Za 3 měsíce se vdávám! Jak se cítím?
Určitě jste z mých článků zaznamenali, že se od konce roku 2019 plánuje svatba, která měla být až v srpnu 2021. Koronavir se však dotkl paní majitelky místa, kde jsme svatbu plánovali, dalších snoubenců, i nás, a tak jsme se nakonec rozhodli, že nepůjdeme do rizika, které bylo docela velké, a rezervaci jsme zrušili. Ještě ten den nás však napadlo něco trochu šíleného - co takhle využít toho, že spousta snoubenců svatby ruší a posouvá, využít našetřených peněz a na nic už nečekat a vzít se rovnou?
Tento nápad jsem kupodivu měla první já, ale než jsem ho během debaty stihla vyslovit jako naprostou bláznovinu, vyslovil ho první partner. Ani on ovšem nečekal, že se z toho nakonec stane realita. A tak uplynuly 4 dny (s dneškem už 5), a my nejen, že jsme stihli zrušit svatbu, ale zároveň máme už nový termín a místo! :D A jak asi správně chápete z titulku článku, bude to nakonec už toto léto, tedy skoro přesně o rok dříve. :))
Můžete tedy vidět další důkaz toho, že spontánní akce jsou občas možné i u aspergerů. :)
A jak se jako skoro-nevěsta cítím?
Asi jako když máte 16 měsíců do svatby, a pak se ráno vzbudíte a zjistíte, že vám zbývají už jen 3 a vy nemáte kromě termínu absolutně nic! :D
Začínám mít zase svou autistickou potřebu nad tím neustále přemýšlet, vymýšlet všechno možné a začínám cítit, že opět hraničím s tím stavem, kdy nebudu moct ani spát. Upřímně si nedovedu představit, jak se v takovém případě budu cítit až budu mít třeba měsíc před svatbou... týden... den... Asi spát nebudu a budu se vdávat jako zombie... :D :( Stále se snažím to vědomě brzdit, i kvůli tomu, abych nezačala být akorát nervózní z toho, že celý den nedělám nic jiného. Je to jedna z těch autistických věcí, která sice může být super do určité míry, ale jinak ji úplně nesnáším!
Také na mě padá nervozita. Už se nedivím těm lidem, kteří utečou od oltáře. :D Já teda rozhodně utíkat nebudu, ale je pravda, že ta nervozita je hodně velká. :)) Najednou je to všechno tak v běhu, najednou je to tady. Uvědomuju si, že už jen pouhé 3 měsíce budu mít své rodné jméno a také je to celkově něco jiného než zásnuby. To pořád spolu ti partneři jen chodí, ale manželství, to už je úplně jiná věc.
To už se najednou nemůžete jen tak rozejít, to už se musíte rozvádět. :D
A i když věřím, že se mě to nebude týkat, protože se s partnerem opravdu hodně milujeme a rozumíme si, je to prostě takové úplně jinak vážné. :))
Svatba je den, na který se člověk těší obvykle i několik let. Představuje si, jak asi bude vypadat, jaké to asi bude. Vnímá to jako jeden z nejdůležitějších dnů svého života, jeden z nejdůležitějších dnů ve vztahu. A já se teď bojím, že to všechno uteče příliš rychle, že si to nestihnu užít, vychutnat. Bojím se toho pocitu, že už je to za námi a už se to nebude nikdy opakovat. Že to bude takové to: "Tak, hotovo. A co teď?" :D Člověk prostě nechce, aby ty nejhezčí okamžiky končily. :) Jak se zpívá v refrénu jedné písničky:
Aspoň jeden den, co chtěl by ho každý, jedna šťastná chvíle, co potrvá navždy...
- Přání, Jaksi Taksi
Když jsem se ptala sestry, jestli si to dovede představit, že už za 3 měsíce se vdám a budu mít jiné jméno, suverénně mi odpověděla: "Jo." :D Moje maminka prakticky totéž, a tak jsem asi jediná, kdo si to nedovede představit. :D Ale to bude nejspíš tím, že se mě to moc týká - já budu ta nevěsta, já budu ta manželka, já se budu představovat najednou jinak... :) Táta jako pravděpodobný nediagnostikovaný autista mi zase řekl: "Tak aspoň to už budete mít za sebou." :D
A když už jsem u té manželky... To je taky pěkně divný! Když se řekne slečna, představím si tu mladou holku. Když se řekne paní, představím si spíš už tu starší bohužel. :D Stejně tak, když se řekne přítelkyně, zní to ještě tak svěže, šťavnatě... :D Když se řekne manželka, zní to jako diktátor. :D
Každopádně si jsem jistá, že se vdávat chci, že už to nechci odsouvat, a hrozně se na ten den těším, i když z toho budu mít nervy úplně v kýblu! :)))