tu chvíli si už naplno uvědomuju, že to jsou takové ty autistické drobnosti, které pro mě jsou normální, ale ostatní lidé ani neví, že je dělám/vnímám.

Partner mi dává testovací otázku - Když jsou tři pruhy, jedu v levém a chci doprostřed, kam zároveň chce i ten z toho pravého pruhu, kdo má přednost? Odpovídám, že ten z toho pravého, protože je zprava, ale že s tím nesouhlasím. Vysvětluju partnerovi svůj pohled na věc: Když jedu v levém, je to v podstatě totéž, jako kdybych předjížděla, tudíž bych se měla správně zařadit zpět, jakmile to bude možné a zároveň, když na mě bude zezadu někdo tlačit, neměla bych ho zdržovat v jízdě. Ten v pravém pruhu by si tedy podle mě měl počkat, a já bych měla mít jako ta předjíždějící přednost.

Konečně jsme v cukrárně. Miluju vůni cukrárny, připomíná mi dětství. Konkrétně cukrárnu v Litoměřicích, která měla plastové tmavě růžové židle. Ty se mi jako malé hrozně líbily, protože působily tak sladce a ten plast byl tak hlaďoučký... :)) Snažím se vybrat nějaký dortík. Měla jsem chuť na indiánka, ale nemají, a tak beru Sacher a věneček. Ještě mají macronky, takové veliké, ale nemají cedulku, a tak nic neřeknu. Když sedáme do auta, je mi líto, že jsem si macronky nevzala. Nebyla jsem si totiž jistá, že jsou to macronky, když neměly cedulku. Partner mi nabízí, že mi pro ně ještě zajde. Odmítám, protože cítím úzkost, respektive "socíčky" z toho, že by se vracel a chtěl ještě něco. Argumentuju, že to nemáme kam dát, protože dorty už jsou zabalené, a že nebudeme utrácet. Domlouváme se, že zajdeme na macronky později na trhy, kde je mají také, i když jen ty malé, a vyrážíme na Říp.

Přestává pršet, užívám si opět jízdu a krajinu. Jsme na Řípu. Kochám se krásnou viditelností po dešti a naposledy se loučím s naším potkánkem. Pořád vypadá krásně. Následují formality s majitelem zvířecího hřbitova. Je to už starší pán, který když mluví, tak je mu špatně rozumět. Partner s tím nemá problém, za což jsem nesmírně ráda. Já mu rozumím asi tak každé desáté slovo a z toho se snažím něco vyvodit. Modlím se, aby nemluvil na mě. Potom následuje samotný obřad. Je krásný, moc, ale já ho nemám ráda. Pán, který majiteli se hřbitovem pomáhá, má vždy krásnou řeč a k tomu z jejich auta zní písnička "Až mě andělé". Snažím se nebrečet, ale nejde to. Oči mám zalité slzami. To je ten moment, který nesnáším - brečet před cizími lidmi (často i před vlastními), když je to vlastně tak malý soukromý obřad. Potom následuje zasypání. Na Řípu hrozně fouká, a tak se sypající se hlínou pociťuji za potkánka teplo. Zároveň je to ale další věc, kterou nemám ráda. Mám pocit, že je mu tam těsno, že tam nemůže dýchat, že nemůže ven, že ho tam necháváme daleko od domova. Vím, že jsou to nesmysly, že je to už jen tělíčko a potkánek se probrat už ani nemůže, ale stejně...

Obejdeme ještě další hrobečky. Máme tam totiž ještě další dva potkánky a morče. Užívám si tu krásu toho místa, ten klid. Tolik zvířátek, tolik krásných hrobečků, tolik příběhů. Líbí se mi tam. Cestou srovnávám některé rozházené věci větrem, pokud je patrné, kam patří. Jedna umělá kytka odletěla až mimo řadu hrobů. Je mi jí líto, a tak ji zapichuju do krajního hrobečku, který je také ještě čerstvý a nic tam ještě nemá. Doufám, že zvířátko, které tam leží, bude mít z kytičky radost. Cestou zpět se loučím naposledy s naší Bublinkou. Je mi líto, že si ji nemůžu vzít s sebou. Že je tam, vím, že tam je, ale je zasypaná, hluboko v zemi, a já k ní nemůžu. Je to frustrující. Ale zároveň mám za ni radost. Vím, že je to důležité, aby byla hezky uložená a myslím, že Říp je opravdu nádherné a klidné místo. Mám radost, že to toho pána kdysi napadlo. Kdybych ji ale někdy mohla zase vykopat, asi by mi bylo jedno, jak by vypadala, protože bych měla radost, že tam pořád je, že mi nikam neodešla, a to i přesto, že mám z mrtvol hrůzu... :)

Odjíždíme. Až domů jsem už spíše vypnutá, cestu moc nevnímám. Jsem zcela pohlcená ve vlastních myšlenkách. Už nemám ani sílu si uvědomovat, co se se mnou vlastně děje, a co prožívám. Cítím se hrozně vyčerpaně. Poslední, co si uvědomuju, jsou myšlenky ohledně mé diagnózy. Myšlenky, jestli by nešla udělat nějaká účinná osvěta ohledně Aspergerovu syndromu, aby lidé neměli tolik předsudků. Docházím ale k závěru, že se nejspíš dělá dost, ale že dokud se nezmění lidé, dokud nebudou otevření novým věcem a nebudou tolerantní, půjde to těžko. Docházím k závěru, že nejsem tak kompetentní, abych se toho mohla sama nějak ujmout. 

Přemýšlím nad tím, proč se se svou diagnózou netajím. Dochází mi, že jen díky tomu mohou lidé naplno poznávat, o čem to je - tím, že budou vědět, že se to týká i mě, a tím že mě poznají. Hlavně mi ale také dochází, že díky tomu mohu být víc sama sebou, být víc uvolněná a ne se za každou cenu chovat "normálně". To je vlastně strašně vysvobozující. Projíždíme kolem "zelených paneláků", za kterými následuje Protonové centrum. Chtěla bych jet za babičkou. Vzpomínám si na tuhle trasu, když jsme za ní jezdili - ty zelené paneláky pro mě vždy znamenali, že už jsme v Praze a už brzy u babičky budeme. Hrozně mi chybí...

Zbytek dne, respektive večer mám už jen mlhavý. Vyčerpání mě zcela pohltilo a můj mozek se opět plně probírá až druhý den ráno.

Jelikož naše sobota byla docela hodně pestrá, rozhodla jsem se napsat tento článek, abych vás uvedla do toho, co všechno v nějakou chvíli jako autistka vnímám, cítím, nad čím přemýšlím apod. Nic z toho není nijak vyumělkováno, jen jsem se v průběhu dne snažila víc vnímat sebe samu a víc ty věci pojmenovávat, abych o tom mohla napsat. Také mi to přišlo zajímavé z toho hlediska vyčerpání - zajímalo mě, kdy vlastně začnu být opravdu vyčerpaná při takovém dni, případně zda zažiju několik jednotlivých vyčerpání, z kterých se následně zase seberu. Sama si spoustu věcí obvykle neuvědomuju, ale nyní, když jsem se víc pozorovala, zjistila jsem, že jsem vlastně větší "aspík" než jsem si o sobě asi myslela... :D Také jsem si uvědomila, že opravdu dokážu v jednu chvíli řešit několik různých věcí/pocitů, a že mám opravdu silný vztah ke zvířatům i věcem - té kytky mi bylo doopravdy hrozně líto... :( :))