Spánek a moje sny

Často se setkávám s tím, že lidé s PAS mívají problémy se spánkem a někdy musejí brát i léky. Pamatuju si, že když byla moje sestra malá, mívala také velké problémy vůbec usnout, ale já to mám úplně opačně - jsem schopná usnout během první minuty. :D Rozhodla jsem se proto, že napíšu článek o svém spánku, o svých snech, které mě během něj provázejí, a různých zajímavých zážitcích, které se mi děly nebo dějí.

Sny mě odjakživa fascinují. Ne, že bych se o ně nějak více zajímala ve smyslu, že bych si vyhledávala význam svých snů. To sice někdy dělám také, ale myslím si, že svým snům můžeme nejlépe porozumět jen my sami. Už dřív pro mě sny představovaly hrozně zajímavý svět, do kterého jsem ráda "chodila". Tedy, pokud se mi zrovna nezdály noční můry, samozřejmě... :D Nejvíc mě na nich fascinuje jejich rozmanitost, jejich hlubší význam, ale také to, že pokaždé věřím tomu, že je sen skutečný, a pak se najednou probudím, což mě opakovaně vede k logické úvaze, že i ten náš "reálný" život je jen takovým snem, ze kterého se jednou probudíme. Velmi se mi také v této souvislosti líbila věta, kterou jsem slyšela od svého učitele meditace, a to že díky snům můžeme vidět, jak moc nás ovlivňuje naše karma. Od té doby vnímám, že mě moje karma ovlivňuje více, než bych chtěla. :D

Jeden takový zážitek, který mazal hranice mezi snem a realitou, se mi stal na střední. Pamatuju si, že jsem se jednoho dne probudila s takovým divným pocitem, který přetrvával po zbytek dne.

Chodila jsem po škole a všem přátelům tvrdila, že je všechno jenom sen.

Vypadalo to ovšem dost skutečně, a tak jsem se (naštěstí) podle toho nechovala - pro jistotu. Ale zároveň jsem se nedokázala zbavit toho dojmu, že nic z toho není tak skutečné, jak se zdá.

Za mnohem podivnější však občas považuju své skutečné sny. Osobně si myslím, že sny jsou několika typů - odrážejí naše nitro a zážitky, jsou vzpomínkami na minulé životy, jsou vstupem do jiných dimenzí, a jsou vizemi. Nemyslím si, že se nám sny zdají jen tak a vůbec nic neznamenají. A moje sny jsou občas opravdu velmi zvláštní. Poprvé jsem jejich zvláštnost začala zaznamenávat v pubertě. Tehdy se mi zdály sny, které byly opravdu... no, prostě zvláštní. Dodnes si pamatuju tři, které mi utkvěly v hlavě, a jejichž příběh byl často přitom extrémně krátký.

Tak třeba se mi zdálo, že jsem včelka Mája a za mnou letí rozzuřená pampeliška, která mě chce sežrat.

Jindy se mi zase zdálo, že těsně pod naším stropem bylo navíc jedno patro, na kterém seděl Hurvínek a hrál s Máničkou karty. Když tak nad tím přemýšlím, byla jsem nejspíš v té době ovlivněna právě svou sestrou, která chodila do školky, takže je jasné, že pohádky byly na denním pořádku. 

Nejpodivnějším snem pak pro mě byl ten, ve kterém nic nebylo. Všude bylo jen bílo jako když před vás dá někdo bílý papír. Jediné, co se v tom snu dělo, bylo, že jsem se z nějakého důvodu hrozně smála, až jsem se tím probudila. To bylo celé.

Moje sny ale nebyly a nejsou vždy vtipné. Jako malá jsem prý měla opakující se sen, že je u nás doma bílý medvěd. Údajně jsem tedy tvrdila, že je to tygr, ale já jsem přesvědčená, že to byl ve skutečnosti medvěd. Nic mi ovšem nedělal, prostě tam jen byl. Později se mi začalo opakovaně zdát o tom, že mě honí vlk, což jsem nejspíš měla ze starého seriálu Přízraky mezi námi. Dodnes jsem se těchto snů zcela nezbavila, ale naštěstí se mi zdají už jen zcela výjimečně.

Vůbec nejhorší však pro mě byly sny, ve kterých byly duchové. Dřív jsme totiž bydleli v obrovském starém domě, který byl sám o sobě děsivý a jeho minulost, ve které v něm byl sklad rakví, tomu moc nepřidávala. V tom domě jsme měli velkou spoustu podivných zážitků a o některých z nich jsem dlouhou dobu nebyla ani schopná s nikým mluvit. Když jsme se odstěhovali do Prahy, začaly mi právě sny na toto téma.

Ty sny byly pro mě natolik děsivé, že jsem se v každém snu hystericky hroutila a prosila na kolenou mámu, aby mě okamžitě nechala zavřít na psychiatrii. Zažívala jsem naprosté šílenství.

Po nějaké době to najednou přešlo, ale občas mě sny tohoto typu v mírnější formě děsí dodnes.

Jsou však i sny, které se mi zdají opakovaně už roky a nenesou s sebou většinou nic moc negativního. Nebo aspoň ne tolik jako ty zmíněné výše.

Dodnes se mi například opakovaně zdá sen o žvýkačce, která se mi lepí v puse a já se jí nemohu zbavit. Pokaždé to začne tím, že se mi z ní začne dělat špatně, tak ji chci vyplivnout, ale ta žvýkačka se rozpadá a mně pořád zůstává nějaký ten kousek v puse. Tak dlouho se mi zvedá žaludek, až se probudím. To se mi zdá už několik let a vůbec nevím, proč. Zkoušela jsem to vyřešit tím, že jsem si koupila po dlouhé době žvýkačky, což skutečně zabralo. Ovšem jen na nějaký čas - po určité době se sny opět vrátily.

Když opustím opakující se sny, vzpomínám si i na několik svých vizí. Bohužel v nich dodnes neumím nijak číst, protože jsou pro mě naprosto neodlišitelné od jiných snů.

Naposledy se mi takto zdálo o rozbitém vypínači na WC. V tom snu jsem šla na záchod, ale nešlo mi rozsvítit světlo. Myslela jsem si, že tam jsou zas nějací duchové a probudila jsem se. O dva dny později jsem šla ráno na záchod a světlo skutečně nesvítilo, protože se rozbil vypínač. Trochu mě to v tu chvíli vylekalo, ale zároveň jsem si pomyslela, k čemu mi taková vize vlastně je - stejně bych s tím nic neudělala a zároveň to bylo docela nepodstatné. :D

No, a pak jsou tu sny, které jsou také takové "prostě zvláštní". Například na mě opakovaně někdo míří pistolí, někdy mě v tom snu i zastřelí, nebo jsem součástí nějakého neznámého filmu či situace, o které vím, jak bude pokračovat, ale zároveň jsem někdy opravdu jen divák, který se příběhu přímo neúčastní. Jindy slyším nějaký zpěv či melodii, a jindy zase vidím sama sebe.

Jeden takový sen se mi zdál před několika dny.

V tom snu jsem byla u vlastního císařského řezu - čekala jsem dvojčata. Dívala jsem se sama na sebe, jak mi dávají narkózu, poslouchala jsem, jak s nimi mluvím, vnímala, jak upadám do bezvědomí. Viděla jsem, jak mi řežou břicho.

Celou dobu ti doktoři a sestry zároveň věděli, že tam jsem dvakrát a dělali si ještě srandu, že si musejí dát fakt záležet, abych je pak nezažalovala za to, jak se ke mně chovali, když jsem byla pod narkózou. Vnímala jsem také, jak začínám postupně upadat do jakéhosi stavu šílenství, protože jsem věděla, že mi řežou břicho, ale zároveň jsem věděla, že se to děje té mé druhá já, ne mně samotné. Můj mozek se s tím ale nedokázal v tom snu vyrovnat.

Občas mám takový pocit, jako by některé sny ani nebyly z mé hlavy. Občas bych totiž něco tak šíleného nedokázala snad ani vymyslet.

Když se nyní vrátím ke spánku jako takovému, jak už jsem psala na začátku, jsem spíše opačný extrém - usínám velmi rychle. Někdy mě však ještě před tím provázejí dvě věci. 

Jednou z nich jsou obrazce. Když zavřu oči, obvykle vidím... "něco", ale jen dokud se na to nesoustředím. Občas mám pocit jako by to byly už nějaké sny, i když ještě nespím. Většinou je to jedna věc, která je někdy reálná, jindy nereálná, někdy obyčejná, jindy neobyčejná. Může to být nějaký předmět, nějaká reálná bytost, poletující motýl, ale může to být stejně tak například nějaká malá rozkošná příšerka. Zkrátka cokoliv.

Druhou věcí, kterou někdy zažívám před usnutím, je ženský křik. Pokaždé mi zní hrozně skutečně a nikdy nejsem schopná říct, zda to bylo v mé hlavě, nebo někdo doopravdy křičel, ale pokaždé mě to probere.

K tomu se trochu váže i poslední část, kterou bych do tohoto článku chtěla napsat, a kterou se dostávám přes usínání a sny až k probouzení.

Na rozdíl od některých jiných lidí, kteří jsou na spektru (tzn. mají PAS), nemám sice problémy s usínáním, jak už jsem psala, ale naopak mám někdy určité "problémy" s probouzením. Už roky se totiž potýkám se spánkovou paralýzou. Pokud víte, o co jde, asi vám nemusím říkat, že jde o hodně nepříjemné zážitky. :) Pokud vám tento pojem nic neříká, jednoduše řečeno jde o to, že se člověk nachází někde na pomezí spánku a bdělosti. Je to jako být plně vzhůru, plně při smyslech, ale zároveň mít velmi reálné halucinace, zatímco se nedokážete pohnout, vydat jedinou hlásku, zkrátka nic. Většinou se z toho člověk vytrhne až po nějaké chvíli silou, nebo naopak tím, že se tomu odevzdá a uvolní se. Taková spánková paralýza pro mě proto dlouhou dobu představovala něco, kvůli čemu jsem se bála spát. Dnes už ji vnímám jen jako nepříjemný zážitek, z kterého se ovšem stále učím vytrhávat a nepropadat přitom panice. :)

A to by bylo ke spánku a snům asi tak všechno... :) Pokud by měl někdo nějaký tip, jak se zbavit snu se žvýkačkou, budu ráda... :D :)