Taktní upřímnost...? Co to...?

Když jsem koupila své sestře k Vánocům knížku Tajná kniha pro Aspergery od Jennifer Cook O´Toole, neodolala jsem, a než jsem knihu definitivně zabalila do balicího papíru, pročetla jsem ji v rychlosti sama. Byla jsem hrozně zvědavá, co se v ní píše a také jsem se chtěla ujistit, že je v ní přesně to, co očekávám, a že mi jí má drahá sestřička nehodí na hlavu. :D Za sebe tu knihu rozhodně doporučuju - je psaná ženou, která sama má Aspergerův syndrom, na který se u ní přišlo až v dospělosti, a seznamuje jazykem aspergerů čtenáře s tím, jak to chodí v neurotypickém světě - jaká jsou ta nepsaná pravidla. Myslím, že je to psáno opravdu čtivě, srozumitelně a člověk se spoustu věcí dozví, "naučí", pochopí... Na druhou stranu si myslím, že zase tak jednoduché to není, protože ani spousta neurotypiků se nechová vždy podle těchto "pravidel". Je ovšem pravda, že nějaká ta společenská slušnost vlastně vůbec nezávisí na tom, zda je někdo asperger, neurotypik nebo hulvát. Chovat se slušně bychom se měli snažit tak jako tak. :)

Jelikož mám pouze lehký Aspergerův syndrom, většina společenských pravidel mi přišla jasná, i když se našly věci, které nebyly jasné ani mně, nebo u kterých bylo minimálně zajímavé si přečíst, "proč to takhle vůbec dělám". Co mě však zarazilo nejvíc, a přes co se nedokážu autisticky přenést, byla část o taktní upřímnosti. Nyní se omlouvám, zda nebudu příklad z knihy citovat doslova, ale bohužel ji již nemám u sebe...

Otázka kamaráda-hudebníka: "Jak zněla nová písnička?"

Autisticky upřímná odpověď: "Bylo to jako když brečíš."

Taktní upřímná odpověď (tedy společensky správná): "Myslím, žes to celkem hodně procítil."

Pokusím se vám nyní přiblížit můj pohled na tuhle neurotypickou taktní upřímnost...

Pokud bych se zeptala svého kamaráda na něco podobného, a on by mi odpověděl, že jsem to celkem hodně procítila, neměla bych nejmenší ponětí o tom, jak to myslí. Taková odpověď může být totiž jak pozitivní, tak negativní, a procítit něco mi přijde důležité, takže bych to považovala spíše za pozitivní. Jeho odpověď by tudíž měla opačný efekt než by měla mít. Jako autistka bych si řekla, že je to super a s písničkou už nic nedělala. Můj kamarád by mi přitom chtěl opatrně naznačit, že to je hrozné a měla bych na tom ještě zapracovat. A teď z druhé strany.

Jelikož "aspíci" někdy tak nějak tuší či vědí o této taktní upřímnosti u neurotypiků, mohou si spoustu pozitivních věcí naopak vykládat jako negativní v domnění, že je to právě ona "neurotypická upřímnost", nikoliv úplná pravda. Pokud tedy tím, že byla písnička celkem hodně procítěná, bude neurotypik myslet, že to bylo opravdu hezké, "aspík" tam nahodí tu pomyslnou rezervu a vyloží si to, jako že to bylo až moc. Že mu zkrátka neurotypik neříká všechno, není k němu zcela upřímný, protože neurotypici to tak dělají - nejsou zcela upřímní.

To je tedy nejspíš důvod, proč si autisti a neurotypici někdy tak těžko navzájem rozumějí. A ani já upřímně nerozumím tomu, jak se v této "taktní upřímnosti" může někdo orientovat. Je to něco, s čím mám problémy i já a vždy se potřebuju ujistit, jak přesně to je myšleno. Potřebuju slyšet jasná fakta, ne je zabalovat do "sendviče". Je mi mnohem příjemnější, když mi někdo opatrně podá to maso, a já vím, že je to maso, než když mi někdo dá sendvič a řekne: "Hledej," a já ani nevím, co. Nikdy nevím, zda mě někdo chválí nebo kritizuje, a když už to vím, tak si zas nejsem jistá, do jaké míry.

Upřímnost je prostě upřímnost - měla by být opatrná, abyste druhému neublížili, ale zároveň aby bylo naprosto jasné, co si myslíte. Když by se mě tedy někdo ptal, jak zní jeho nová písnička, a já bych si o tom myslela, že to zní jako když brečí, že je to přehnaný, že by to chtělo o trochu míň emocí, tak bych to prostě řekla. Řekla bych něco ve stylu:

"No, ten text je super a melodie taky, ale myslím, že by to chtělo o trochu míň těch emocí, protože takhle to moc zní, jako když u toho brečíš, a tím to potom trochu zaniká všechno. Nechala bych tam ty emoce, ale trochu bych je ztlumila, aby to zas moc neubíjely."

Řekla bych přesně, co si myslím, ale zároveň normálně. Vysvětlila to. Neříkala bych dotyčnému, že zpívá jak když prase ryje chodník (= kdyby prase rylo chodník, kvičelo by bolestí svého chrochtáčku).

Takže asi tak. Snad to bylo srozumitelné. :) A co vy? Co si myslíte o taktní upřímnosti? Myslíte si, že je srozumitelná, dostačující, a především upřímná, když je to ta "taktní UPŘÍMNOST"? :)