Vzorce chování v životě aspergera

Myslím, že všichni do určité míry žijeme podle nějakých vzorců, které nás naučili rodiče a společnost kolem nás. Takovým tím nejzákladnějším jsou asi pravidla slušného chování, ale i spousta dalších, které si často ani neuvědomujeme.

Jak už bylo řečeno mnohokrát, autismus u holek je jiný, než autismus u kluků. Holky jsou větší chameleoni - snaží se splynout s okolím, a tak na nich často nějaká porucha autistického spektra není ani znát, což ovšem neznamená, že je vše v pořádku, a že jakmile se ocitnou v bezpečném prostředí, tak neprocházejí meltdowny.

Můj život vlastně spočívá v neustálém pozorování okolí, analyzování situací a výběru vhodných vzorců chování, které se navíc pochopitelně liší ještě mezi jednotlivými lidmi. Ve výsledku jsem tedy vlastně poměrně přizpůsobivý člověk. Problémem je, že tyto vzorce nedokážu měnit.

Ačkoliv to tak mám celý život, uvědomila jsem si to teprve nedávno díky tomu, že se už nějakou dobu nacházím v polyamorním vztahu* - mám manžela a oba zároveň máme ještě přítelkyni (každý jinou).

Už od narození jsem byla zvyklá se spolu se svými rodiči často stěhovat, k čemuž se vázala i změna školy a přátel. Hrozně mi tyhle změny vyhovovaly, protože jakmile jsem byla v nějakém kolektivu déle, necítila jsem se už moc dobře. Většinou to přicházelo po době, kdy jsem si v rámci daného kolektivu a k jednotlivým lidem vytvořila právě ony určité vzorce chování, z kterých jsem už nedokázala vystoupit, a měla jsem pocit, že se akorát dusím a nemohu být tím, kým být chci.

Měla jsem pocit, že ostatní mě už znají, mají na mě utvořený nějaký názor, a když se začnu chovat jinak, ocitnu se pod drobnohledem.

Začala jsem se tedy více maskovat a být co nejméně nápadná, aby si mě ideálně nikdo nevšímal. A tak to bylo stále dokola - na začátku být co nejvíc svá a zaujmout, později úpadek a snaha o to, aby si mě nikdo ani nevšiml a nehodnotil mě. Jako bych měla pocit, že lidé kolem mě už prokoukli mé slabé stránky a vnímali mě nějak negativně. Netýkalo se to však jen školního kolektivu.

Například v rámci rodiny vím, jak kteří členové fungují, myslí, jak se chovají, a tak i k nim mám vytvořené určité vzorce chování. Problém nastává, když po mně někdo chce, abych tyto vzorce změnila a chovala se jinak. To je něco, co neumím, a kdy se cítím až nesnesitelně nekomfortně. Jako by každá změna mého naučeného chování měla provést změnu i u člověka na druhé straně - nevím, co od toho člověka potom čekat a stává se pro mě nečitelným - vyřazeným z mé autistické "tabulky".

Stejné pocity zažívám i nyní ve svých vztazích. K manželovi se chovám úplně jinak než ke své přítelkyni, a to, co zvládám u jednoho, nezvládám absolutně u druhého a naopak. U jednoho je to pro mě přirozené, u druhého mi to způsobuje nepřekonatelnou úzkost.

Připadám si trochu jako nějaký robot - nejprve důkladná analýza chování druhého člověka, na základě toho provedení nejvhodnějšího naprogramování, a následně neschopnost toto naprogramování nějak významněji měnit. 

K tomu se váže také něco, s čím vím, že má problém i má sestra - když se s někým dlouho nevidíme, máme potom problém se s ním bavit a cítíme ze setkání úzkost, nebo minimálně nervozitu. Z mého pohledu je to způsobeno tím, že po nějaké době zapomenu na všechny tyto naučené vzorce - zapomenu, jak se ten člověk chová, vyjadřuje, jak jsem byla zvyklá se k němu chovat já, a tím pádem se pro mě stává opět neznámým a opět se ocitám v zóně "nevím, jak se k dotyčnému chovat, a tím pádem nevím, co od něj čekat". 

Svět zkrátka vidím ve vzorcích a absence těchto vzorců ve mně v některých situacích vyvolává paniku. Svět bez vzorců je svět nečitelný a plný chaosu.

Zároveň je toto odloučení ale jediná možnost, jak aspoň do nějaké míry provést u vzorců určitý restart - zapomenout na ty, které už byly naprogramované a zkusit vytvořit novější.

Myslím, že tohle téma je hodně složité a hodně těžko uchopitelné, protože je hrozně moc o nějakých vnitřních pocitech, které jsou samy o sobě velmi složité, nicméně doufám, že i tak je to aspoň trochu srozumitelné. :)

V souvislosti s tím se nabízí otázka, kdo tedy vlastně jsem, pokud jsem pokaždé někdo jiný. Častokrát jsem nad tím přemýšlela - zda vůbec vím, kdo jsem, která ta Lucie je "ta pravá". Nakonec jsem ale došla k závěru, že žádná "pravá" není, protože tohle jsem já už od narození - tohle všechno, všechny tyhle verze, které dohromady tvoří člověka, kterým jsem. Jsem všechny své verze dohromady a jen si vybírám, kterou zrovna chci být, v které se cítím dobře.

Jsem zkrátka chameleon - nejsem ani zelená, ani červená, ani modrá. Jsem barevná a mou barvu určují lidé kolem mě. :)

-------------------------------------------------------------------------------

*Polyamorie

Polyamorní vztah znamená, že máte vztah s více jak jedním člověkem současně, přičemž všichni o sobě navzájem vědí a souhlasí s tím. Každý ten vztah je plnohodnotným a samostatným vztahem, který zahrnuje vše, co zahrnuje běžný vztah - upřímnou lásku, vkládání úsilí, hádky a usmiřování, plánování společné budoucnosti apod.

Polyamorie není totéž, co otevřený vztah či dokonce nevěra! Neznamená to ani mít sex ve vícero lidech (ale může to tak být) a především to není o sexu! :)

Je to způsob života, který není ani lepší, ani horší než klasická monogamie. Každému zkrátka vyhovuje něco jiného. :)

Nejznámějším člověkem u nás, který hodně a otevřeně mluví o polyamorii, je Tereza Těžká, která byla jednou z postav v dokumentu V síti.